II. ÚS 716/2000

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti K. A., zastoupeného Prof. JUDr. M. B., CSc., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2000, č. j. 26 Cdo 1138/99-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1998, č. j. 29 Co 335/98-136, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 15 C 239/96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora uvedené rozsudky. Podle tvrzení stěžovatele jsou všechna tři rozhodnutí obecných soudů v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, který zakotvuje princip právního státu a ochrany nabytých práv, a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jenž je základem práva na poskytnutí řádné soudní ochrany. Stěžovatel rovněž poukázal na nesprávné právní posouzení věci a na závažné procesní nedostatky, především pokud jde o shromažďování a hodnocení důkazů, které nijak nekonkretizoval.
Z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 určil rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 15 C 239/96 (poté, co jeho rozsudek ze dne 27. 2. 1997, č. j. 15 C 239-96-21, byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 1997, č. j. 29 Co 199/97-37), že stěžovatel je povinen splnit vyklizovací povinnost k bytu v domě č. p. 1670 v Praze 10, V . č. 14, uloženou mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 4. 1989, sp. zn. 15 C 51/89, do tří měsíců od právní moci rozsudku. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 12. 1998, č. j. 29 Co 335/98-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. 9. 2000, č. j. 26 Cdo 1138/99-171, zamítl, neboť jej neshledal důvodným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že daný případ je zejména z hlediska právního posouzení dosti složitý, proto činí podání ze dne 6. 12. 2000 v zákonné lhůtě s tím, že odůvodnění stížnosti doplní podrobnou právní argumentací s příslušnými odkazy na judikaturu dalším podáním, které zašle v nejbližší době. Žádné další podání však Ústavnímu soudu od stěžovatele doručeno nebylo.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2001 zcela odkázal na písemné odůvodnění stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2001 s odkazem na podrobná odůvodnění rozsudků odvolacího soudu a Nejvyššího soudu ČR dovodil, že napadené rozsudky obecných soudů jsou v souladu jak s čl. 1 Ústavy ČR, tak i s čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2001 uvedl, že jak námitky stěžovatele směřující proti nesprávnému posouzení věci po právní stránce, tak i procesní vady, které stěžovatel blíže ve své stížnosti nespecifikuje, jsou nedůvodné, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastníci řízení - K. S. a Ing. J. S. - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 13. 6. 2001 navrhli zamítnutí ústavní stížnosti a uvedli, že námitkami stěžovatele týkajícími se závažných procesních nedostatků, především pokud jde o shromažďování a hodnocení důkazů, i právními námitkami, se všechny funkčně příslušné soudy podrobně zabývaly a vypořádaly se s nimi. Podle názoru vedlejších účastníků je postup stěžovatele klasickým příkladem zneužití práva, kdy využitím všech procesních prostředků dosahuje stěžovatel průtahů a brání spravedlnosti. Stěžovatel je notorickým neplatičem úhrad za užívání bytu, byt neužívá a jak bylo zjištěno při místním šetření, byt je totálně zdevastovaný, takže jeho uvedení do obyvatelného stavu si vyžádá obrovské investice. Listina poskytuje rovněž ochranu vlastnickému právu a garantuje rovnost v právech. Napadené rozsudky obecných soudů pak jsou i realizací těchto ústavně zaručených práv vedlejších účastníků.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu, respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. I. ÚS 278/96, publikovaný pod č. 35, svazek 7, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, Praha).
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak Ústavní soud neshledal namítané porušení čl. 1 Ústavy ČR. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci příslušných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ČR se věcí řádně zabývaly a Ústavní soud pak stěžovatele odkazuje zejména na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. 8. 2001

JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 716/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies