I. ÚS 269/01

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci stěžovatele S. I. T., zastoupeného Mgr. L. K., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 57 T 14/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 2 To 197/2000,



takto:


Návrh ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který Ústavní soud obdržel dne 3. 5. 2001.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze shora označený, kterým byl odsouzen pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zákona a pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona, § 235 odst. 1, 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu osmi let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou dále také rozsudek Vrchního soudu v Praze rovněž shora označený, kterým byl k odvolání městského státního zástupce v Praze částečně zrušen tento rozsudek ve výroku o vině obžalovaných a ve výroku o trestech obžalovaných a znovu rozhodnuto tak, že je vinen pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona, § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), odst. 3 tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zbavení osobní svobody podle § 232 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků a šest měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a uložen mu podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zákona trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.

Stěžovatel má za to, že v řízení před oběma soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem (čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod) a jeho rodičovská práva a ochrana rodiny (čl. 32 odst. 1, 3, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod), jakož i Úmluva o právech dítěte, vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.

Výše zmíněná porušení stěžovatel spatřuje v tom, že k uložení trestu vyhoštění nebyly splněny zákonné podmínky. V roce 1990 se oženil s občankou České republiky a tím získal trvalý pobyt, v roce 1993 se rozvedl. Tvrdí, že skutečnost, že v roce 1996 uvedl nepravdivý údaj o svém stavu, by nemohla přivodit nevystavení nového průkazu o trvalém pobytu. Uvedl, že od roku 1995 žije jako druh s občankou České republiky M. A., s níž má syna F. T.

Je toho názoru, že trest vyhoštění byl ukládán v rozporu s ustanovením
§ 57 odst. 3 tr. zákona, které neumožňuje uložení trestu vyhoštění v případě povoleného dlouhodobého pobytu pachatele, existence sociálního zázemí, a bylo by v rozporu se zájmem na spojování rodin.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 14/2000.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze uvedl, že podle jeho názoru byly splněny podmínky pro uložení trestu vyhoštění, neboť stěžovatel se sice v r. 1990 oženil s občankou České republiky, ale zjevně šlo o sňatek, který měl sloužit výlučně k získání povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky, když toto manželství bylo krátce po uzavření sňatku rozvedeno. Sám stěžovatel do protokolu o výslechu obviněného ze dne 17. 8. 1999 uvedl jako trvalé bydliště adresu bydliště jeho bývalé manželky znovu provdané. Jako přechodné bydliště uvedl, že se zdržuje v K., přesnou adresu neví. Uvedl, že je zaměstnán ve firmě E. I., adresu zaměstnavatele opět nezná. Do žádosti o povolení k pobytu pro cizince ze dne 27. 2. 1996 uvedl nepravdivé údaje - že je ženatý a nepravdivé údaje o svém zaměstnavateli.

Soud dále uvedl, že pokud se dovolává svého vztahu k M. A., s níž má syna F., pak je třeba vidět to, že v průběhu trestního řízení o ní věděl pouze to, že pochází z Krásné Lípy a neznal ani její data narození. Soud má za to, že stěžovatel nemá na území České republiky pracovní a sociální zázemí, nemá zde ani vážnější rodinné vazby a povolení k dlouhodobému pobytu bylo uděleno na základě nepravdivých údajů. Soud navíc poukazuje na mimořádnou společenskou závažnost trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil společně s dalšími odsouzenými a charakterizuje ho jako zbrojíře skupiny vyděračů pocházejících z území bývalého Sovětského svazu.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že námitky stěžovatele v podstatě nepřesahují rámec obhajoby uplatněné v proběhlém trestním řízení, kdy oba soudy situaci stěžovatele v tomto směru pečlivě vážily. Má za to, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 tr. zákona, neboť stěžovatel není občanem České republiky, ani osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka a naopak je osobou, která se živí nelegálně a vyvíjela na území našeho státu kriminální aktivity. Uložení tohoto trestu vyžaduje především bezpečnost lidí a majetku. Dovozuje, že dle ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona nelze uvedený trest uložit, jestliže má pachatel na území republiky povolen dlouhodobý pobyt a současně zde má pracovní a sociální zázemí a současně by uložení trestu bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Nenaplnění kterékoliv z těchto kumulativních podmínek pak vylučuje aplikaci citovaného zmírňovacího ustanovení. Uzavírá, že stěžovatel nesplňuje žádnou z podmínek k povolení trvalého pobytu na našem území ve smyslu ustanovení § 65 až § 68 hlavy čtvrté zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nemá zde pracovní zázemí, ani zázemí sociální, když se pohyboval výhradně ve společnosti svých krajanů, se kterými provozoval kriminální aktivity. S výhradou je mu možno přiznat toliko potenciální zázemí rodinné, které by mu mohlo být vytvořeno matkou jeho dítěte.
Ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatel při výslechu dne 17. 8. 1999 (č. l. 104) do protokolu uvedl jako trvalé bydliště P., jako přechodné bydliště K., bližší přesně neví, a jako zaměstnavatele E. I. s. r. o., blíže rovněž neví, u kolonky děti uvedl syn F. Do protokolu o výslechu před soudcem dne 19. 8. 1999 (č. l. 111) uvedl, že v místě svého trvalého bydliště se nezdržuje a od začátku roku bydlí u své družky M. O., roz. O., v K.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. zákona je účelem trestu chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Podle ustanovení § 57 odst. l tr. zákona může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem.

Podle ustanovení § 57 odst. 2 tr. zákona s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

Podle ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin.

Stěžovatel tvrdí, že uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu s ustanovením § 57 odst. 3 tr. zákona. Ústavní soud je toho názoru, že při ukládání trestu je třeba vycházet z obecných hledisek stanovených pro ukládání trestu v § 31 odst. 1 tr. zákona - tedy soud musí přihlížet k individuálním charakteristickým zvláštnostem konkrétního trestného činu i osoby pachatele a nalézt přiměřenou rovnováhu mezi zájmy společnosti na ochraně života a zdraví všech fyzických subjektů, zdržujících se na jeho území, která je zárukou spravedlnosti a účelnosti uloženého trestu a osobními poměry pachatele.

V daném případě obecné soudy vycházely z osobních, pracovních, rodinných a sociálních vazeb stěžovatele k území České republiky a nezjistily, že by byly splněny podmínky, jak je má na mysli ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zákona. Naopak zjistily, že jsou dány předpoklady pro uložení trestu vyhoštění dle ustanovení odstavce 1 a 2 § 57 tr. zákona.

Pokud se týká tvrzeného porušení čl. 14 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, pak je nutno konstatovat, že tento článek dává právo vyhostit cizince jen v případech stanovených zákonem, což se ve stěžovatelově případě stalo.

K poukazu stěžovatele na porušení jeho rodičovských práv ve smyslu ustanovení čl. 32 Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte, je třeba připomenout, že stěžovatel se odvolává na porušení svých rodičovských práv v pozici, kterou musel v důsledku svého protiprávního jednání předpokládat.

Za daného stavu Ústavní soud uzavírá, že zákonné předpisy našeho státu neukládají obecným soudům při ukládání trestu vyhoštění jiné podmínky než ty, které jsou stanoveny v trestním zákoně, jejich respektováním obecné soudy nemohly porušit tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatele.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že při rozhodování obecných soudů nedošlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný a jako takový jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.






V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 269/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies