II. ÚS 357/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti M. s.r.o., zastoupené jednatelem společnosti J. J. v. d. V., právně zastoupené JUDr. H. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12.3.2001, č.j. 29 Ca 131/99-28, rozhodnutí Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 26.6.1998, čj. 43461/98/298912/1467, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26.2.1999, čj. FŘ-5235/98-120, a návrhu na zrušení ust. § 31 odst. 5, odst. 6 a § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12.6.2001, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Brně a v odůvodnění návrhu uvádí, že Finančním úřadem v Břeclavi byla stěžovateli dodatečným platebním výměrem č. 980000076 ze dne 26.6.1998 vyměřena daň z příjmu za rok 1994 ve výši 408.770,-Kč, když tato daň byla stanovena dle ust. § 31 odst. 5 a § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z.č. 337/1992 Sb.). O odvolání proti citovanému platebnímu výměru rozhodovalo Finanční ředitelství v Brně, které rozhodnutím ze dne 26.2.1999, čj. FŘ-5235/98-120, odvolání stěžovatele zamítlo. Podle názoru navrhovatele bylo již oběma rozhodnutími finančních orgánů porušena celá řada ustanovená zák. č. 337/1992 Sb. ( § 43 odst. 1, § 44 odst. 2, § 46 odst. 2, odst. a § 31 odst. 4 citovaného zákona).

Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podal stěžovatel žalobu, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně s odůvodněním, že došlo k porušení zákona, pokud odvolací orgán řádně nezkoumal dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně správcem daně podle pomůcek. Žaloba stěžovatele byla napadeným rozsudkem krajského soudu zamítnuta s odůvodněním, že formální podmínky pro stanovení daně podle pomůcek byly dány, aniž se však přezkumný soud zabýval konkrétními námitkami stěžovatele, směřujícími ke skutkové stránce celé věci. Z této situace dovozuje navrhovatel, že předmětným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V další části návrhu stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným rozhodnutími a ustanoveními § 31 odst. 5, odst. 6 a § 50 odst. 5 z.č. 337/1992 Sb. došlo k porušení jeho práv, zakotvených v článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5 a článku 36 odst. 2 Listiny.

K porušení citovaných článků Listiny prý dochází tím, že ust. § 31 odst. 5, odst. 6 z.č. 337/1992 Sb. stanoví v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny pouze právo uložit povinnost, avšak nestanoví již meze tohoto oprávnění, jež jsou cit. článkem Listiny předpokládány. Tím je podle názoru navrhovatele citované ust. § 31 odst. 5, odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb. v rozporu s čl. 4 odst. 1 a s čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť nestanoví-li zákon žádné podmínky či obecné postupy pro určení výše daňové povinnosti, nebo odkazuje-li v této věci jen na prováděcí předpisy k zákonu pak, domnívá se navrhovatel, není takto stanovená daňová povinnost uložena na základě zákona, ale jen dle volné a údajně nepřezkoumatelné úvahy správce daně.

Porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny) spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že ze soudního přezkumu je vyňata otázka výše daňové povinnosti, stanovená správcem daně podle pomůcek.
Z napadeného rozsudku krajského soudu se zjišťuje, že žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně byla podle ust. § 250j odst. 1 o.s.ř. zamítnuta. Přezkumný soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že při kontrole účetnictví stěžovatele byly správcem daně zjištěny závažné nedostatky ve vedení evidence účetnictví stěžovatele. Ten byl proto vyzván k předložení účetních dokladů, k prokázání zjištěných rozdílů mezi stavy účtů uvedených v účetních výkazech, jež byly součástí daňového přiznání a stavy účtů z účetní závěrky, které byly předloženy ke kontrole správci daně. Současně byl stěžovatel poučen o následcích nesplnění povinnosti k dokazování. K předmětné výzvě však stěžovatel uvedl pouze příčinu vzniku zjištěných účetních rozdílů s tím, že není schopen vyhovět podmínkám výzvy, tj. doložit účetnictví, na jehož základě bylo zpracováno daňové přiznání. V takové situaci, a při zjištění, že se jedná o přepracované účetnictví, kdy konečné zůstatky nenavazovaly na údaje uvedené v daňovém přiznání ani na údaje uvedené v účetních výkazech, které se staly jeho přílohou, nebylo možno stanovit základ daně dokazováním podle ust. § 31 odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., ale výhradně podle pomůcek, ve smyslu ust. § 31 odst. 5 a ust. § 44 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb. Krajské finanční ředitelství v odvolacím řízení z těchto důvodů zkoumalo pouze dodržení zákonných podmínek pro použití tohoto způsobu stanovení daně. Jak zdůraznil přezkumný soud, pokud správce daně způsobem uvedeným ve smyslu ust. § 43 z.č. 337/1992 Sb. vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je ten povinen jím uváděné skutečnosti prokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že správce daně porušil jeho práva zaručená Listinou, pokud při stanovení daňové povinnosti použil pomůcek a nespokojil se s důkazy nabízenými stěžovatelem. V případě rozhodnutí odvolacího finančního orgánu je stěžovatelem vytýkáno, že krajské finační ředitelství nepřezkoumalo dodatečný platební výměr vydaný Finančním úřadem v Břeclavi v rámci odvolacího řízení nejen po stránce naplnění či nenaplnění zákonných podmínek pro stanovení výše daně dle ust. § 50 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb., ale rovněž po stránce hmotně právní, tj. přezkoumání správnosti výše dodatečně vyměřené daňové povinnosti.
Z obsahu přiložených listinných dokladů, zejména z napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že krajský soud porušil právo na spravedlivý proces, pokud postupoval zcela v intencích hlavy druhé části páté o.s.ř., když přezkoumával jen zákonný rámec postupu odvolacího orgánu (dle ust. § 50 odst. 5 z.č. 337/1992 Sb.) a nikoli skutkovou stránku věci. Jak je dostatečně zřejmé z již publikované judikatury zabývající se touto problematikou, je daňový subjekt povinen prokázat ve smyslu ust. § 31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. všechny skutečnosti, které je povinen uvádět zejména v daňovém přiznání nebo k jejichž prokázání byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Tyto skutečnosti jsou rozhodné při stanovení výše daňové povinnosti daňového subjektu. Nesplnění této zásadní zákonné povinnosti z hlediska unesení důkazního břemene konkrétního daňového subjektu znamená oprávněnost takového postupu správce daně, které předpokládá ust. § 50 odst. 5, odst. 6 z.č. 337/1992 Sb. Pouze tehdy, pokud by stěžovatel svým jednáním, zejména závažnými nedostatky ve vedení účetní evidence ve vztahu k jím vypočtené daňové povinnosti k takovému postupu správce daně sám nezavdal podnět, bylo by možno chápat stanovení výše daňové povinnosti podle pomůcek jako porušení zákonných práv stěžovatele, včetně práv zaručených Listinou či mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.

Jako zcela účelové a neodpovídající skutečnostem uváděným stěžovatelem v jeho odvolání proti rozhodnutí správce daně - Finančního úřadu v Břeclavi ze dne 31.7.1998 se jeví jeho tvrzení ad 1) návrhu, že mu nebyly určitě a srozumitelně sděleny konkrétní pochybnosti správce a byla mu sdělena pouze obecná pochybnost, když, jak sám několikrát konstatoval (ve výše citovaném odvolání a žalobě na zrušení správního rozhodnutí ze dne 3.5.1999, oba doklady byly v kopiích přiloženy stěžovatelem k návrhu), že z důvodu údajně ztráty, resp. odcizení dokladů, nebyl navrhovatel schopen správci daně předložit požadované úplné účetnictví, které by dostatečným způsobem prokázalo jím vykázané údaje v daňovém přiznání za příslušné zdaňovací období.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh ve smyslu ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, jestliže je odmítnuta ústavní stížnost, je nutno spolu s ní odmítnout i návrh na zrušení ust. § 31 odst. 5, odst. 6 a ust. § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť návrh učiněný ve smyslu ust. § 64 odst. 1 písm. d), za splnění podmínek ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb. sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS


V Brně dne 14. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 357/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies