II. ÚS 324/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H., spol. s r.o., zastoupené JUDr. Ing. J. K., advokátem, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Finančního ředitelství v Ostravě, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Ca 110/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon") a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2001 (č.j. 22 Ca 110/2000-28), kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 21. 12. 1999 (5542/130/1998/FŘ), jímž jí byla ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu v Hranicích ze dne 15. 5. 1998 doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1995 a IV. čtvrtletí 1996 ve výši 166.804,- Kč, a tvrdila, že uvedený obecný soud svým postupem porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy")] a čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona, a to tím, že správce daně neuznal stěžovatelkou uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 1996 ve výši 122.803,10 Kč, doložený fakturou č. 9657 vystavenou firmou H., spol. s r. o., a dodacími listy č. 9657/1 až 5.

Zásah do svých ústavně zaručených práv odůvodnila stěžovatelka tak, že krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že pořízené zboží použila k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění podle § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů; dle názoru stěžovatelky uvedený soud předpokládal, že "stěžovatelka zboží ve skutečnosti nekoupila", neboť společnost H., spol. s r. o., je údajně nenabyla od obchodní společností, jež označila za dodavatele zboží, tj. od společnosti G., s. r. o. (jednatel této společnosti na dotaz správce daně totiž uvedl, že tato společnost s hutním materiálem neobchoduje a předmětné faktury pro společnost H. nevystavila). V této souvislosti stěžovatelka tvrdila, že žádný právní předpis neukládá kupujícímu zjišťovat, zda je prodávající vlastníkem zboží. Stěžovatelka k tomu doplňuje, že předmětné zboží řádně od společnosti H. koupila a zaplatila kupní cenu. Měla by být tedy chráněna dobrou vírou (§ 446 obchodního zákoníku). Krajský soud se s tímto argumentem stěžovatelky řádně nevypořádal, i když na něj stěžovatelka poukázala ve správní žalobě. Neexistenci předmětného zboží dovozuje krajský soud ze skutečnosti, že stěžovatelka nevedla skladovou evidenci a nakoupené zboží (materiál) evidovala jen na kartách nedokončené výroby. V návaznosti na výtku krajského soudu, že porušila opatření č. V/20100/1992 Ministerstva financí, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele (dále jen "účtová osnova"), stěžovatelka tvrdila, že požadavek vedení skladové evidence je splněn tím, že účetní jednotka účtuje o stavu a pohybu zásob nedokončené výroby na účtu 121 - Nedokončená výroba - a vede k němu analytickou evidenci na skladových kartách či v datových souborech počítače. Postup stěžovatelky nebyl tedy v rozporu s postupy účtování. Pokud jde o rozpory v tvrzeních jednatelů stěžovatelky u správce daně (Ing. D. H. a F. P.), týkající se dopravy předmětného zboží, tyto byly způsobeny delším časovým odstupem

Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se zrušuje ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jak je shora označen.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, který uvedl, že považuje tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu § 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy za nedůvodně, neboť soud nařídil jednání, přezkoumal napadené rozhodnutí a ve věci rozhodl, přičemž postupoval podle části páté, hlavy druhé o. s. ř. K namítanému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Finančního ředitelství v Ostravě, které k jednotlivým bodům ústavní stížnosti uvedlo, že je správný názor stěžovatele, že není podstatné, od koho zboží nakoupila společnost H., s. r. o., avšak dle § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má důkazní povinnost daňový subjekt. Stěžovatelka hodnověrně neprokázala nákup zboží od společnosti H., přičemž finanční ředitelství na základě získaných důkazů dospělo k závěru, že uvedená společnost zboží stěžovatelce nedodala. V návaznosti na § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je plátce povinen prokázat splnění zákonných podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně, protože v daňovém řízení nebylo prokázáno přijetí zdanitelného plnění a nebyl doložen daňový doklad od plátce daně z přidané hodnoty. Vedlejší účastník k rozporu ve výpovědích dvou jednatelů, způsobených dle stěžovatele časovým odstupem mezi nákupem hutního materiálu a daňovou kontrolou, uvedl, že jednatel Ing. H. dne 24. 2 1998 bez jakýchkoli pochybností popsal způsob dopravy do protokolu o ústním jednání a zároveň doplnil na jednotlivé dodací listy způsob doprav. Pokud jde o vedení skladové evidence, měl stěžovatel povinnost podle § 4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění platném pro rok 1996, a čl. II odst. 3.3. účtové třídy 1 - Zásoby - opatření čj. V/20 100/1992 ze dne 15 7. 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele, vést skladovou evidenci tak, aby bylo možno zjistit a prokázat stav zásob v průběhu účetního období a složky pořizovací ceny zásob (např. na skladových kartách). Tomuto požadavku na průběžné vedení skladové evidence materiálu neodpovídá účtování o stavu zásob na účtu 121 - Nedokončená výroba, neboť je vždy třeba zohlednit, o jakém druhu zásob je účtováno, přičemž čl. I účtové třídy 1 - Zásoby - citovaného opatření vymezuje, co se rozumí materiálem a co se rozumí nedokončenou výrobou, přičemž každé z těchto položek přísluší samostatný syntetický účet. Tato úprava souvisí i s povinností účetní jednotky inventarizovat stav majetku podle § 29 a § 30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. S ohledem na výše uvedené finanční ředitelství zastává názor, že právní předpisy nebyly porušeny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno poukázat na to, že, jak již bylo uvedeno dříve, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není tedy oprávněn k přezkumu soudních rozhodnutí za předpokladu, že nebylo shledáno porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci
III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Tvrzením stěžovatelky, týkající se hodnocení důkazů (rozporů ve výpovědích jednatelů stěžovatelky), se proto Ústavní soud nezabýval.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudu a daňových orgánů, týkající se posouzení nákladu na nákup hutního materiálu; nesouhlasí se závěrem, že tento náklad není daňově uznatelný, přitom převážně opakuje argumenty, jež uplatnila jak v odvolání proti rozhodnutí úřadu, tak v správní žalobě, s nimiž se soud i finanční ředitelství odpovídajícím způsobem vypořádaly.

Krajský soud přezkoumal správní žalobou napadené rozhodnutí finančního ředitelství v souladu s příslušnými ustanoveními části páté hlavy druhé, upravující rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů. V odůvodnění rozhodnutí pak uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a které předpisy aplikoval. V mezích stanovených pro přezkoumání správního rozhodnutí, založeného na principu kasačním, postupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v § 132 o. s .ř., hodnotil důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodil z tohoto procesu své závěry. Uvedenému postupu krajského soudu, z pohledu Ústavního soudu, který věc posuzoval z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení práva na fair proces, lze stěží co vytknout. Právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Naopak odpovídají intencím příslušných právních předpisů, které byly ve věci aplikovány. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny s čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

K porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod dojít nemohlo, neboť je zřejmé, že daň z příjmů je upravena zákonem (č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů).

Pokud se týče vedení skladové evidence, s tímto tvrzením stěžovatelky se dostatečně vypořádal obecný soud již v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Obdobně nedůvodné je tvrzení stěžovatelky stran nevypořádání se soudu s jejím poukazem na § 446 obchodního zákoníku; ani tomuto tvrzení nelze přisvědčit, vzhledem k tomu, že správce daně ani krajský soud nikterak nezpochybnili vlastnictví stěžovatelky k dotčenému materiálu. Aplikace tohoto ustanovení zákona nepřicházela tedy ve věci v úvahu.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu ÚS

V Brně dne 14. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 324/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies