II. ÚS 52/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti F. A., zastoupeného JUDr. V. U., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2000, čj. 10 Co 1061/2000-64, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 3. 2000, č.j. 8 C 120/99-36, za účasti Krajského soudu v Ostravě a České republiky - Okresního úřadu v Bruntále, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o:


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2000, čj. 10 Co 1061/2000-64, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 3. 2000, č.j. 8 C 120/99-36. Z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že tímto rozsudkem byl stěžovatel zavázán zaplatit vedlejšímu účastníkovi 3.111.90 Kč. Tato povinnost vzešla z restitučního řízení, ve kterém Okresní úřad Bruntál, okresní pozemkový úřad, stanovil stěžovateli lhůtu k zaplacení nedoplatku přídělové ceny k přídělu. Nedoplatek byl vyčíslen na 8.633,70 Kč a dále bylo vyčísleno příslušenství nedoplatku. Okresní soud v Bruntále v této věci vydal platební rozkaz, do kterého podal stěžovatel ve lhůtě odpor. V rámci ústního jednání stěžovatel uhradil nedoplatek ceny za příděl, nikoli však příslušenství, k jehož zaplacení ve výši 3.111,90 Kč byl zavázán rubrikovaným rozsudkem okresního soudu. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel v řízení tvrdil, že mu bylo vedlejším účastníkem přislíbeno, že v případě úhrady přídělové ceny již nebude požadováno ani příslušenství. Proto se cítil podveden. S poukazem na § 325 a § 376 obch.z. se domáhal zrušení prvostupňového rozsudku. Krajský soud však došel k závěru, že takový slib nemá v soudním spise oporu, když se na č.l. 25 soudního spisu 8 C 120/99 nachází pouze vyjádření vedlejšího účastníka v tom směru, že pokud by stěžovatel nedoplatek přídělové ceny zaplatil ve lhůtě, projedná, zda by na něm nebylo příslušenství požadováno. Na č.l. 27 soudního spisu je pak vyjádření vedlejšího účastníka, podle kterého podle § 15 odst. 2 vyhlášky FMF č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, nemá možnost zaplacení pohledávky prominout. Protože však pozemky, o které se jednalo, nebylo možno stěžovateli vydat, příslušela mu podle § 11 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb. náhrada ve formě bezúplatného převedení jiných pozemků. Tuto náhradu bylo třeba uplatnit u Pozemkového fondu. Stěžovatel však podle § 325 obch. z., který stanoví: "Mají-li strany vzájemné závazky, může se splnění závazku druhou stranou domáhat jen ta strana, která svůj závazek již splnila nebo je připravena a schopna jej splnit současně s druhou stranou, ledaže ze smlouvy, ze zákona nebo z povahy některého závazku, vyplývá něco jiného", požadoval započtení dlužné částky vůči Pozemkovému fondu, tedy odlišnému právnímu subjektu. Tento požadavek však krajský soud neuznal s poukazem na skutečnost, že Pozemkový fond je samostatnou právnickou osobou, takže uvedené ustanovení obch.z. nelze na daný případ použít (č.l. 67).

Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu napadá podáním, které označil jako stížnost pro porušení zákona. Na výzvu soudu je doplnil podáním ze dne 27. 2. 2001. Tvrdí, že toto rozhodnutí není objektivní a je porušením jeho základních práv. Nadále trvá na tom, že byl uveden jednáním vedlejšího účastníka v omyl (dokazuje to i částečné zpětvzetí návrhu vedlejším účastníkem) a že v řízení u okresního soudu vůbec úroky stanoveny nebyly. Dále stěžovatel znovu uvádí okolnosti svých restitučních nároků a znovu konstatuje, že krajský soud neuvedl žádnou právní normu, o kterou se opírá při konstatování, že právnická osoba zastupující stát ve vyhrazených věcech, není protistranou jen proto, že má samostatnou právní subjektivitu. Nedoplatek přídělové ceny přitom vznikl podle stejného zákona o půdě, jako jeho restituční nárok. Upřednostněním státu se tak porušuje rovnost občana ve vztahu k veřejné moci. Dále šlo o postup v rozporu s dobrými mravy. Tím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce vázán zákonem, tedy i § 3 o.z. Proto navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastník ve svém obsáhlém stanovisku vyložil okolnosti případu, ztotožnil se se závěry krajského soudu a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. K. Ž., která poukázala na odůvodnění soudního rozhodnutí, ve kterém je vyloženo, jakými úvahami byl soud veden a z jakých důvodů dospěl k závěru svého rozhodnutí.

Ústavní stížnost byla podána včas (doručeno 11. 1. 2001 a podáno 26. 1. 2001) a stěžovatel byl po odstranění jejích vad řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu však došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud předně poukazuje na to, že sama skutečnost, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého z nich nese znaky libovůle (nález IV. ÚS 544/98 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 15, č. 109, s. 75) a stěžovatel oprávněně tvrdí, že veřejná moc byla vůči němu zneužita. V dané věci se však s názorem stěžovatele nemohl ztotožnit. Stěžovatel vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu obyčejných zákonů. Nutno uvést, že z protokolu o ústním jednání u okresního soudu ze dne 20. 3. 2000 vyplývá (č.l. 31 soudního spisu), že stěžovatel vzal na vědomí výpočet soudu, který příslušenství vyčíslil na 3.111,90 Kč. Stejně tak uznal pochybení, pokud jde o nezaplacení nedoplatku přídělové ceny. Z faktu, že vedlejší účastník následně v této části řízení vzal svůj návrh zpět, nelze dovodit potvrzení, že tím uznal, že vezme zpět i část týkající se příslušenství. Rovněž tak z jednání před tímto soudem vyplývá, že stěžovatel byl neustále upozorňován na to, že nejde o řízení o jeho restitučních nárocích, nýbrž o pohledávce vedlejšího účastníka, tedy České republiky, kterou zastupuje Okresní úřad v Bruntále. Pozemkový fond vůbec účastníkem tohoto řízení nebyl a proto námitky stěžovatele nejsou v tomto případě na místě, ať již jde o poukaz na § 3 o.z. nebo na § 325 obch.z., když právě z tohoto ustanovení plyne právní norma, jejíž uvedení stěžovatel po krajském soudu požaduje. Jestliže stěžovatel i nadále v této argumentaci pokračuje, je nutno uvést, že přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu ani nepřísluší. Ústavní soud není další instancí, která by mohla pokračovat rozhodovat ve sporu vyplývajícím ze závazkových vztahů a posuzovat platnost právních úkonů jejich účastníků. Krajský soud své právní názory řádně odůvodnil, aniž by byly jeho právní závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když vyšel z důkazního řízení před okresním soudem a vypořádal se přiléhavým způsobem s odvoláním stěžovatele. V takovém případě Ústavní soud nemůže přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy a jejich závěry, a to ani tehdy, kdyby s nimi nesouhlasil. Pokud jde o námitku porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, nutno znovu poukázat na jednoznačně vymezený předmět sporu (nedoplatek s příslušenstvím), ve kterém šlo o plnění ze závazkových vztahů, nikoli o ochranu vlastnických vztahů. Namítá-li stěžovatel, že pro něj jako obyčejného občana jsou jak Okresní úřad v Bruntále, tak Pozemkový fond, státními institucemi, a je to stále Česká republika, která mu měla proplatit náhradu za nevydané pozemky, pak je nutno pouze podotknout, že Pozemkový fond je podle zákona ČNR č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, samostatnou právnickou osobou oddělenou od státu a vykonávající samostatně úkoly podle uvedeného zákona.
Ústavní soud je příslušný hodnotit pouze ústavnost řízení a rozhodnutí, které z něj vzešlo (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR). Protože takové porušení Ústavní soud neshledal, byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 52/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies