II. ÚS 265/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti H. Z., zastoupené Mgr. I. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2000, č.j. 7 To 738/2000-155, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 11. 2000, č.j. 1 T 145/2000-134, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadá rozsudek Krajské soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2000, č.j. 7 To 738/2000-155, kterým byl k odvolání stěžovatelky zrušen celý výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 11. 2000, č.j. 1 T 145/2000-134, a nově jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Nezměněna zůstala část rozsudku o povinnosti nahradit škodu poškozené trestným činem loupeže. V ústavní stížnosti namítá tři okolnosti:

a) porušení svého ústavně zaručeného práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Mezinárodní pakt"), podle kterého jsou si všechny osoby rovny nejen před soudem, nýbrž i všeobecně. Proto soud nemůže používat odlišná pravidla pro poznávací řízení než v jiných případech. Tvrdí, že stěžejním důkazem, který ji podle názoru obecných soudů usvědčuje z trestného činu loupeže, je poznávací řízení provedené z fotek před sdělením obvinění, kde ji poškozená označila za pachatelku. Jedná se o jediný důkaz proti ní. Od počátku řízení tvrdila, že tento důkaz proti ní nelze použít, neboť se nejednalo o neodkladný ani neopakovatelný úkon. Neobstojí argumentace soudu, že poškozená je starší osoba a hrozila obava, že reprodukce prožitých událostí může být vážně porušena. Mezi loupeží a provedenou rekognicí byl dostatečný časový úsek k zadržení podezřelých a provedení rekognice podle živých osob, když poškozená přitom nosí brýle, které v době napadení neměla, má cukrovku a vidí pouze na jedno oko. Jedna ze základních zásad trestního řízení podle stěžovatelky stanoví, že rekognice osob nebo následné konfrontace jsou nepoužitelné, když mohla být provedena rekognice podle živých osob. Sdělení přitom mohlo být sděleno více osobám, neboť policie znala majitele vozidla B. a na základě úředních dokladů věděla, že se na místě pohybovaly tři ženy s určitým popisem. U rekognice nebyl přítomen obhájce stěžovatelky, proto zpochybňuje její průběh a je otázkou, zda ji poškozená označila za pachatelku bez veškerých pochybností nebo jen jako pachatelku pravděpodobnou;
b) odvolací soud pochybil uznáním výpovědi poškozené přesto, že u hlavního líčení dne 1. 11. 2000 nebyla poučena podle § 101 tr.ř. K tomu došlo až po skončení výslechu, nedostatečně a k námitce obhájce. Částečné opakování výslechu pak již nemělo smysl, když byla poškozená ovlivněna svou výpovědí v rozporu s tr. řádem. Tím došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 14 Mezinárodního paktu;
c) soud byl o vině stěžovatelky přesvědčen již dne 23. 10. 2000, kdy byla odmítnuta její žádost o propuštění z vazby se stejným odůvodněním, jako je v rozsudku. Tím byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny.

Z vyžádaného spisového materiálu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Trestného jednání se měla stěžovatelka podle rozsudku dopustit dne 29. 4. 2000 tím, že po předchozím nepravdivém sdělení o výhře hrnců v soutěži byla vpuštěna poškozenou B. V., do jejího bytu, kde po ní požadovala vyplacení částky 3.500,- Kč. Když jí je chtěla poškozená dát, vytrhla jí obálku s penězi, poškozenou odhodila, z obálky vyjmula 50.000,- Kč a odjela vozidlem B. se dvěma nezjištěnými ženami. V řízení odmítala vypovídat, před rozhodnutím o vzetí do vazby vypověděla, že nerezové hrnce neprodávala, vozidlem B. své matky jela jen někdy. Z trestného činu měla být usvědčena poškozenou podle fotodokumentace (fotoalbum), která je na věk 88 let velmi čilá, její výpověď podle přesvědčení obecných soudů nepostrádala logiku a opakovaně uváděla stejné skutečnosti, byť ne podle časového sledu. Trestní řízení bylo zahájeno dne 5. 5. 2000, rekognice byla provedena dne 4. 5. 2000 jako neodkladný úkon. Při hlavním líčení poškozená skutečně začala spontánně vypovídat a na upozornění obhájce bylo opakovaně provedeno soudem poučení ve smyslu tr. řádu, přičemž poškozená vždy potvrdila to, co vypověděla před poučením (č.l. 126 a 127 soudního spisu).
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Ostravě se k návrhu vyjádřil předseda senátu JUDr. P. D., který poukázal na odůvodnění rozsudku a konstatoval, že vina stěžovatelky byla spolehlivě prokázána. Namítaná absence poučení byla zhojena opakovaným výslechem. Navrhl zamítnutí návrhu. Za Okresní soud v Novém Jičíně se vyjádřila předsedkyně jeho senátu JUDr. J. V., která odkázala na odůvodnění rozhodnutí s tím, že námitky stěžovatelky nejsou důvodné. Navrhla proto odmítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník, Krajské státní zastupitelství v Ostravě, stejně jako Okresní státní zastupitelství v Novém Jičíně, se svého postavení vzdalo.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti.
Především je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci. Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, které provedly z předchozího trestního řízení a výpovědí svědků v hlavním líčení. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
V průběhu řízení byla stěžovatelka právně zastoupena, měla možnost hájit se všemi prostředky podle tr.ř., důsledně využívala možnosti nevypovídat (č.l. 105, 125 soudního spisu). Poškozenou byla poznána několikrát, což bylo soudem hodnoceno jako přímý důkaz, z výpovědí svědků byly vyvozeny nepřímé důkazy. Stěžovatelka důvody své ústavní stížnosti již předestřela nalézacímu i odvolacímu soudu, které se s nimi vypořádaly (č.l. 158 soudního spisu). Její odvolání bylo posouzeno, námitky exemplárnosti trestu byly zohledněny ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Ten posoudil její námitky, vyvodil závěry z toho, jak nalézací soud posoudil řetězec přímých a nepřímých důkazů, které svědčily proti stěžovatelce. Právě v této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Proto se dále Ústavní soud soustředil na otázku, zda v souzené věci existuje či nikoli extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Dospěl k jednoznačnému závěru, že zde není takový nesoulad, který by mohl zvrátit závěr Ústavního soudu o tom, že řízení v její věci nevedlo k namítanému porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, stejně jako práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny.
Ze stejných důvodů nebylo možno uznat námitku stěžovatelky ohledně posouzení toho, co je neodkladným úkonem. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby takové okolnosti, podle nichž je dán postup podle § 160 odst. 2 až 4 tr.ř., samy vyhodnotily. Ústavní soud zde neshledal takový zásadní rozpor s pravidly trestního řízení, pro které by jejich postup mohl být označen za neústavní, když bylo nalézacím soudem v odůvodnění vyloženo, z jakých důvodů byl tento postup uznán za neodkladný úkon. Samo o sobě pak provedení tohoto úkonu nebylo spojeno se zásahem do základních práv a svobod stěžovatelky.
Pokud jde o námitku porušení čl. 14 Mezinárodního paktu a čl. 90 Ústavy ČR výpovědí nepoučené svědkyně, nebyla shledána s ohledem na okolnosti případu (způsob vystupování poškozené v hlavním líčení) tak závažnou, když byla ještě v průběhu výpovědi (č.l. 125 a 126 soudního spisu) napravena.
Konečně nebyla shledána na místě ani námitka porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, podle níž měl být soud o vině stěžovatelky přesvědčen již dne 23. 10. 2000, kdy byla odmítnuta její žádost o propuštění z vazby se stejným odůvodněním jako je v rozsudku, neboť ústavní stížnost ji nijak blíže neodůvodňuje. V řízení dospěly soudy k jednoznačnému závěru o vině stěžovatelky, takže uplatnění zásady "in dubio pro reo" v jejím případě nepřicházelo do úvahy. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatelky, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Navíc by se vazební usnesení okresního soudu nemohlo stát předmětem řízení před Ústavním soudem, když jeho napadení by bylo třeba hodnotit jako nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.


S poukazem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. srpna 2001


JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies