I. ÚS 378/2000

09. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Guttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. V. F., zastoupeného advokátem JUDr. V. J., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 3 Cmo 603/99, t a k t o

Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:

Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 29 Cm 109/97, rozhodl v řízení o neplatnost usnesení valné hromady v bodu I., že návrh stěžovatele [navrhovatele] (a vedlejšího účastníka řízení na jeho straně - Českého investičního holdingu, a.s.,) proti odpůrci Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., se zamítá a v bodu II., že navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci náklady řízení ve výši 4.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce odpůrce. V odůvodnění tohoto rozsudku Krajský obchodní soud v Ostravě mimo jiné uvedl, že návrh - na určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., ze dne 10. 10. 1997 v části, kterou se schvaluje zvýšení základního jmění společnosti - nebyl podán důvodně, neboť dle názoru soudu nebylo v řízení prokázáno, že by rozhodnutí předmětné valné hromady bylo v rozporu se zákonem či se stanovami společnosti. Krajský obchodní soud dále konstatoval, že "pro účely zvýšení základního jmění společnosti je důležité, aby vkládaný nepeněžitý vklad měl deklarovanou hodnotu v okamžiku, kdy přechází na společnost. Veškerá další rizika možné snížení hodnoty pak již zcela nese společnost".

V záhlaví uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo k odvolání stěžovatele (a vedlejšího účastníka) citované usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě změněno tak, že návrh na prohlášení usnesení valné hromady společnosti Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., ze dne 10. 10. 1997, v části, kterou se schvaluje zvýšení základního jmění společnosti, za neplatné, se zamítá. Citované usnesení bylo dále změněno tak, že: na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel povinen zaplatit odpůrci částku 4.300,- Kč a z toho částku 1.075,- Kč je povinen společně a nerozdílně s navrhovatelem odpůrci zaplatit též vedlejší účastník na straně navrhovatele, oba do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce JUDr. R. Ř., že navrhovatel a vedlejší účastník na straně navrhovatele jsou povinni zaplatit odpůrci na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 3.150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce odpůrce JUDr. R. Ř. a konečně, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání proti tomuto usnesení (poznámka: usnesení Vrchního soudu v Olomouci) se zamítá.

V odůvodnění tohoto usnesení Vrchní soud v Olomouci mimo jiné uvedl, že návrh stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (poznámka: který podal na závěr jednání o odvolání a jímž požádal odvolací soud, aby "připustil dovolání proti svému rozhodnutí, nebot' je zde otázkou zásadního právního významu, zda právní závady, konkrétně existence zástavních práv k nemovitostem, které mají být předmětem nepeněžitého vkladu, bylo či nebylo nutno zohlednit ve znaleckých posudcích v době konání předmětné valné hromady, která se konala dne 10. 10. 1997 a zda je nebylo třeba zohlednit také při rozhodování valné hromady") zamítl proto, že v daném případě byla řešena otázka ocenění nepeněžitých vkladů v době před účinností zákona č. 151/1997 Sb. a v rozhodné době (v daném případě) vycházeli znalci správně při oceňování nemovitostí z platné vyhlášky č. 178/1994 Sb., ve znění vyhlášky č. 295/1995 Sb. V souzené věci proto nejde o otázku zásadního právního významu. Odvolací soud (prý) fakticky potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, které změnil jen z formulačního důvodu tak, že návrh jako nedůvodný zamítl v navrhovaném znění (§ 219, § 220 o.s.ř.).

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 3 Crno 603/99, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že změna usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 1999, sp. zn. 29 Cm 109/97, provedená citovaným usnesením

1. ÚS 378/2000
vrchního soudu byla "pouze formálního charakteru, když v průběhu odvolacího řízení došlo k úpravě žalobního petitu, takže v podstatě bylo prvostupňové zamítavé usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě potvrzeno". Stěžovatel dále mimo jiné uvedl, že postupem valné hromady společnosti Moravskoslezské drůbežářské závody P., a.s., došlo "k porušení zákona a porušení mých práv akcionáře, nebot' hodnota vkládaných nemovitostí se nemůže rovnat jejich administrativnímu ocenění, když na nich váznou zástavní práva velkého rozsahu, která při těchto oceněních vůbec nebyla brána v úvahu ... Soudy prý pochybily tím, že ztotožnily pojem 'hodnota's oceněním administrativním, což je otázka, kterou se ústavní soud již v minulosti zabýval, např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 102/94 ze dne 15. 12. 1994, jehož argumentace je podle mého názoru použitelná i v nyní posuzované věci". Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla porušena jeho základní ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domáhá se proto vydání nálezu, kterým se usneseni Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2000, sp. zn. 3 Cmo 603/99, zrušuje.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze dovolání považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení v těch případech, kdy je podle zákona přípustné (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha 1994, str. 47, a contrario). Konkrétně ve své judikatuře ústavní soud řešil otázku, kdy stěžovatel nevyužil práva podat dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, tj. tehdy, "Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání ..., je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam" a kdy "o nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy a kterou cíleně hodlal předestřít i dovolacímu soudu, pro což si svým procesním postupem před ... (poznámka: v souzené věci Vrchním soudem v Olomouci) vytvořil prostor (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 93/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10. Vydání 1.

1. ÚS 378/2000
Praha, C.H. Beck 1998, str. 479, 481. K požadavku podání dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000, jako předpokladu přípustnosti ústavní stížnosti srov. také nález III. ÚS 87/99 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 2000, str. 31). V tomto nálezu se výslovně praví, že "Pokud ... účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř.".

V souzené věci - jak Ústavní soud zjistil ze zalaného soudního spisu - však stěžovatel dovolání nepodal.

Za těchto okolností Ústavní soud dospívá k závěru, že v souzené věci dovolání představuje procesní prostředek, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, a jehož vyčerpáním bylo podmíněno podání ústavní stížnosti.

Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Vojen Guttler soudce zpravodaj
V Brně dne 9. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 378/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies