II. ÚS 61/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 3 To 122/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 2 T 34/98, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků,

t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 3 To 122/2000, kterým bylo jako neodůvodněné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 2 T 34/98. Tímto rozsudkem byl uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně podle § 8 odst. 1 k § 248 odst. 1, odst. 3 tr.z. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně žádá odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V ústavní stížnosti namítá porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Tvrdí, že skutková zjištění byla nedostatečná. Jejich důsledkem byla nesprávnost právních závěrů o vině a trestu. Soudy se nezabývaly náležitým způsobem jeho námitkami. Výpověď svědka K. byla učiněna v přípravném řízení problematickým způsobem, neboť stěžovatel ještě patrně neměl obhájce, resp. tento nebyl u výslechu přítomen. U hlavního líčení, kde tato možnost byla, svědek v podstatě nevypovídal a výslech byl proveden formálně. Odůvodnění rozhodnutí není přesvědčivé v části, kde se jedná o přítomnosti stěžovatele na jednání v L., kde se patrně dohodly podstatné náležitosti celé transakce. Přitom to má význam pro posouzení míry jeho účasti na pokusu trestného činu. Zde stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 51/96. Přitom právě vlastním úsilím stěžovatele se podařilo ztotožnit osoby, které by mohly k jeho účasti ve věci přinést zásadní informace a ověřit věrohodnost dalších svědků, jako jsou vyslechnutý svědek K., ale i nevyslechnutý D. K., svědek C., který jej nepoznal a jehož výpověď si krajský soud přizpůsobil nebo J. S., který měl být podle K. strůjcem celé akce.

Z vyžádaného spisového materiálu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Trestného jednání se měl stěžovatel podle rozsudku dopustit společně s již odsouzeným J. Š. a dalším nezjištěným pachatelem v prosinci 1994, kdy se za využití dokladů firmy D. K. K. podíleli na jednání o koupi benzinu BA 91C o váze 948.09 tun dovezeného ze Slovenska, když dne 12. 12. 1994 v Leštině u Havlíčkova Brodu a zejména dne 13. až 16. 12. 1994 v nákladní pokladně železniční stanice Č. v Děčíně předložili jimi opatřené padělané potvrzení celního orgánu na nákladních listech o propuštění benzinu do volného oběhu, aniž by zboží ve skutečnosti celní kontrolou prošlo. Padělanost razítek byla odhalena, proto nedošlo ke zkrácení spotřební daně o 10.869.852,- Kč a daně z přidané hodnoty 3.864,359,- Kč, jak měli v úmyslu.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Ústí nad Labem se k návrhu vyjádřil předseda senátu JUDr. K. Š., který poukázal na odůvodnění rozsudku. Dále uvedl, že další výslech cizince svědka C. byl nereálný, když tento prohlásil, že se už k soudu nedostaví a který nikoho in natura nepoznal, když pouze popisoval osoby, se kterými jednal. Jeho výslech proto nemohl nic podstatného pro věc přinést. Pokud jde o svědka K., ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, podle kterého absence důkazu jeho svědeckou výpovědí nebrání soudu spolehlivě dovodit správnost skutkových zjištění a závěru o vině obžalovaného. Obdobný závěr plyne i z výpovědi svědka C. Protože o vině stěžovatele svědčí i další důkazy, má za to, že návrh není důvodný a navrhl jeho zamítnutí. Za Vrchní soud v Praze se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. J. H., který odkázal na odůvodnění rozhodnutí s tím, že námitky stěžovatele nejsou opodstatněné. Navrhl proto odmítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník - Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, stejně jako Vrchní státní zastupitelství v Praze, se svého postavení vzdalo.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti.
Především je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci. Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli.
V průběhu řízení stěžovatel účast na trestné činnosti popíral a svou výpověď v průběhu trestního stíhání měnil. Vystřídal celkem čtyři obhájce, první mu byl ustanoven, další tři byli na jeho plnou moc. Stěžovatel při vzetí do vazby stručně vypovídal, že při jednání asistoval pouze jako řidič (č.l. 28 soudního spisu), ačkoli se prokázalo, že při oné jízdě řídil svědek V. V přípravném řízení odmítl vypovídat (č.l. 61-3), při konfrontaci se spoluodsouzeným Š. připustil, že platil přepravné (č.l. 99), u hlavního líčení uvedl, že půjčil Š. čtvrt milionu bez potvrzení a nebylo to pro něj tak velká částka (č.l. 575) s tím, že měl obdržet potvrzení na 350.000,- Kč. Obhajoba stěžovatele uplatňovaná v odvolacím řízení a i v ústavní stížnosti je zaměřena především na zjištění padělatele celních razítek (a manipulaci s nimi), kterého se nepodařilo v přípravném řízení zjistit. Proti stěžovateli však bylo vedeno trestní řízení výhradně pro trestné jednání (pokus trestného činu zkrácení daně), pro které jsou ve vyžádaném soudním spise dány podklady a které má svou oporu v provedeném dokazování. Použití padělaných razítek představovalo pouze způsob provedení trestné činnosti. Tyto okolnosti byly v průběhu řízení bezpečně zjištěny a mají oporu v provedeném dokazování. Z tohoto hlediska není postup v extrémním rozporu s pravidly trestního řízení, jak jsou zakotvena v § 2 odst. 5 tr.ř. Ústavní stížnost opakuje návrhy uvedené již v odvolání. S nimi se však vypořádal odvolací soud (č.l. 744n.), proto není příhodný odkaz na výše uvedený nález Ústavního soudu. Z listinných důkazů došly obecné soudy k závěru, že při jednání v nákladní pokladně dne 16. 12. 1994 předložili stěžovatel a spoluodsouzený Š. padělaná potvrzení celního orgánu (viz odborné vyjádření na č.l. 250) patrná i laikovi, takže došlo k jejich zadržení. O způsobu chování a jednání stěžovatele a spoluodsouzeného vypovídaly v řízení svědkyně Š. a V. (č.l. 150-157). Skutková zjištění, která tomuto jednání časově předcházela (a z nich se dovozuje mimo jiné subjektivní stránka trestného činu) mohl soud čerpat z výpovědí spoluodsouzeného Š. a svědků K. a V. Hodnocení výpovědí (dopisu) a okolnosti poučení svědka K. je náležitě odůvodněno na s. 4 až 7 usnesení odvolacího soudu (č.l. 745 až 747) a s ohledem na § 97 a násl. tr.ř. zhodnoceno. Stejně tak je odpovídajícím způsobem provedeno vyhodnocení výpovědi svědka C. (č.l. 747, usnesení odvolacího soudu, popis osob a automobilu). Rozbor rozporů a hodnocení věrohodnosti, jak jsou provedeny v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na č.l. 700 až 702 nebyly Ústavním soudem shledány v rozporu s ústavními principy trestního řízení a stěžovatel to ani nevyvrací. Úmysl stěžovatele poškodit stát na daních a tímto způsobem získat následným prodejem benzinu značnou peněžní částku z něj logicky plyne. O náležité péči odůvodnění rozhodnutí svědčí i právní závěr o vině stěžovatele na podkladě úvah ve smyslu § 16 odst. 1 tr.z. ve vazbě na znění zákona č. 557/1991 Sb. a zákona č. 290/1993 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních, zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Proto považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti. V tomto směru namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny neshledal, když byl nucen konstatovat, že odvolací řízení, na které se z hlediska procesní pozice stěžovatele toto ústavní ustanovení především vztahuje, proběhlo při šetření ústavních zásad trestního řízení. Pokud jde o porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, ústavní stížnost je nijak blíže neodůvodňuje, stejně jako v případě namítaného porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti.


S poukazem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněný. Tím se stalo bezpředmětným rozhodnutí o odložení vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. srpna 2001


JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 61/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies