IV. ÚS 404/99 - K materiální stránce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí

03. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

V posuzovaném případě obecné soudy dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku trestného činu, což ve svých důsledcích může vést k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15.08.2001 sp. zn. IV. ÚS 404/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. P.,
proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne
24. 6. 1999 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2
T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně
a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne
24. 6. 1999 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 2
T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů,
jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) t.z. a odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci řízení
o vypořádání BSM (nyní SJM) po rozvodu manželství stěžovatele
a jeho bývalé manželky, které dosud není skončeno, vydal Okresní
soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením předběžné opatření, sp. zn.
7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, , ve kterém stanovil, že osobní
vozidlo Favorit 136 L, SPZ ZRD 58-96, bude bývalá manželka užívat
vždy po dobu lichého měsíce a stěžovatel po dobu sudého měsíce,
přičemž oba jsou povinni si automobil předat vždy v poslední den
toho kterého měsíce před bydlištěm navrhovatelky v 16,00 hodin
v provozuschopném stavu a s předepsanou výbavou, současně s klíči
a doklady potřebnými pro jeho provoz, s plnou nádrží benzínu
a s potřebným množstvím oleje a chladící kapaliny. Toto usnesení
pak k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně usnesením,
sp. zn. 37 Co 582/96, ze dne 14. 10. 1996. Stěžovatel se měl výše
zmíněného trestného činu, za který byl napadenými rozhodnutími
odsouzen, dopustit podle těchto rozhodnutí tím, že v období od
měsíce září 1997 do 22. 12. 1997 úmyslně neplnil povinnost, která
mu byla stanovena shora uvedeným usnesením Okresního soudu ve
Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, když
bývalé manželce nepředal klíčky od vozidla a doklady potřebné pro
jeho provoz a ponechal si je ve svém držení. O odvolání proti
odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2
T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999 rozhodoval Krajský soud v Brně
tak, že odvolání svým usnesením, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne 24.
6. 1999, zamítl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, jak
uvádí stěžovatel, pouze obecně konstatoval, že skutková zjištění
soudu I. stupně jsou úplná a správná a mají oporu v provedených
důkazech a jejich zhodnocení. Dále zde uvedl, že stěžovatel vědomě
nerespektoval soudní rozhodnutí, takže muselo dojít k výkonu
soudního rozhodnutí, který se minul účinkem, neboť stěžovatel
odstranil věci, jež byly součástí vozidla a poškozená tak nemůže
vozidlo užívat, čímž došlo ke zmaření výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných
soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny) a dále došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR,
který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.
V konečném důsledku pak bylo porušen i čl. 6 Úmluvy zaručující
každému právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána
nezávislým a nestranným soudem. Dotčení zmíněných základních práv
spatřuje stěžovatel ve skutečnostech, které uvedl již v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně. Těmito skutečnostmi jsou:

1) Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí byl odsouzen
proto, že podle soudu měl odstranit věc, které se podle ustanovení
§ 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. takové rozhodnutí týká. Stěžovatel
však namítá, že věc, které se rozhodnutí týká neodstranil, neboť
předmětný automobil byl garážován stále na stejném místě, z něhož
si jej posléze bývalá manželka v rámci provedeného výkonu
rozhodnutí odebrala. Doklady a klíčky od vozidla nikdy ve vozidle
nezůstávaly, a proto stěžovatel nemohl naplnit znak "odstranění
věci".
2) Doklady potřebnými pro provoz vozidla, které podle
odsuzujícího rozsudku nevydal, nejsou podle stěžovatelova názoru
osvědčení o TP ani TP.
3) Pokud jde o klíčky od vozidla, pak bývalá manželka jednak
potvrdila, že je má ve svém držení, a dále nejsou tyto klíčky
pojmovou součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 o.z.
a nejsou-li ve vlastnictví vlastníka věci hlavní, nejsou ani
příslušenstvím věci.
4) Stěžovatel nezmařil výkon rozhodnutí, neboť tento byl posléze
proveden.
5) K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení
§ 171 t.z. nedošlo jak z hlediska objektivní stránky trestného
činu, ale zejména též z hlediska subjektivní stránky. Stěžovateli
nelze přičítat úmyslné zavinění, neboť stěžovatel pracuje jako
řidič mezinárodní kamionové dopravy a doma se zdržuje pouze
o některých víkendech. V době, kdy mělo proběhnout předání klíčů
a auta, nebyl nikdy na území republiky.
6) Z hlediska subjektivní stránky je rovněž podle stěžovatele
podstatné, což soudy zcela pominuly, že nebylo prokázáno, zda mu
skutečně bylo rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno.
7) V jeho případě nebyla naplněna ani tzv. materiální stránka
trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je
pouze nepatrný. Čin je proto třeba posoudit spíše jako přestupek.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených
rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 2 T 162/98, a vyžádal si
vyjádření Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a usnesení
Krajského soudu v Brně a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní státní zastupitelství v Třebíči a Krajské státní
zastupitelství v Brně se vzdaly postavení vedlejšího účastníka
v daném řízení.

Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem připojeného
soudního spisu Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel
v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vyslovil již v
odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně. Těmito
námitkami se však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
o odvolání v zásadě nezabýval a spokojil se s obecným
konstatováním úplnosti a správnosti skutkových zjištění, která
mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení, kdy
stěžovatel vědomě nerespektoval soudní rozhodnutí a zmařil výkon
rozhodnutí tím, že odstranil věci, jež byly součástí vozidla.

Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného
soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti
obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými
rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv
a svobod. V posuzovaném případě stěžovatel vznáší řadu námitek,
které se vztahují převážně toliko k zákonnosti či správnosti
napadených rozhodnutí. Mezi nimi však nelze pominout tu námitku,
že v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka trestného
činu, jehož se měl dopustit, a za který byl napadenými
rozhodnutími odsouzen.

Ze zásady vyjádřené v čl. 39 Listiny, vyplývá, že jen zákon
stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i princip, že
trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch
obžalovaného. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje
jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření
trestného činu vystižením formálních znaků trestného činu. Legální
definice trestného činu uvedená v § 3 odst. 1 tr.zák. však pojem
trestného činu určuje nejenom jeho právně formálními znaky, ale za
pojmový znak trestného činu považuje i jeho materiální znak
(stránku), spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro
společnost. V konkrétním případě tak musí být oba uvedené znaky
trestného činu naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Trestní
zákon tento požadavek explicitně vyslovuje v ustanovení § 3 odst.
2 slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je
nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení pak
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména
významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem
provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Oba obecné soudy se však touto stránkou stěžovatelova jednání
v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývaly, přičemž podle názoru
Ústavního soudu, právě v posuzovaném případě bylo namístě zvažovat
zmíněnou výhradu zákona, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje
znaky trestného činu. Uvedenému svědčí skutečnost, že rovněž
stěžovatel, stejně jako jeho bývalá manželka, nemohli v daném
období předmětný automobil používat, i když i jemu bylo toto
oprávnění usnesením okresního soudu o předběžném opatření, a to
v sudé měsíce, zaručeno (č.l. 4). Oprávnění užívat předmětný
automobil bylo u obou spoluvlastníků stanoveno rovnocenně,
chráněným zájmem v daném případě bylo plnění povinností
z usnesení okresního soudu, v němž bylo vydáno předběžné opatření
ohledně užívání osobního vozidla, jehož stěžovatel byl
spoluvlastníkem, a šlo o prozatímní úpravu majetkoprávních vztahů
mezi bývalými manželi do doby, než bude provedeno vypořádání
zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, nešlo o plnění zásadní
trvalé povinnosti, vyplývající z rodinného vztahu a týkalo se
výhradně stěžovatele a jeho bývalé manželky. To vše mělo být
obecnými soudy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. zvažováno
a i pokud jde o osobu pachatele, lze odkázat na sice toliko
stručná, ale nikoliv negativní hodnocení stěžovatele (č.l. 22-24).

S přihlédnutím k výše uvedenému pak Ústavní soud považoval za
nutné ústavní stížnosti vyhovět s ohledem na to, že obecné soudy
v daném případě dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku
daného trestného činu, což ve svých důsledcích může vést
k porušení čl. 39 Listiny, a proto napadená rozhodnutí pro jejich
rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle
§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 404/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies