I. ÚS 335/01

01. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. I. Q., advokátkou, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 1 To 263/2001,



takto:



Návrh ústavní stížnosti se odmítá.



Odůvodnění:



Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2001.

Svým návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 3. 2001, sp. zn. 40 Nt 221/2001, kterým byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu.

Stěžovatel má za to, že shora uvedeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo zaručené Listinou základních práv a svobod, podle jejíhož článku 8 odst. 2 nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a dále, že byl porušen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jehož článek 9 odst. 1 stanoví, že každý má právo na osobní svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen a věta druhá odst. 3 pak stanoví, že nemá být obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v nedostatečně odůvodněném rozhodnutí krajského soudu při rozhodování o jeho vazbě. Polemizuje se závěry soudu o svých sklonech k páchání trestné činnosti, pokud nebylo pravomocně rozhodnuto, že se stal předmětný skutek, a o hodnocení svého postoje k projednávané věci.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Stejně tak mu nepřísluší zpravidla ani přehodnocovat dokazování prováděné před obecnými soudy, a tím zasahovat do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, aby zjistil, zda nebylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod; seznámil se rovněž s napadeným usnesením, jakož i s usnesením okresního soudu, který rozhodoval o vazbě a se sdělením obvinění Policií ČR a dospěl k závěru, že stěžovatel v podstatě pouze opakuje argumentaci, uplatněnou již v řízení před obecným soudem, a neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení stěžovatelem namítaných ústavních práv.

Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z některého nebo i více následků uvedených v § 67 tr. řádu. Přitom však nelze požadovat, aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se některý z těchto následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný např. uprchne, nebo se bude skrývat, nebo bude působit na svědky, protože by se v praxi zpravidla již nepodařilo takovému jednání zabránit.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud nespatřoval existenci důvodů vazby pouze v postoji obviněného ke svému trestnému jednání, nýbrž i ve skutečnosti, že je stíhán pro závažnou trestnou činnost, že o poměrech ve firmě jsou informováni další zaměstnanci a je vysvětlitelný zájem stěžovatele na tom, aby jejich výpovědi podpořily jeho obhajobu a ve skutečnosti, že proti stěžovateli je vedeno další trestní stíhání, v němž byl také vydán příkaz k zatčení. Ze sklonů stěžovatele k páchání trestné činnosti je nutno usuzovat na možnost pokračování ve stejných aktivitách.

Na základě shora uvedeného Ústavní soud shledal, že vzetí stěžovatele do vazby bylo provedeno na základě rozhodnutí soudu a podle ustanovení trestního řádu. Nezjistil, že by při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a nezjistil ani již zmíněný extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 1. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 335/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies