IV. ÚS 295/01

01. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 295/01










Ústavní soud rozhodl dne 1. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I.K., zastoupeného JUDr. M.S., proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 3. 2000, čj. 9 C 1340/98-59, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2001, čj. 26 Co 607/2000-97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Důkazy v řízení provedené hodnotí sice soudy podle zásady volného hodnocení důkazů, tato zásada však podle judikatury Ústavního soudu obsahuje předpoklad, že soud provede všechny důkazy, jimiž skutkový stav projednávané věci může být objasněn, a to i tehdy, jestliže takto navržené důkazy směřují proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již provedených důkazů. Tím, že obecné soudy jednaly v rozporu s touto zásadou, porušily i princip rovnosti účastníků vyžadovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 9 C 1340/98 Okresního soudu Praha - západ Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl rozhodnuto tak, že nárok žalobkyně domáhající se náhrady škody na zdraví v důsledku napadení psem stěžovatele byl co do základu shledán zcela po právu s tím, že o výši nároku žalobkyně a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Obvodní soud provedl ve věci obsáhlé dokazování a uvěřil tvrzení žalobkyně, jejíž výpověď podpořil i svědek F., shodně vypovídající jako v trestním řízení. Naproti tomu obvodní soud neuvěřil výpovědi svědka S., který oproti trestnímu řízení změnil svou výpověď, a to i vzhledem ke svědecké výpovědi starostky obce, která uvedeného svědka popsala jako osobu problémovou. Provedeným dokazování obvodní soud zjistil, že stěžovatelův pes je ostrý a agresivní a musel být utracen proto, že již předtím zaútočil na více osob. Obvodní soud připsal k tíži stěžovatele skutečnost, že vzhledem k amnestii nechtěl pokračovat v zahájeném trestním stíhání tak, aby trestní řízení skončilo zprošťujícím výrokem, stejně jako to, že psa nechal ve velmi krátké době po incidentu utratit, aniž by byla provedena expertíza chlupů a slin. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, v podstatě se ztotožniv se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a z nich vyvozeným právním závěrem o odpovědnosti stěžovatele za škodu vzniklou žalobkyni. Krajský soud dále uvedl, že navrhované ohledání místa napadení po více jak 3 letech je zcela bezvýznamné, vypořádal se s otázkou, proč řízení nebylo třeba doplňovat výslechem svědkyně J.K., která měla vidět psa podobného psu stěžovatele poté, co byl již utracen a rovněž konstatoval své přesvědčení o nevěrohodnosti svědka Š., když důvody, které ho k tomuto přesvědčení vedly, velmi podrobně rozvedl.
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování nerespektují, jak se stalo i v projednávané věci, podmínky dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy. Z obsahu citovaného spisu Obvodního soudu Praha - západ, stejně jako z již konstatovaných rozhodnutí těchto soudů, vyplývá, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování při respektování zásady rovnosti účastníků. Hodnotily-li obecné soudy výsledky provedených důkazů tak, že uvěřily výpovědi žalobkyně, podporované zejména svědectvím T.F., který na rozdíl od výpovědi svědka J.S. vypovídal stále zcela shodně a určitě, lze tomuto jejich postupu z ústavně právního hlediska stěží cokoli vytknout, když tyto výpovědi jsou podporovány i zprávou veterináře MVDr. O.H., který pro poranění způsobené psem stěžovatele klinicky vyšetřoval celkem 3 osoby a nakonec provedl jeho utracení.
Všechny uvedené skutečnosti a důkazy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2001 JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 295/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies