IV. ÚS 5/01

31. 07. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Z.H., zastoupeného JUDr. J.F., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2000, sp. zn. 11 To 407/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
Dne 4. ledna 2001 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 T 140/98, jímž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v trvání 3 let.
V ústavní stížnosti stěžovatel pouze konstatoval, že odvolací soud uvedl, že se stěžovatel dopustil žalovaného trestného činu v úmyslu přímém, když považoval založení úvěrového družstva C. stěžovatelem za prostředek k jeho vlastnímu obohacení. V odůvodnění napadeného usnesení se uvádí, že stěžovatel nabízel v inzerátech vědomě služby, o kterých předem po celou dobu činnosti věděl, že je nebude moci splnit. V průběhu trestního řízení však, podle názoru stěžovatele, nebyl shromážděn ani proveden žádný důkaz o jeho úmyslu spáchat trestný čin podvodu. Obecné soudy vycházely pouze ze spekulace a hypotéz, což je však v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Soudy se nezabývaly argumentací stěžovatele, z jakého objektivního důvodu družstvo nefungovalo a přisoudily stěžovateli podvodný úmysl, aniž byl jakkoli prokázán. Nebyla tedy prokázána subjektivní stránka trestného činu, a proto nemohla být naplněna ani jeho skutková podstata.
V uvedeném postupu shledal stěžovatel vybočení obecných soudů z mezí a zásad spravedlivého procesu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Hradci Králové, které poskytl předseda senátu 11 To, jenž plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník - KSZ se tohoto svého postavení vzdalo.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený ve věci u Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 2 T 140/98. Po jeho prostudování a posouzení vznesených argumentů pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že i sám stěžovatel konstatoval nepřesnosti, které uváděl v inzerátech, a to zejména v době, kdy družstvo nebylo ještě registrováno. O této skutečnosti neinformoval žadatele o úvěr z obavy, aby nedošlo ke zrušení družstva. Současně od žadatelů o úvěr požadoval, aby vypracování podnikatelských záměrů a ekonomických rozvah bylo svěřeno jeho vlastní společnosti, a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že družstvo není způsobilé úvěry zajistit, a žádosti proto budou odmítnuty. Stěžovatel rovněž uvedl, že s úvěrovým družstvem nemá nic společného, přestože dle vlastních slov financoval činnost družstva ze své kapsy, a ještě v současné době je v obchodním rejstříku veden jako předseda představenstva.
Dále z jednání před obecnými soudy vyplynulo, že činnost družstva skončila za první rok ztrátou 270.000,- Kč, když právě tato částka byla družstvem vyplacena firmě H., tedy přímo stěžovateli. V jednání před obecnými soudy bylo prokázáno i to, že služby a výhody, které měly být spojeny s činností úvěrového družstva, nebyly žádným způsobem zajištěny a stěžovatel o nich ani žádná jednání nevedl.
Obecné soudy se rovněž vypořádaly s jeho tvrzením o složitosti zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních, když prokázaly, že stěžovatel neinformoval o reálné situaci úvěrového družstva C. členy objektivně a pravdivě.
Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatele, že by v jeho případě Krajský soud v Hradci Králové, resp. Okresní soud v Pardubicích pochybil. Skutečnost, že obecné soudy dospějí k jiným závěrům, než jaký zaujímají účastníci v řízení před nimi, není možné považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Tato zásada poskytuje každému právo, aby jeho věc byla projednána za zákonem stanovených podmínek, kdy každé straně přísluší dílčí práva, jejichž uplatnění je zcela v jejich moci. Nejsou-li takové kroky učiněny, a stěžovatel tuto možnost bezpochyby v řízení měl, není možno tuto skutečnost přičítat k tíži soudu, zejména byly-li zachovány ostatní zásady plynoucí z práva na spravedlivý proces. Jinými slovy tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu. Ústavní soud tedy neshledal stěžovatelem tvrzené porušení práva zaručeného v čl. 36 Listiny obecnými soudy. Ke znakům spravedlivého procesu rovněž Ústavní soud stěžovatele odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Rovněž tak Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vycházely toliko ze spekulací a hypotéz. Stejně tak nesdílí názor, že nebyl proveden ani shromážděn žádný důkaz svědčící o úmyslu stěžovatele, resp. subjektivní stránce trestného činu.

Ústavní soud tedy v důsledku v podstatě blanketní ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, odmítá převzít funkci třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší, a za této situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 31. července 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 5/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies