I. ÚS 414/01

02. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. J., zastoupeného advokátem Mgr. S. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 6 To 36/01,

takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 3 T 3/2001, ve věci předběžného projednání obžaloby proti stěžovateli rozhodl, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu].

V odůvodnění usnesení soud uvedl, že na stěžovatele byla podána obžaloba pro trestný čin podvodu, kterého se měl dopustit tím, že jako jednatel společnosti B., s.r.o., pod nepravdivou záminkou výstavby bytových jednotek postupně vylákal na celkem 30 poškozených celkovou částku 8.500.000 Kč. Protože prý však v přípravném řízení trestním nebyli ztotožněni ani vyslechnuti někteří poměrně významní svědci (B. J., H. M., V. P.), ve spise jsou nečitelné fotokopie stvrzenek svědků L. a K. a je nutno provést "znalecký posudek z oboru písmoznalectví se zaměřením na grafologii" za účelem zjištění, zda

podpisy na některých dokumentech jsou či nejsou svědka K., rozhodl městský soud o vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením citované usnesení městského soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Podle odůvodnění tohoto usnesení podstatou trestného jednání je zjištění podvodného vylákání peněz od konkrétních poškozených, kteří již byli vyslechnuti, takže požadovaný výslech svědků J. a M. (pracovníků společnosti) je údajně nadbytečný. Výslech V. P. označil vrchní soud za nerozhodný, jelikož stěžovatel je trestně stíhán za podvodné vylákání peněz v době od 2. 4. 1996 do 23. 7. 1999, avšak společnost na V. P. převedl až 21. 3. 2000. Nečitelné stvrzenky předložené svědky L. a K. mohou být údajně nahrazeny originálem v prováděném dokazování, neboť oba svědci mají být osobně vyslechnuti. Rovněž požadavek přibrání znalce - grafologa k posuzování podpisů svědka K. je nadbytečný, neboť obviněný je trestně stíhán za podvodné vylákání peněz od poškozených.

Proto vrchní soud dospěl k závěru, že požadavek městského soudu na doplnění dokazování šetřením věci v přípravném řízení není důvodný a pro úplnost uvedl, že pokud městský soud výslech svědků a přibrání znalce bude považovat za nutné, může tak učinit sám.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě tvrdí, že přípravné řízení trestní nebylo uskutečněno zákonným způsobem a že postupem vyšetřovatele a státního
zastupitelství byl poškozen na svých základních právech. Jde o právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Namítané pochybení spatřuje stěžovatel zvláště v tom, že prý jeho obhájci nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu, že mu nebyla sdělována jména vyslýchaných svědků (pouze datum, místo a hodina zahájení vyšetřovacího úkonu) a že dosud nebylo rozhodnuto o stížnosti a žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele Městským státním zastupitelstvím
v Praze ze dne 30. 10. 2000. Stěžovatel konečně namítá, že navrhoval provést

výslechy několika svědků, jež mohly mít podstatný vliv na průběh vyšetřování a že vyšetřovatel prováděl pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch.

Proto navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a podmínky ústavní stížnosti. Z toho vyplývá, že pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a podmínky splňuje, se jím může zabývat také věcně.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jedním z principů činnosti ústavního soudu je totiž minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a jeho přezkum je proto možno realizovat jen tehdy, jestliže v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci (v tomto případě orgánů činných v trestním řízení) již bylo vyneseno konečné rozhodnutí, nezměnitelné řádnými opravnými prostředky.

V souzené věci však ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení vrchního soudu, kterým bylo zrušeno usnesení městského soudu a bylo mu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. To znamená, že městský soud je povinen vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný
prostředek.

Za těchto okolností proto Ústavní soud usuzuje, že v daném případě jedna ze základních podmínek meritorního projednání ústavní stížnosti, tzn. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, splněna není a již z tohoto důvodu Ústavní soud musí ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v trestním procesu, který probíhá, lze i

I. ÚS 414/01

případné protiústavní procesní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Jestliže tedy stěžovatel brojí proti způsobu vedení přípravného řízení trestního, je zřejmé, že své námitky (popř. i v ústavní stížnosti blíže specifikované důkazní návrhy) bude moci plně uplatnit v řízení před obecným soudem při respektování všech svých procesních práv. Je pak věcí obecného soudu, aby jeho námitky a důkazní návrhy řádně posoudil a zvážil. Ingerence Ústavního soudu v této fázi trestního řízení by tedy byla zjevně předčasná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 2. 8. 2001

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 414/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies