I. ÚS 159/99 - K přezkoumávání rozhodnutí finančních (daňových) orgánů ve správním soudnictví - práva daňového subjektu

13. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení
článku 36 odst. 1 Listiny, pokud by byla komukoli v rozporu s ním
upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného
soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném
návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu
nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994,
str. 273).

V souzené věci již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu
prováděna daňová kontrola podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic
nemění na tom, že daňový subjekt měl právo zúčastnit se v rámci
daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo o vlastní
daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení § 7 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení vedeného správcem
daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty a o příslušném ústním
jednání v daňovém řízení sepíše správce daně v souladu
s ustanovením § 12 zákona č. 337/1992 Sb. protokol, jehož
náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12
citovaného zákona.
Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy správce daně (FÚ)
věrohodným způsobem (písemně) nepředvolal stěžovatele k výslechu
svědků - a stěžovatel se proto k výslechu nedostavil - porušil tím
(roz. správce daně) v daňovém řízení ve vztahu ke stěžovateli jeho
právo, které citovaný daňový zákon stanoví. K této vadě řízení
před správním orgánem - která zřejmě mohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí a vedla ke zkrácení stěžovatelova práva před
správním úřadem - měl v rámci přezkoumání rozhodnutí příslušného
finančního ředitelství krajský soud přihlédnout a toto rozhodnutí
zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.10.2001 sp. zn. I. ÚS 159/99)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti V. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, ve spojení
s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 19.
2. 1998, čj. 3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání
č. R 358/96 vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2.
1996 Finančním úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly
projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení
s Rozhodnutím o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj.
0827/913/96-01/07Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem
v Náchodě, včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne 2.
11. 1995), čj. 3168e/150/97 (ve spojení s rozhodnutím č. 205/96
vydaným pod č.j. 0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním
úřadem v Náchodě, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998,
sp. zn. 30 Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatele
V. J. proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci
Králové ze dne 19. února 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, se zrušuje.
II. Co do zbytku se ústavní stížnost V. J. zamítá.
III. Ústavní stížnost stěžovatelky M. J. se zamítá.


Odůvodnění
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11.
1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, zamítl žaloby V. J. a M. J.
(stěžovatelů) proti rozhodnutím žalovaného Finančního ředitelství
v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, č.j.
3168b/150/97, a č.j. 3168e/150/97.
V souzené věci se žalobce V. J. domáhal u soudu přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové
(dále jen "FŘ") ze dne 19. 2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä, kterým
FŘ zamítlo jeho odvolání do rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě
(dále jen "FÚ") ze dne 29. 2. 1996, č. R 358/96. FÚ však tímto
rozhodnutím částečně vyhověl odvolání žalobce V. J. a snížil mu
daň z příjmu fyzických osob za rok 1993, kterou mu vyměřil
dodatečným platebním výměrem ze dne 7. 11. 1995, č. 1774/95, na
částku 79.232,- Kč. FÚ uvedl, že dodatečně doměřená daňová
povinnost vznikla na základě chybného hodnocení důkazů žalobcem V.
J. a následně nesprávného vyloučení části výdajů ve výši
308.805,- Kč. Podle tvrzení žalobce V. J. FŘ nevzalo v úvahu jeho
námitky týkající se vad a ceny nakoupeného materiálu, vyslechlo
sice navržené svědky, ale z jejich výpovědi si vybralo pouze
skutečnosti, které doměřenou daň odůvodňují a zcela opomenulo ta
tvrzení svědků, z nichž vyplývalo, že značné množství nekvalitních
látek bylo jako kvalitní pouze označeno. Žalobci V. J. prý bylo
znemožněno klást otázky, a to stejně jako v řízení, jehož
výsledkem bylo zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96. Žalobce V. J.
dále namítal, že mu bylo v průběhu daňové kontroly svévolně
odepřeno právo předkládat důkazní prostředky podle ustanovení §
16 odst. 4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.
337/1992 Sb."). Protože se FŘ neřídilo ustanovením § 2, § 16 a §
31 zákona č.337/1992 Sb. a nezjistilo úplně všechny skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti žalobce, navrhl
V. J. zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému FŘ
k dalšímu řízení.
Ze stejného důvodu se domáhala přezkoumání zákonnosti
rozhodnutí žalovaného také druhá žalobkyně M. J-ová, která za
nezákonné pokládala rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.
3168b/150/97, jímž bylo zamítnuto její odvolání do rozhodnutí FÚ
ze dne 29. 2. 1996, č. R 361/96. Citovaným rozhodnutím FÚ bylo
částečně vyhověno jejímu odvolání a dodatečně doměřená daň
z příjmu fyzických osob za rok 1993 byla snížena na 12.520,- Kč.

Žalobce V. J. napadl žalobou také další rozhodnutí FŘ ze dne
19. 2. 1998, č.j. 3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho
odvolání do rozhodnutí FÚ ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení
pokuty ve výši 50.000,- Kč. Žalobce V. J. se domníval, že FŘ bylo
vedeno snahou stanovit mu nepřiměřeně vysokou sankci, neboť dle
žalobcova názoru lze (s odvoláním na § 15 zákona č. 563/1991 Sb.)
dovodit, že do knih pohledávek a závazků se zapisují pouze
pohledávky a závazky související s podnikáním. Navíc poukázal na
běžnou praxi, že v případě pohybů peněz v hotovosti není nákup ani
prodej zaznamenáván do knih pohledávek a závazků. Žalobce V. J. se
proto tímto postupem FŘ cítil být zkrácen na svých právech
a žádal, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v souzené věci nejprve v souladu s ustanovením
§ 112 odst. 1 o.s.ř. spojil ke společnému řízení věci, které byly
u něj zahájeny a vedeny pod sp. zn. 30 Ca 69/98 (ve věci žaloby
proti rozhodnutí FŘ ze dne 19.2. 1998, č.j. 3168a/150/97-Hä), sp.
zn. 30 Ca 70/98 (ve věci žaloby proti rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2.
1998, č.j. 3168b/150/97) a pod sp. zn. 30 Ca 71/98 (ve věci
žaloby proti rozhodnutí FŘ v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998,
č.j. 3168e/150/97). Krajský soud nadále tyto věci vede pod výše
uvedenou sp. zn. 30 Ca 69/98.

Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozsudku v prvé
řadě uvedl, že v souzené věci již jednou (pod sp. zn. 30 Ca
195/96) rozhodl. Napadená rozhodnutí finančních orgánů krajský
soud z důvodu neúplného skutkového zjištění a nepřesvědčivého
hodnocení provedených důkazů zrušil a uložil žalovanému odstranění
vad a nekonkrétních obsahů písemných prohlášení pracovníků C.,
a.s., Hronov a následné zhodnocení všech provedených důkazů. Věc
byla proto žalovanému vrácena k dalšímu řízení, v jehož průběhu
- podle názoru Krajského soudu v Hradci Králové - FŘ doplnění
dokazování a jeho hodnocení provedl. Žalovaný (FŘ) žalobci
(stěžovateli) oznámil, že výslechy svědků budou provedeny dne
3. 11. a 21. 11. 1997. Žalobce se však dne 3. 11. 1997 jednání
nezúčastnil a omluvili se také dva ze svědků P. B. aj. J-ová,
kteří se k sepsání svědecké výpovědi dostavili dne 5. 11. 1997.
Žalobce se zúčastnil jednání dne 21. 11. 1997, tedy po té, co byli
vyslechnuti tito svědci.

V uvedené souvislosti - uvádí krajský soud - prý žalobce
namítal, že bylo porušeno ustanovení § 16 odst. 4 písm. a) zákona
č. 337/1992 Sb., neboť mu bylo znemožněno klást některým svědkům
(P. B. a J. J.) otázky. Proto Krajský soud
v Hradci Králové s ohledem na ustanovení § 250i odst. 3 o.s.ř.
zkoumal, zda žalovaný (tj. FŘ) porušil při obstarávání důkazů
zákon č. 337/1992 Sb., případně zda by toto porušení mohlo mít
vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V odůvodnění napadeného
rozsudku ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30 Ca 69/98, uvedl, že
"oprávnění daňového subjektu klást svědkům a znalcům otázky při
ústním jednání a místním šetření je upraveno v ust. § 16 zákona
o správě daní, vztahuje se tedy především k průběhu daňové
kontroly. Ta však byla ukončena vydáním kontrolní zprávy ještě
před zahájením vyměřovacího řízení. Svědci byli slyšeni v řízení
odvolacím, žalobce byl na konání těchto jednání předem upozorněn.
V den, kdy bylo jednání nařízeno, se nedostavil". Krajský soud
dále poukázal na to, že z daňového spisu není patrno, zda žalobce
projevil dne 21. 11. (tj. když byl přítomen výslechu dalších
svědků) zájem seznámit se s obsahem svědeckých výpovědí (rozuměj
dříve slyšených svědků) a žalovaného nikdy neupozornil, že chce
výslechy některých svědků doplnit. Z výpovědi svědkyně J. J.
krajský soud navíc dovodil, že i kdyby tato svědkyně kladně
odpověděla na dotaz žalobce V. J. ve znění uvedeném v žalobě
(totiž, že deklarovaná kvalita tkaniny expedované ze skladu
hotových výrobků byla někdy opisována beze změny z deklarace
tkaniny v jejím režném stavu, vypisovaném při expedici ze skladu
režných výrobků), toto svědectví by nepotvrdilo, že se tak stalo
právě v případě dodávky pro žalobce. To vyplývá z celého obsahu
její výpovědi, když zcela jednoznačně uvedla, že neví nic bližšího
o tom, jaké konkrétní zboží bylo žalobci dodáno.
Pokud žalobce namítal, že mu bylo znemožněno předkládat
v průběhu daňové kontroly důkazy ve smyslu ustanovení § 14 odst.
4 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., Krajský soud v Hradci Králové
poukázal na to, že "pokud se tak v průběhu daňové kontroly
skutečně stalo, shledal to soud jako důvod pro zrušení rozhodnutí
žalovaného v rozsudku ze dne 11. července 1997, čj. 30 Ca
195/96-20". Žalobci tak byla dána možnost, aby od zrušení
předchozích rozhodnutí žalovaného (tj. FŘ) až do jeho nového
rozhodnutí předkládal kdykoliv návrhy, jež by přispěly k objasnění
věci, případně potvrdily žalobcovy námitky. Ten ostatně věděl, na
kdy jsou nařízeny výslechy svědků a od jejich skončení až do
vydání žalobou napadeného rozhodnutí, tj. od 21. 11. 1997 do 19.
2. 1998 nepředložil soudu žádný návrh na provedení dalších důkazů.
Ve správním spisu o tom není založen žádný důkaz a žalobce to
v žalobě ani netvrdil.

I když žalobce prohlašoval, že dodávky zboží od firmy C.,
a.s., Hronov byly horší a podřadnější kvality, Krajský soud
v Hradci Králové - i po provedených výsleších žalobcem navržených
svědků - dovodil, že žalobce (který jako daňový subjekt prokazuje
ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. všechny skutečnosti,
jež je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo
k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení
vyzván) neunesl důkazní břemeno, pokud tvrdil, že zboží mělo jinou
kvalitu než kvalitu deklarovanou na fakturách a připojených
konsignacích. Pokud jde o žalobcem namítaný způsob propočtu
výtěžnosti materiálu, krajský soud uvedl, že žalobcův postup nelze
kvalifikovat jinak než jako námitky opřené o vlastní úvahy
a nikoliv jako podložený důkaz o odlišné výtěžnosti.
Proto Krajský soud v Hradci Králové jak žalobu žalobce V. J.,
tak (ze stejného důvodu) i žalobu žalobkyně M. J., podle §
250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové, nevyhověl žalobě V. J. ani
v případě jím napadeného rozhodnutí FŘ ze dne 19. 2. 1998, č.j.
3168e/150/97, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání do rozhodnutí FÚ
ze dne 30. 1. 1996, č. 205/96, o uložení pokuty ve výši 50.000,-
Kč. Dospěl totiž k závěru, že žalobce byl podle ustanovení § 1
zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále jen "zákon č. 563/1991
Sb."), povinen účtovat o stavu a pohybu majetku a příjmech
a výdajích, jakož i dle ustanovení § 15 tohoto zákona vést peněžní
deník (v němž se měly objevit všechny pohyby peněžních
prostředků), knihu pohledávek a závazků a pomocné knihy
o ostatních složkách majetku. Z provedených důkazů je nepochybné
(a žalobce to ani nepopírá), že kromě faktury č. 1004151 neměl ve
svém účetnictví žádný záznam o nákladech vynaložených na úhradu
zboží fakturovaného ostatními fakturami (č. 1003711, 19761
a 100777). V průběhu řízení před krajským soudem bylo dále
prokázáno, že žalobce - oproti svému původními tvrzení
- neprováděl převod ze svého účtu, ale složil hotovost na účet
dodavatelské firmy u České spořitelny v Červeném Kostelci. Tento
nedostatek, stejně jako skutečnost, že nakoupené zboží nevedl ve
skladové evidenci a nevedl evidenci o znehodnoceném zboží, soud
kvalifikoval jako porušení ustanovení §§ 15 a 7 citovaného zákona
a v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 tohoto zákona považoval
uložení výše zmíněné pokuty a její zdůvodnění za dostatečné.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadli
stěžovatelé ústavní stížností, v níž tvrdili, že porušuje jejich
základní práva, která jsou zaručena čl. 1, 2 a 4 a čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Stěžovatelé především trvají na tom, že postup FÚ byl
v přímém rozporu jednak s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona
č. 337/1992 Sb., podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů
bere v úvahu vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné
skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybrání daně", jednak
s ustanovením § 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona, podle něhož
daňový subjekt, u něhož je prováděna daňová kontrola, má ve vztahu
k pracovníku správce daně právo předkládat v průběhu kontroly
důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní prostředky, které
on sám nemá k dispozici.
Stěžovatelé dále poukázali na to, že v souzené věci již
jednou krajský soud rozhodnutí FŘ - z důvodu neúplného skutkového
zjištění a nepřesvědčivého hodnocení provedených důkazů - zrušil
a věc FŘ vrátil k dalšímu řízení. Tvrdili, že FÚ sice stěžovateli
V. J. oznámil, "kdy bude proveden výslech svědků, ale ti se
omluvili a je nepopiratelným faktem, že tím, že jejich výslechu
nebyli stěžovatelé přítomni, bylo jim odepřeno právo stanovené
ustanovením § 16 odst. 4 písm. e) zákona č. 337/1992 Sb., klást
svědkům otázky, které se podle odůvodnění Krajského soudu v Hradci
Králové vztahuje především k průběhu daňové kontroly".

Stěžovatel V. J. protiústavnost napadeného rozhodnutí
spatřuje dále v tom, že požadavek na předložení záznamů o evidenci
nakoupeného zboží a o evidenci znehodnoceného zboží - za situace,
kdy krajský soud nezkoumal skutečnost, zda finanční úřad (jako
správce daně) uložil stěžovateli povinnost vést takové záznamy
- jde nad rámec zákona č. 563/1991 Sb. a je tedy v rozporu
s ustanovením čl. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že vést
záznamní povinnost může uložit finanční úřad pouze rozhodnutím,
proti němuž se nelze v souladu s ustanovením § 39 zákona č.
337/1992 Sb. samostatně odvolat.
Stěžovatel V. J. v ústavní stížnosti rovněž poukázal na to,
"že si při účtování účetních případů počínal v souladu se zákonem,
pokud ve své účetní evidenci neúčtoval doklady na cizí jméno,
neboť se nejednalo o stav a pohyb majetku, opakovaně apeluje na
skutečnost, že v souladu se zákonem je i takový postup, kdy
nakoupený materiál je účtován do výdajů a na konci roku je
prováděna inventura, která po celé daňové řízení" na něm nebyla
požadována. Stěžovatel V. J. se dále domnívá, že územním finančním
orgánům nebyla zákonem, a to ani zákonem č. 531/1990 Sb.,
o územních finančních orgánech, svěřena pravomoc ukládat pokutu
podle § 37 zákona č. 563/1991 Sb. Rozhodnutí finančního orgánu
o uložení takové pokuty je proto podle jeho názoru nulitním
správním aktem.

Oba stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud přijal nález,
v němž vysloví, že "rozhodnutím bylo porušeno právo na soudní
ochranu zaručené v článku 36 odstavec 1 Listiny základních práv
a svobod a právo zaručené v článku 2 odst. 2 a odstavec 3 Listiny
základních práv a svobod. Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 20. listopadu 1998, č.j. 30 Ca 69/98, ve spojení
s rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové, čj.
3168a/150/97-Hä (ve spojení s Rozhodnutím o odvolání č. R 358/96
vydaným pod čj. 0822/913/96-01/07/Mj. ze dne 29. 2. 1996 Finančním
úřadem v Náchodě včetně Zprávy o výsledku kontroly projednané dne
2. 11. 1995), čj. 3168b/150/97 (ve spojení s Rozhodnutím
o odvolání č. R 361/96 vydaným pod čj. 0827/913/96-01/07/Mj. ze
dne 29. 2. 1996 Finančním úřadem v Náchodě, včetně Zprávy
o výsledku kontroly projednané dne 2. 11. 1995), čj. 3168e/150/97
(ve spojení s rozhodnutím č. 205/96 vydaným pod č.j.
0393/913/96-01/07/Mj ze dne 30. 1. 1996 Finančním úřadem
v Náchodě) se zrušují.
Stěžovatelé prohlásili, že souhlasí s upuštěním o ústního
jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský
soud v Hradci Králové, vedlejší účastník - Finanční ředitelství
v Hradci Králové a dále Finanční úřad v Náchodě.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyjádřil
přesvědčení, že napadeným rozsudkem neporušil práva stěžovatelů
zaručená jim v ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 2 odst. 2
a 3 a čl. 4 Listiny. Konstatoval, že jejich žaloby, jimiž se
domáhali přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, přijal,
nařídil ve věci veřejné jednání, které proběhlo za účasti
stěžovatelů i jejich právní zástupkyně a než rozhodl, umožnil jim
k věci se vyjádřit. Tím respektoval jejich procesní práva i jejich
právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud dále poukázal na
to, že námitky uvedené v ústavní stížnosti se shodují s těmi,
které stěžovatelé uplatnili ve správních žalobách a s nimiž se
krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Z toho důvodu
v plném rozsahu odkázal na odůvodnění citovaného rozsudku. Proto
Krajský soud v Hradci Králové pokládá ústavní stížnost za
nedůvodnou a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem
netrvá.

Finanční ředitelství v Hradci Králové ve svém vyjádření
odkázalo na odůvodnění rozhodnutí čj. FŘ 3168a/150/97/Hä, FŘ
3168b/150/97, a FŘ 3168e/150/97. Současně sdělilo, že na ústním
jednání před Ústavním soudem netrvá.
Finanční úřad v Hradci Králové se k ústavní stížnosti
nevyjádřil.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu
v Hradci Králové bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu
zaručené v čl. 36 odstavec 1 a další základní práva zakotvená
v čl. 1, čl. 2 odstavec 2 a odstavec 3 a v čl. 4 Listiny.

Pokud jde vlastní hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud, který
není součástí soustavy obecných soudů, zejména z principu volného
hodnocení důkazů obecným soudem (§ 132 o.s.ř.). Poukazuje na svoji
ustálenou judikaturu (srov. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha,
C.H. Beck 1997, str. 69), podle níž není Ústavní soud zpravidla
oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné,
a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval
(srov. I. též ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka
nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997,
str. 173).

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti
obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na
sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich
činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s ústavními
předpisy, v daném případě zejména s obsahem hlavy páté Listiny (I.
ÚS 230/96 In: Tamtéž; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1.
Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat
správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud
zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní
principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha,
C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i při posuzování této
konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení svého
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto
článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli
v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl
jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal
v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In:
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však
zjištěno nebylo a stěžovatelé to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu
správních spisů a soudního spisu stěžovatelům nebylo nijak
bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva (u Krajského soudu
v Hradci Králové) domáhali, a proto není důvodu se domnívat, že by
nebyl dodržen "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud stěžovatelé trvají na tom, že postup FÚ byl v přímém
rozporu s ustanovením § 2 odst. 7 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb.,
podle kterého "se při uplatňování daňových zákonů bere v úvahu
vždy skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné
pro stanovení či vybrání daně", Ústavní soud jednak (pro přesnost)
připomíná, že ustanovení § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
písmeno c) neobsahuje, jednak se domnívá, že není zřetelné,
o jakou výtku se v ústavní stížnosti jedná a co vlastně mají
stěžovatelé na mysli. Obdobný názor zastává Ústavní soud ve vztahu
ke stěžovateli tvrzenému rozporu napadeného rozsudku s ustanovením
§ 16 odst. 4 písm. c) citovaného zákona ("předkládat v průběhu
kontroly důkazní prostředky, případně navrhovat důkazní
prostředky, které on sám nemá k dispozici"), neboť stěžovatelé
neuvádějí, v čem finanční orgány uvedené ustanovení porušily.
Stěžovatelé mohli kdykoliv v období od 2. 1. 1997 do 19. 2. 1998
(tj. v souzené věci v období po zrušujícím rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. 30 Ca 195/96)
předkládat návrhy na doplnění dokazování. V obou případech Ústavní
soud usuzuje, že uvedené námitky stěžovatelů jsou irelevantní.

Pokud stěžovatel V. J. spatřuje protiústavnost napadeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové v tom, že požadavek
správce daně (FÚ) na předložení záznamů o evidenci nakoupeného
zboží a o evidenci znehodnoceného zboží (což se konkrétně
projevilo v jeho tvrzení, že zboží mělo jinou kvalitu než kvalitu
deklarovanou na fakturách a připojených konsignacích) jde nad
rámec zákona, a je tedy v rozporu s ustanovením čl. 2 Listiny,
nelze tuto námitku dle názoru Ústavního soudu akceptovat. Vedení
evidence náleží do záznamní povinnosti upravené v ustanovení § 39
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a podrobněji je upravují ustanovení
§ 1 odst. 1, § 7 a § 15 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví; údaje o (nakonec znehodnoceném) zboží se týkají
úplnosti, průkaznosti a správnosti vedení účetnictví účetními
jednotkami (srov. ustanovení § 7 citovaného zákona). Ústavní soud
v této souvislosti dovozuje, že tato námitka byla již uplatněna ve
správní žalobě a krajský soud se s ní v odůvodnění napadeného
rozhodnutí řádně vypořádal (str. 3 dole, str. 4 shora napadeného
rozsudku). V této souvislosti nelze přehlédnout, že bylo
povinností stěžovatele V. J. vést úplnou účetní evidenci v souladu
s ustanovením § 7 a § 15 odst. 1 písm. b) cit. zákona (kniha
pohledávek a závazků). Ve všech těchto případech se jedná
o posouzení otázky týkající se běžného zákona, což úkolem
Ústavního soudu není. Z hlediska ústavního tedy Ústavní soud nemá
důvod, aby se v tomto směru od názoru krajského soudu odchyloval.

Právě tak se Ústavní soud domnívá, že výklad FŘ a Krajského soudu
v Hradci Králové, který se týká uložení pokuty Finančním úřadem
v Náchodě, je z ústavního hlediska přijatelný, neboť orgánům
příslušným podle zvláštních předpisů - jejichž soustavu podle
ustanovení § 2 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních
orgánech, tvoří finanční úřady a finanční ředitelství - byla
ustanovením § 37 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb. pravomoc
k ukládání pokut svěřena.

Ústavní soud se konečně zabýval tvrzením stěžovatele V. J., že mu
bylo odepřeno právo upravené v ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb., tj. právo klást svědkům a znalcům otázky
při ústním jednání a místním šetření. V tomto směru Krajský soud
v Hradci Králové v napadeném rozsudku dovodil, že se toto právo
daňového subjektu vztahuje především k průběhu daňové kontroly,
jež byla v souzené věci ukončena před zahájením vyměřovacího
řízení. (Jednalo se o řízení ukončené rozhodnutím Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 19. 2. 1998, sp. zn.
3168a150/97-Hä.)

Ústavní soud z obsahu správního spisu (sp. zn. 3168a/150/97-Ha)
a soudního spisu (sp. zn. 30 Ca 69/98) zjistil, že stěžovateli
bylo oznámením FÚ ze dne 13. 10. 1997 (doručeném mu dne 14. 10.
1997) sděleno, že s odvoláním na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb. byli vyzváni svědci (mimo jiné B.
a J-ová), aby se dne 3. 11. 1997 dostavili k FÚ ke svědecké
výpovědi, v souvislosti s daňovou kontrolou stěžovatele V. J.;
k tomuto řízení se však (stejně jako tři z pozvaných svědků
- J-ová, B.t, H.) stěžovatel V. J. nedostavil. K následnému
výslechu svědků P. B. a J. J. dne 5. 11. 1997 (ohledně něhož se
však stěžovateli V. J. oznámení telefonickou cestou doručit
nepodařilo) se stěžovatel V. J. nedostavil a zúčastnil se až
výslechu svědka P. H. dne 21. 11. 1997, k němuž byl pozván
předvoláním ze dne 17. 11. 1997 (doručeným dne 18. 11. 1997).

Ústavní soud se na základě uvedených zjištění domnívá, že
v souzené věci - v souhlasu s názorem Krajského soudu v Hradci
Králové - již nejde o případ, kdy je u daňového subjektu prováděna
daňová kontrola podle ustanovení § 16 odst. 4 písm. e) zákona č.
337/1992 Sb. To však podle názoru Ústavního soudu nic nemění na
tom, že daňový subjekt (stěžovatel V. J.) měl právo zúčastnit se
v rámci daňového řízení ústního jednání vůbec, byť již nešlo
o vlastní daňovou kontrolu; zde se lze dovolat ustanovení § 7
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož se daňového řízení
vedeného správcem daně zúčastňují mimo jiné daňové subjekty
a o příslušném ústním jednání v daňovém řízení sepíše správce daně
v souladu s ustanovením § 12 zákona č. 337/1991 Sb. protokol,
jehož náležitosti jsou uvedeny v následujících odstavcích § 12
citovaného zákona.

Ústavní soud konstatuje, že za situace, kdy správce daně
(FÚ) věrohodným způsobem (písemně) nepředvolal stěžovatele V. J.
k výslechu svědků P. B. a J. J-ové - a stěžovatel se proto
k výslechu nedostavil - porušil tím (roz. správce daně) v daňovém
řízení ve vztahu ke stěžovateli V. J. jeho právo, které citovaný
daňový zákon stanoví. Proto Ústavní soud s odkazem na ustanovení
§ 250i odst. 3 o.s.ř. (v tehdy platném znění) usuzuje, že k této
vadě řízení před správním orgánem - která zřejmě mohla mít vliv na
zákonnost napadeného rozhodnutí a vedla ke zkrácení stěžovatelova
práva před správním úřadem - měl v rámci přezkoumání rozhodnutí
příslušného Finančního ředitelství Krajský soud v Hradci Králové
přihlédnout a toto rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 o.s.ř.).
Stěží lze zde totiž bezpečně dovozovat, jak by svědci B. a J-ová
skutečně před správním orgánem za přítomnosti stěžovatele k jeho
dotazům vypovídali a jak by jejich výpověď zjištění skutkového
stavu ovlivnila. K tomuto závěru Ústavní soud vede i trend
legislativy, který v podstatě směřuje k takové úpravě správního
soudnictví, jež bude při přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné
správy zajišťovat jurisdikci plnou.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 1998, sp. zn. 30
Ca 69/98, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobce V. J. proti
rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Hradci Králové ze
dne 19. 2. 1998, sp. zn. 3168a150/97-Hä, bylo porušeno právo
stěžovatele V. J. na spravedlivý proces vyplývající především
z čl. 36 odst. 2 Listiny. Není rozhodné, že stěžovatel porušení
právě tohoto ustanovení výslovně nevytkl.

V tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Pokud jde o napadená rozhodnutí finančních orgánů, Ústavní
soud je nezrušil, čímž ponechává Krajskému soudu v Hradci Králové
prostor k novému posouzení jednotlivých správních žalob
a k rozhodnutí o nich.

Co do zbytku byla ústavní stížnost V. J. zamítnuta, neboť
jiné porušení jeho základních práv a svobod zjištěno nebylo.

Pokud jde o stěžovatelku M. J., Ústavní soud její
stížnost zamítl, neboť porušení jejich základních práv a svobod
rovněž nezjistil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies