II. ÚS 16/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti společnosti L., s. r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2000, čj. 30 Ca 294/98-25, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3576/98/FŘ/130, a rozhodnutím Finančního úřadu ve Slavkově ze dne 21. 4. 1998, č.j. 10162/98/343970/3915, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Slavkově, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2000, č.j. 30 Ca 294/98-25, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3576/98/FŘ/130. Napadeným rozhodnutím mělo být dle názoru stěžovatelky porušeno její právo na rovnost před zákonem a právo na spravedlivý proces. Rovnost před zákonem byla porušena podle jejího názoru tím, že jí byla vyměřena dodatečná daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 22%, i když její správná výše měla být 5%. Zde stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jde o stejné zboží, jako dovážela firma H., a.s., která získala v roce 1993 závaznou informaci, podle níž toto zboží patří do třídy 30, které přísluší 5% DPH s platností na 6 let. Teprve v roce 1997 byla pro tuto firmu vydána závazná informace, ve které došlo k přesunutí tohoto zboží do třídy s 22% DPH. Stěžovatelka však učinila sporné jednání za měsíc listopad v roce 1993, tedy za platností původní závazné informace. Ta je sice individuálním právním aktem, byla jí však známa a postupovala podle ní. Podle jejího názoru je nemožné, aby na totéž zboží mohla být vydána jiná závazná informace jen proto, že jde o jiného dovozce. Stěžovatelka poukázala také na to, že s vyžádáním závazné informace je spojena poplatková povinnost a že tedy z hlediska ekonomické účelnosti je žádoucí a možné, aby jiné subjekty při svém jednání využívaly známých rozhodnutí ve stejných věcech, i když byly vydány jinému subjektu. Právo na spravedlivý proces bylo podle názoru stěžovatelky porušeno Krajským soudem v Brně tím, že soud odmítl provedení důkazu navrhovaného navrhovatelkou při prvním jednání ve věci, a to závaznou informací Generálního ředitelství cel č. 402/1993 na výrobky firmy H., a.s., s odkazem na ustanovení § 249 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. J. Š., podle kterého požadavek na konfrontaci označené závazné informace Generálního ředitelství cel nebyl vznesen v průběhu řádného správního řízení, tento požadavek formulovala navrhovatelka až při jednání u soudu. Podle ustanovení § 250i odst. 1 os.ř. při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí. Soud navrhovaný důkaz tedy provést nemohl. Navíc navrhovatelka v průběhu správního řízení a do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby tuto námitku neuplatnila. K zásahu do práva na spravedlivý proces dojít nemohlo, neboť navrhovatelka v žalobě nenamítla, že přímým důsledkem rozhodnutí správce daně a Finančního ředitelství je nezohlednění závazné informace. Právo na spravedlivý proces je ústavně zaručeno, ovšem pouze v rámci zákonem stanoveného postupu. Je-li soud vázán žalobou, jejím rozsahem, důvody v ní uvedenými a lhůtou k jejich uplatnění (§ 249 odst. 2, § 250b odst. 1 a § 250h odst. 1 o.s.ř.), nelze mu vytýkat zásah do základního práva navrhovatelky, protože postupoval zákonem stanoveným způsobem. Proto navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla zamítnuta. Za vedlejšího účastníka Finanční ředitelství v Brně se obsáhle vyjádřil jeho ředitel Ing. M. Č. Poukázal především na skutkové okolnosti případu a na to, že stěžovatelka neprokázala správnost zařazení zboží do sazby s 5% DPH. Dále zdůraznil skutečnost, že závazné informace o sazebním zařazení zboží mají povahu individuálního správního aktu a jako takové vyvolávají účinky jen vůči svým adresátům. Stěžovatelka žádnou takovou závaznou informaci v řízení nepředložila. Není možné poukazovat na jiného dovozce, neboť při splnění dalších předpokladů by muselo být současně a bezchybně prokázáno a doloženo, že uvedené zboží je ve všech ohledech zcela identické se zbožím, na které byla vydána závazná informace pro jiný subjekt. To stěžovatelka nedoložila. Kromě toho správce daně ze stanoviska Generálního ředitelství cel zjistil, že pokud by stěžovatelka o závaznou informaci požádala, bylo by dotčené zboží zařazeno do zboží se sazbou 22%. Návrh se tak opírá o pouhou hypotézu, fakticky však k takovému porušení rovnosti před zákonem nemohlo dojít. Stejně tak podle jeho názoru Krajský soud v Brně nepochybil, pokud jde o porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, popř. její zamítnutí. Finanční úřad ve Slavkově se svého práva na vyjádření k návrhu vzdal.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatelky. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud především konstatuje, že obě otázky, které jsou předmětem ústavní stížnosti, byly v jeho judikatuře již obsáhle vyloženy ve vztahu k jiným stížnostem stěžovatelky, stejně jako - pokud jde o výklad § 249 odst. 2, § 250b odst. 1 a § 250h odst. 1 o.s.ř. - i v jiných rozhodnutích. Z ústavní stížnosti, z vyjádření účastníků, z vyžádaného spisového materiálu vedeného Krajským soudem v Brně a orgány finanční správy vyplývá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je tak nucen opakovaně konstatovat, že pro zařazení výrobku do příslušné položky celního sazebníku, a tím i sazby DPH, je příslušné Ministerstvo financí ČR - Generální ředitelství cel, které na písemnou žádost dovozce vydá závaznou informaci o sazebním zařazení zboží. O takovou závaznou informaci požádala firma H., a.s., a pod č. 402/1993 ji Generální ředitelství cel vydalo dne 9. 4. 1993 a zařadilo deklarované zboží do položky 3005 90 10 celního sazebníku. Rovnost před zákonem je garantována tím, že každý dovozce má právo, resp. povinnost vyžádat si od Generálního ředitelství cel závaznou informaci o zařazení dovážených výrobků do příslušné položky celního sazebníku. Postup stěžovatelky, která si takovou závaznou informaci nevyžádala a odkazovala na informaci vydanou jinému subjektu, by naopak porušoval rovnost stran ve prospěch navrhovatelky. Je tedy zřejmé, že nelze přisvědčit pouhým tvrzením navrhovatelky o dovozu identických výrobků, a tím jejich zařazení do položky se sníženou sazbou. Ze spisového materiálu navíc plyne, že správce daně si v tomto směru vyžádal ve smyslu § 34 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanovisko Generálního ředitelství cel o zatřídění tří vzorků stěžovatelkou prodávané vaty skládané. Z tohoto stanoviska vyplynulo, že G. a I. patří do podpoložky celního sazebníku 5601 22 99, tj. se základní sazbou daně a pouze jedna z položek (V.) by mohla být zatříděna do celního sazebníku se sníženou sazbou DPH. Toto zařazení je obsaženo v rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně a v ústavní stížnosti nebylo zpochybněno. Rovněž poukaz na to, že vyžádání závazné informace je spojeno s poplatkovou povinností a že tedy z hlediska ekonomické účelnosti využila stěžovatelka jí domněle známého rozhodnutí ve stejné věci, je nepatřičný. Poplatek za vydání závazné informace činí 350,- Kč. S přihlédnutím k objemu dovozu stěžovatelky a možným důsledkům při nesprávném zařazení zboží je zanedbatelný.

Pokud jde o námitku, že postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno právo na spravedlivý proces, když soud při jednání odmítl provedení důkazu, a to předložením závazné informace Generálního ředitelství cel č. 402/1993 vydané firmě H., a.s. Porušení práva na spravedlivý proces nepřipuštěním návrhu navrhovatelky při ústním jednání je vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem irelevantní. Soud tento návrh odmítl připustit s poukazem na ustanovení § 249 odst. 2 a § 250b odst. 1 o.s.ř., podle nichž žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat mimo jiné důvody, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a jaký konečný návrh činí. Žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Tento závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. C.H. BECK, Praha 2001, s. 337 a tam uvedená rozhodnutí, dále nález, sp. zn. I. ÚS 40/98, ze dne 2. 3. 1999 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 32). Žaloba byla podána dne 22. 12. 1998, k jejímu projednávání před soudem došlo dne 8. 11. 2000. Byla tedy podstatně překročena 60 denní lhůta, v níž měla stěžovatelka uplatnit všechny své námitky a uvést, jaký konečný návrh činí. Postupem soudu, který rozhodoval v souladu se zákonem, když odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný důkaz, nedošlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Kromě toho provedení navrhovaného důkazu by pro rozhodování soudu bylo irelevantní. Závazná informace Generálního ředitelství cel je individuální akt aplikace práva svědčící pouze subjektu, který žádal o jeho vydání. O závaznou informaci stěžovatelka nepožádala, protože se domnívala, že jí dovážené zboží je shodné se zbožím dováženým firmou H., a.s., a není tedy nutné žádat o vydání samostatné závazné informace. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl proto Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatelky na rovnost před zákonem a na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.



V Brně dne 14. srpna 2001


JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 16/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies