II. ÚS 70/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti společnosti L., s. r. o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, č.j. 30 Ca 284/98-24, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, č.j. 30 Ca 284/98-24, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3566/98/FŘ/130. Napadeným rozhodnutím mělo být dle názoru stěžovatelky porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo garantující vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

Ze spisového materiálu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 284/98, bylo zjištěno, že se stěžovatelka žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, č.j. 9770/98/343970/3915, dodatečnému platebnímu výměru č. 215/98, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 60.246,- Kč za zdaňovací období červenec 1995. V rámci daňové kontroly vyzval správce daně stěžovatelku, aby prokázala oprávněnost uplatňování snížené sazby daně z přidané hodnoty u prodeje všech druhů vat, se kterými obchodovala. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka nedoložila závaznou informaci o sazebním zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku (dále jen "závazná informace"), vydanou celními orgány na základě § 46 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), požádal uvedeného správce daně o zatřídění tří vzorků uvedeného zboží Generální ředitelství cel. To podalo k zařazení uvedeného zboží písemné stanovisko, na základě kterého si správce daně utvořil úsudek o předběžné otázce podle § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a následně u dvou vzorků doměřil rozdíl vyplývající z nesprávného uplatnění daně na výstupu z 5 % na 23 %. Správce daně neakceptoval stěžovatelkou předloženou Jednotnou celní deklaraci, ze které měla vyplynout správnost zařazení daného zboží, neboť tato není rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu.

Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka správní žalobu, ve které zejména uvedla, že správce daně nesprávně interpretoval § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož správce daně není oprávněn učinit si úsudek o předběžné otázce, pokud bylo v dané věci vydáno rozhodnutí jiného správního orgánu. Podle ustanovení § 104 odst. 1 celního zákona je esenciální náležitostí každého rozhodnutí v celním řízení i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Jestliže zboží bylo v rozhodnutí celních orgánů v řízení zařazeno, pak je i touto částí rozhodnutí správce daně vázán a není oprávněn si učinit o předběžné otázce úsudek sám. Dále stěžovatelka poukázala na to, že předmětné zboží má stejné složení jako zboží, které je jiným subjektem vyráběno v ČR a které na základě závazné informace náleží do podpoložky se sníženou sazbou daně. Krajský soud žalobu zamítl, přičemž k námitkám stěžovatelky uvedl, že u správce daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti uplatňování snížené daně z přidané hodnoty, a tak byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění. Ta předložila závaznou informaci č. 402/1993 a odkázala na to, že zboží již bylo posouzeno v rámci celní prohlídky, přičemž uplatnění snížené sazby daně nebylo zpochybněno. Soud však konstatoval, že stěžovatelka tím důkazní břemeno neunesla a poukázal jednak na to, že závazná informace byla vydána jinému subjektu, a dále uvedl, že Jednotná celní deklarace je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. Pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku a nebrání tomu, aby byla dodatečně stanovena daň vyšší.

Proti předmětnému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka projednávanou ústavní stížnost. V ní poukazuje na to, že esenciální součástí pojmu právního státu je bez jakýchkoli pochybností předvídatelnost činností státu a státních orgánů. Při dovozu zboží je pro dovozce zásadní výše cla a dalších daňových povinností, neboť na nich závisí, zda se dovozce k danému dovozu rozhodne. Z materiálního hlediska pak rozhodnutí o propuštění zboží a rozhodnutí o vyměření daně do značné míry splývají, byť z právního hlediska totožné nejsou.

V souvislosti s výše uvedeným stěžovatelka tvrdí, že klíčovou otázkou je vymezení pojmu "předběžná otázka" ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatelky bylo v dané věci zboží propuštěno do příslušného režimu na základě správního rozhodnutí (Jednotná celní deklarace), přičemž součástí tohoto rozhodnutí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Je-li součástí pravomocného rozhodnutí i zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, není dána možnost pro vytvoření vlastního úsudku a všichni jsou povinni toto rozhodnutí respektovat. Dále dle stěžovatelky nebyla využita platná zákonná úprava, neboť správce daně nepostupoval v souladu s tehdy platným § 16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty, ve spojení s § 97 zákona o správě daní a poplatků. Konečně stěžovatelka namítá, že obecný soud nepostupoval podle § 157 odst. 2 a násl. o.s.ř., neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, rozhodnutí neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být v řízení posouzena. Soud se také nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Konečně stěžovatelka poukázala na nutnost ústavně konformního výkladu právních předpisů, což bylo v daném případě postupem finančních úřadů a krajského soudu porušeno, když rozhodnutí v celním řízení bylo nutno považovat za předběžnou otázku ve smyslu § 28 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V předmětném řízení však orgány veřejné moci dospěly k opačnému názoru.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. J. Š., který se s důvody ústavní stížnosti neztotožnil a poukázal na odůvodnění soudního rozhodnutí. Za vedlejšího účastníka - Finanční ředitelství v Brně - se obsáhle vyjádřil jeho ředitel Ing. M. Č. Neztotožnil se se závěry stěžovatelky o porušení čl. 36 Listiny a poukázal především na zvláštnosti soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Pokud jde o vlastní obsah ústavní stížnosti, jde podle jeho názoru o opakování argumentace soudní žaloby a o odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Poukázal na to, že Ústavní soud nemá suplovat správní soudnictví a že ústavní stížnost směřuje právě tímto směrem. Protože podle názoru vedlejšího účastníka k porušení základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, popř. její zamítnutí.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecného soudu na závaznost Jednotné celní deklarace jakožto rozhodnutí celních orgánů o propuštění zboží do příslušného režimu ve vztahu ke správci daně, a to v části týkající se zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku. V napadeném rozhodnutí se obecný soud danou otázkou podrobně zabýval a řádně zdůvodnil své závěry. V daném ohledu námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy nemůže obstát, neboť stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Právní závěry krajského soudu učiněné ve věci jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. K tomu je třeba připojit, že se Ústavní soud ztotožňuje s názorem obecného soudu na právní povahu Jednotné celní deklarace vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že obecný soud nepostupoval v souladu s tehdy platnými předpisy, a to s § 16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nutno poznamenat, že stěžovatelka cituje ustanovení v rozhodné době již neúčinné ("správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu rozhodnutí o zatřídění zboží orgánů celní správy"). Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění zákona č. 196/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 8. 1993, uvádí, že "správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu závaznou informaci o sazebním zařazení zboží celních orgánů". Uvedená skutečnost nejenže popírá důvodnost výše uvedených námitek stěžovatelky, ale ve své podstatě potvrzuje správnost právních závěrů obecného soudu ve vztahu k závaznosti Jednotné celní deklarace. Ústavní soud dále poznamenává, že lze souhlasit s názorem stěžovatelky, že znakem právního státu je i předvídatelnost jednání státu a jeho orgánů ve vztahu k právnickým a fyzickým osobám, avšak v daném případě stěžovatelce nic nebránilo, aby postupovala podle § 46 celního zákona a vyžádala si závaznou informaci, jež poskytuje daňovým subjektům, pokud jde o zařazení zboží, vysoký stupeň právní jistoty.

K námitkám stěžovatelky, týkajícím se údajného porušení § 157 odst. 2 a násl. o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že ani v daném ohledu nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatelky, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Správní soud ve věci nařídil jednání, kterého se stěžovatelka měla možnost účastnit (z jednání se omluvila), věc projednal a vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně z přidané hodnoty správným. Dále krajský soud vyložil, z jakých důvodů se neztotožňuje s žalobními námitkami stěžovatelky, a svoje důvody opřel o příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zákona o dani z přidané hodnoty a celního zákona. Jeho závěry, a to i ty, které souvisí s problematikou předběžné otázky v daňovém řízení, tj. s aplikací a interpretací ustanovení § 28 zákona o správě daní a poplatků, se Ústavnímu soudu jeví jako přezkoumatelné. Soudní řízení tak proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Stěžovatelka sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci rozsudku Krajského soudu v Brně neodůvodňuje. Odlišný právní názor nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Pokud jde o výklad a zákonnou aplikaci obyčejných zákonů, jde ve smyslu čl. 83 a čl. 87 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 2 Listiny o věc působnosti obecných soudů, pokud současně nedošlo k zásahu do základních práv a svobod. To v daném případě nebylo shledáno.

Pokud jde o námitku porušení zásad spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba je chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti, tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny, a není tak dán prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Stejný postoj Ústavní soud zaujal k namítanému porušení čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost totiž zcela postrádá zdůvodnění souvislosti mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci a porušením uvedeného ústavně zaručeného práva stěžovatelky. V návaznosti na výše uvedené závěry je proto třeba i tuto námitku považovat za zjevně neopodstatněnou.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 70/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies