II. ÚS 279/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti A., spol. s. r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Hradci Králové a vedlejšího účastníka řízení Celního ředitelství v Hradci Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 162/2000, ze dne 20. 2. 2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 7. 5. 2001, která byla podána k poštovní přepravě téhož dne a doručena Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2001, se společnost A., spol. s. r. o. (dále jen "stěžovatel"), domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní zrušil shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, na základě kterého měla být porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že se správní žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2000, č.j. 4221/00-1, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu v Trutnově z 21. 2. 2000, č.j. 759/1261/00/A-2. Citovanými rozhodnutími nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vyslovení neplatnosti rozhodnutí téhož celního úřadu ze dne 26. 4. 1996, č. JCD (jednotné celní deklarace) 11263016-00999-1, podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Krajský soud shora uvedeným rozsudkem danou správní žalobu zamítl. Dle názoru stěžovatele krajský soud postupoval v dané věci v rozporu s ustanovením § 132, § 153 a § 245 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Své stanovisko stěžovatel zdůvodňuje tím, že podal u Celního úřadu Trutnov návrh na přezkoumání daňového rozhodnutí ze dne 13. 6. 1996, JCD č. 1126016-00999-1, s odůvodněním, že při vyplnění tohoto JCD došlo k pochybení obdobného rázu jako v předchozích případech, kdy Celní ředitelství v Hradci Králové připustilo přezkoumání rozhodnutí Celního úřadu v Trutnově a v konečném důsledku zavázalo tento celní úřad svým rozhodnutím, aby v napadených případech zrušil původní rozhodnutí a nahradil je novým rozhodnutím. Ve všech těchto případech pochybení spočívalo v tom, že JCD podával v zastoupení stěžovatele přepravce, ale jako daňový subjekt byl označen Ing. P. J. jako fyzická osoba. Stalo se tak i v případě později vydaného daňového rozhodnutí ze dne 31. 5. 1996, č. JCD 11263016-01324-6, kdy byl jako daňový subjekt označen A. Ing. P. J. I v tomto případě správní orgán vyhověl námitce stěžovatele a původní daňové rozhodnutí opravil v označení daňového subjektu, včetně identifikačního čísla a daňového identifikačního čísla. Soud při rozhodování o žalobě nepostupoval v souladu s § 245 odst. 1 o. s. ř., když nepřezkoumal dříve učiněná správní rozhodnutí, o které stěžovatel opřel svou žádost a správní žalobu. K porušení § 132 a § 153 o. s. ř. mělo dojít v důsledku toho, že soud nepřihlédl k listinným důkazům, kterými stěžovatel prokázal, že došlo ke shodnému pochybení v označení daňového subjektu jako v předchozích případech, a dále, že dovozcem a tedy adresátem vyměřeného cla ve smyslu § 2 písm. n) a § 107 odst. 1 zákona č. 13/1993, celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon") je právě stěžovatel. Soud pochybil, když se přiklonil k názoru, že JCD předložil Ing. P. J. jako fyzická osoba a jako takový je podepsal. V předchozích případech byl jako deklarant označen také Ing. P. J. a skutečnost, že JCD podepsal dopravce, na věci nic nemění, neboť byl k tomuto úkonu zmocněn. Dále stěžovatel poukazuje na to, že ve smyslu § 55b odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého právním názorem správce daně, který rozhodoval v posledním stupni, není vázán jen daňový orgán stupně nižšího, ale je jím vázán i sám správce daně, jenž je výklad oprávněn provádět, a pokud tomuto požadavku jeho rozhodnutí nevyhovuje, měl je soud pro nezákonnost zrušit.

Ústavní soud si vyžádal od Krajského soudu v Hradci Králové soudní spis spolu s vyjádřením k ústavní stížnosti. Tento účastník řízení uvedl, že neshledal v žalobě tvrzenou nezákonnost, a tak ji podle § 250j odst. 1 o. s. ř. zamítl. Pokud stěžovatel uvádí, že byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, pak toto právo garantují některá procesní práva účastníků řízení, zejména právo na projednání věci veřejně a bez průtahů, právo na osobní účast u jednání a právo vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Čl. 96 Ústavy garantuje rovnost práv účastníků a zdůrazňuje zásadu ústnosti a veřejnosti soudního řízení. V dané věci bylo soudem nařízeno veřejné jednání, zvolená zástupkyně stěžovatele byla včas předvolána, jednání se zúčastnila, bylo jí umožněno vyjádřit se k skutečnostem uváděným v řízení, stejně tak jako pověřenému zaměstnanci stěžovatele. Také rozsudek byl vyhlášen veřejně. S ohledem na to, že nedošlo k porušení práv stěžovatele, krajský soud navrhl ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zamítnout, nedojde-li k jejímu odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Celní ředitelství v Hradci Králové jakožto vedlejší účastník k výzvě Ústavního soudu zaslalo správní spis a k ústavní stížnosti uvedlo, že zamítlo odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu v Trutnově, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce, aby vydalo ve smyslu § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků osvědčení o neplatnosti rozhodnutí ze dne 26. 4. 1996, č. JCD 11263016-00999-1. Tato žádost byla opřena o dřívější rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 13. 10. 1999, č.j. 1033/01-2678/V/99, kterým sice nebylo povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí ve smyslu § 55b zákona o správě daní a poplatků, ale ve kterém byl vysloven právní názor, že v rozhodnutích v celním řízení nebyl správně označen deklarant a doporučil celnímu úřadu postup podle § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Uvedený správní orgán se tímto názorem řídil a pět prvoinstančních rozhodnutí z vlastního podnětu prohlásil dle citovaného ustanovení za neplatná, neučinil tak pouze v případě předmětného správního rozhodnutí (ze dne 26. 4. 1996, č. JCD 11263016-00999-1). Proto stěžovatel podal u Celního úřadu Trutnov žádost na vyslovení neplatnosti daného rozhodnutí, avšak celní úřad se striktně neřídil právním názorem nadřízeného orgánu a žádosti stěžovatele rozhodnutím nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však odvolací orgán zamítl. K námitce stěžovatele, že se jedná o stejnou situaci jako v případě rozhodnutí ze dne 31. 5. 1996, č. JCD 1126016-01324-6, kdy celní orgán stěžovateli vyhověl, celní ředitelství uvedlo, že v této větě citovaném případě bylo podáno celní prohlášení jménem stěžovatele (odst. 14 celního prohlášení). V posuzovaném případě však deklarantem (odst. 14 celního prohlášení) byla osoba označená jako "dovozce", přičemž z položky 8 celního prohlášení vyplynulo, že tímto dovozcem a tedy deklarantem je Ing. P. J. Také v odst. 54, který je vyhrazen pro podpis a jméno deklaranta/zástupce, byl uveden jako deklarant Ing. P. J. Z ustanovení § 107 odst. 1 celního zákona lze jednoznačně odvodit, že celní prohlášení může učinit každý, kdo může v souladu s celními předpisy předložit zboží příslušnému celnímu úřadu. Z tohoto ustanovení nevyplývá, že by kupující musel být nutně uveden jako deklarant. Není tak v rozporu s celními předpisy, aby v případě dovozu zboží stěžovatelem vystupoval jako deklarant Ing. P. J. Proto námitka stěžovatele, že rozhodnutí postrádá základní náležitost, kterou je přesné označení příjemce rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, není důvodná. Dle vedlejšího účastníka je deklarant označen tak přesně, že nemohlo dojít k záměně s jinou osobou. K námitce stěžovatele, že celní orgán nerespektoval právní názor orgánu nadřízeného, resp. neřídil se jím posléze ani sám nadřízený orgán, celní ředitelství uvedlo, že v rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí v celním řízení bylo uvedeno: "celní orgán je povinen vydat po ověření neplatnosti deklaratorní rozhodnutí o neplatnosti tohoto rozhodnutí na základě ustanovení § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.", což však neznamená příkaz celnímu úřadu vydat deklaratorní rozhodnutí o neplatnosti ex offo; toto rozhodnutí může celní úřad vydat až po ověření neplatnosti. V daném případě však podmínky splněny nebyly.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že uvedený soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí Celního ředitelství v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2000, č.j. 4221/00-1, přičemž konstatoval, že z originálu JCD č. 11263016-00999-1 vyplynulo, že dne 26. 4. 1996 deklarant Ing. P. J. (tato skutečnost vyplývá ze shody v odst. 8, 14 a 54 JCD) podal a vlastnoručně podepsal celní prohlášení, kterým vlastním jménem ve svůj prospěch navrhl propuštění dovezeného zboží do režimu volného oběhu. Označení deklaranta odpovídá obchodnímu jménu i místu podnikání dle živnostenského listu, vydaného dne 17. 3. 1994 Živnostenským úřadem MÚ Dvůr Králové n. L. a uvedené daňové identifikační číslo je číslem této fyzické osoby. Na základě celního prohlášení podle ceny zjištěné z faktur, kde je jako adresát uváděn stěžovatel, celní úřad vyměřil Ing. P. J. clo a daň z přidané hodnoty. Dále krajský soud uvedl, že podle § 2 písm. n) a § 107 odst. 1 celního zákona je deklarantem osoba, která může v souladu s celními předpisy předložit celnímu úřadu zboží s příslušnými doklady pro režim, do kterého je zboží navrženo a učinit celní prohlášení buď vlastním jménem, nebo jejichž jménem bylo celní prohlášení učiněno. Právním předpisům neodporuje, aby deklarant jednal vlastním jménem ve svůj prospěch i v případě, že adresátem fakturované ceny je někdo jiný než deklarant. S ohledem na to, že adresátem vyměřeného cla a daně za dovezené zboží byl Ing. P. J., pak jde o přesné označení příjemce rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Z tohoto důvodu nepřichází postup podle § 32 odst. 7 citovaného zákona v úvahu.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s výše uvedeným názorem
obecného soudu. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených v Listině a Ústavě, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Pokud jde o údajné porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba poukázat na to, že ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že jeho věc nebyla projednána veřejně a bez zbytečných průtahů, případně že se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům. Také Ústavní soud po prostudování soudního spisu neshledal, že by v tomto ohledu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ohledně namítaného porušení čl. 96 Ústavy, ze kterého vyplývá, že účastníci řízení mají před soudem rovná práva a jednání před soudem je v zásadě ústní a veřejné, veřejné je i vyhlašování rozsudků, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 90 či čl. 95 Ústavy sice přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje principy činnosti soudů, avšak významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše.

Dále Ústavní soud konstatuje, že ani v dalším ohledu nezjistil, že by v důsledku napadeného rozsudku mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Je třeba vzít v úvahu, že smyslem § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je umožnit vydání osvědčení o neplatnosti takových rozhodnutí, která postrádají některou ze zákonem stanovených podstatných (základních) náležitostí, takže je nelze za rozhodnutí vůbec považovat (tzv. paakty). Osvědčením neplatnosti rozhodnutí se neodstraňují jeho nedostatky, nýbrž se pouze prohlašuje (deklaruje) jeho neplatnost. Důvody, pro které je možno vyslovit neplatnost rozhodnutí, nelze stanovit svévolně, nýbrž pouze v případech taxativně vymezených v § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Ověřování neplatnosti rozhodnutí nelze považovat za odstraňování věcných nedostatků, neboť k tomu slouží řádné a mimořádné opravné prostředky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 8/98).

Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci řízení o správní žalobě bylo povinností obecného soudu přezkoumat, zda byly dány podmínky pro osvědčení neplatnosti rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, konkrétně zda předmětné rozhodnutí obsahuje označení příjemce rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. c) citovaného zákona. Po zhodnocení daného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k nepřesnému označení příjemce rozhodnutí a že nebyly zjištěny ani žádné další vady, v důsledku kterých by bylo možno považovat toto rozhodnutí za paakt. Ústavní soud se tedy ztotožňuje s názorem správního soudu, přičemž odkazuje na příslušnou část odůvodnění jeho rozsudku, citovanou v tomto usnesení. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než námitky ohledně porušení § 132 a § 153 o. s. ř. odmítnout.

K dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že v daném případě nelze aplikovat § 245 odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí celního ředitelství o osvědčení neplatnosti ze dne 26. 6. 2000, č.j. 4221/00-1, se neopírá o rozhodnutí ze dne 26. 4. 1994, JCD č. 11263016-00999-1 (nejedná se o tzv. podkladové rozhodnutí), ale toto - posledně citované - rozhodnutí je samo předmětem přezkumu podle kritéria uvedeného v § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Tato skutečnost ostatně vyplývá i z povahy daného řízení, které zkoumá správní rozhodnutí pouze v shora uvedeném ohledu a které v žádném případě nemá nahrazovat řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích.

K námitce stěžovatele, která se týká rozdílného postupu správních orgánů v obdobných věcech, Ústavní soud uvádí, že jak již konstatoval v řadě svých rozhodnutí, není jeho úkolem srovnávat či sjednocovat judikaturu obecných soudů, ale rozhodovat, zda v konkrétním případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů; to stejné platí i pro postupy správních orgánů. Pokud jde o údajné porušení § 55b odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, je Ústavní soud toho názoru, že v daném případě byl právní názor druhostupňového správního orgánu vysloven nad rámec citovaného ustanovení (a předmětu řízení). Tato dílčí nepřesnost nemůže představovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 279/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies