I. ÚS 353/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. K. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 15 C 423/95, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 11 Co 243/99, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2001,
sp. zn. 28 Cdo 579/2000,



takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:


Stěžovatel podal včas ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne
8. 6. 2001.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu ČR, kterými bylo rozhodováno o uložení povinnosti odpůrcům Ing. L. P. a MUDr. O. P. uzavřít dohodu o vydání domu a dalších nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy všech stupňů odepřely ochranu jeho právu v rozporu s ústavně zaručenou ochranou vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Svůj názor odůvodňuje tím, že je nepochybné, že je oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991Sb. o mimosoudních rehabilitacích, avšak problematickou je otázka, zda vedlejší účastníci (Ing. L. P. a MUDr. O. P.) jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když sporné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.

Porušení tehdy platných předpisů spatřuje v tom, že postup při převodu vlastnictví sporných nemovitostí do vlastnictví odpůrců byl v rozporu s příslušným ustanovením vyhlášky č. 86/1977 Sb. o prozatímní správě národního majetku, která ve svém ustanovení § 11 omezuje okruh nabyvatelů, a to výslovným zákazem převodu národního majetku z prozatímní správy do vlastnictví osob zde uvedených. Toto ustanovení dle stěžovatele bylo obcházeno praxí, kdy národní majetek z prozatímní správy byl převeden do trvalé správy státní organizace, již za účelem převodu občanovi, ale v režimu vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, která sama takové eliminující ustanovení neobsahovala.

Ústavní soud byl v prvé řadě nucen opětovně konstatovat, že není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci především tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisu sp. zn. 15 C 423/95, který si Ústavní soud vyžádal u Okresního soudu Plzeň-město, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal, aby byla odpůrcům uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání přesně určených nemovitostí s poukazem na restituční důvod, obsažený v ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud Plzeň-město návrh stěžovatele zamítl s tím, že v případě odpůrců nebyla zjištěna žádná skutečnost, z níž by vyplývalo jakékoliv protiprávní zvýhodnění při zakoupení domu od státu, ani to, že by odpůrci nabyli nemovitosti v rozporu s platnými právními předpisy.
Krajský soud v Plzni odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Konstatoval, že odpůrci nabyli nemovitosti koupí od B. kupní smlouvou, když bytový podnik byl oprávněn s těmito nemovitostmi disponovat - převzal je do své správy od Národního výboru města Plzně v souladu s ustanovením § 3 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. B. je pak mohl převést do vlastnictví občanů. Z hlediska protiprávního zvýhodnění odpůrce při nabytí nemovitostí provedl soud prvního stupně řadu důkazů, z nichž zjistil spolehlivě běžný postup při výběru uchazečů o koupi domu z národního majetku. Uzavřel, že ze žádného ustanovení obou vyhlášek platných v době uskutečněného prodeje nelze dovodit, proč by omezení v § 11 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb. mělo platit i pro budoucí prodej domu B. občanu podle vyhlášky o správě národního majetku č. 156/1975 Sb.

Odvolací soud připustil ve výroku proti svému rozsudku dovolání. V odůvodnění konstatoval, že otázku aplikace ustanovení § 11 odst. 1 vyhl. č. 86/1977 Sb. i na případy, kdy z prozatímní správy byly Národním výborem města Plzně převedeny nemovitosti do správy B. a ten pak tyto nemovitosti prodal odpůrcům podle § 15 odst. 5 písm. e) vyhl. č. 156/1975 Sb. i na tento prodej, považuje odvolací soud za otázku zásadního významu.

Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl a své rozhodnutí zdůvodnil tím, že v dané věci nebyla z výsledků řízení prokázána skutečnost, že by rozhodnutí Národního výboru města Plzně o převodu předmětných nemovitostí z prozatímní správy vykonávané tímto orgánem podle vyhlášky č. 86/1977 Sb., do správy B., jako příslušné organizace tohoto národního výboru, bylo v rozhodující míře motivováno právě umožněním pozdějšího převodu nemovitostí na odpůrce (jako osoby jinak vyloučené z nabývání těchto věcí). Dodal, že uvedená rozhodující okolnost je ovšem skutečností, kterou je třeba i v příslušném restitučním sporu tvrdit ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. a v dalším řízení rovněž prokázat postupem. Nejde totiž o skutečnost presumpovanou nebo notoricky známou ve smyslu ustanovení § 121 o. s. ř.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které vznášel již v řízení před obecnými soudy, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že všechny obecné soudy, rozhodující v dané věci, se námitkami stěžovatele, uplatněnými v průběhu řízení, řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Ústavní soud se přiklonil k výše uvedenému závěru Nejvyššího soudu ČR.

Ústavní soud k otázce restitucí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích dodává, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívající v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Zůstává však skutečností, že nelze odčinit všechny následky, které v minulosti vznikly.

Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů byla porušena ústavně chráněná práva stěžovatele. Námitka, že bylo porušeno jeho právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že byla odepřena ochrana jeho vlastnického práva, není namístě, protože podle tohoto ustanovení je poskytována ochrana práva již existujícího a nikoliv práva jen tvrzeného, které je teprve předmětem soudního řízení.
Vzhledem k uvedenému je třeba návrh ústavní stížnosti pokládat za zjevně neopodstatněný. Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.







V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 353/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies