II. ÚS 672/2000

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele D. B. N., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 12. 7. 2000, čj. 1 T 68/2000-34, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 To 662/2000-50, za účasti Okresního soudu v Prachaticích a Krajského soudu v Českých Budějicích, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení čl.95 Ústavy a čl. 24 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Prachaticích 4 T 68/2000, z něhož zjistil následující:

Prvním z napadených rozhodnutí, rozsudkem ze dne 12. 7. 2000, čj. 1 T 68/2000-34, Okresní soud v Prachaticích uznal stěžovatele vinným, že uváděl do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, čímž spáchal trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 zák. č. 140/1961, trestní zákon (dále též "tr.z.") a odsoudil ho k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč (§ 150 odst. 1 tr. z. za použití § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 a odst. 3 tr. z.). Pro případ, že by stěžovatel výkon tohoto trestu mařil, uložil mu soud náhradní trest odnětí svobody v délce 6 týdnů. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. a) tr. z. mu dále uložil trest propadnutí věcí uvedených v rozhodnutí. Z odůvodnění vyplývá, že při kontrole prováděné policejními orgány II. oddělení služby kriminální policie v Prachaticích bylo zjištěno, že stěžovatel nabízí k prodeji různé textilní výrobky neoprávněně označené známkami Levi Strauss a Adidas. Při kontrole jakosti bylo zjištěno, že se nejedná o originální výrobky, ale o jejich napodobeniny. Tvrzení stěžovatele, že šlo o věci jeho kamaráda, uložené pod pultem, odmítl soud jako účelové. Bylo vyvráceno provedenými důkazy. Soud neměl pochybnost ani o tom, že předmětné zboží je pouhou napodobeninou jednak vzhledem k odbornému vyjádření, jednak s ohledem na skutečnost, že stěžovatel neměl žádné doklady o původu a o pravosti zboží. K námitce stěžovatele, že nevěděl, o jaké zboží jde, uvedl, že bylo jeho povinností, jako prodejce postupovat tak, aby prodej zboží odpovídal předpisům.

Usnesením ze dne 2. 10. 2000, čj. 3 To 662/2000-50, Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání stěžovatele zamítl. K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně neověřil, zda jsou ochranné známky Levi Strauss a Adidas uvedeny u Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze (ÚPV) jako ochranné známky chráněné v ČR, na jakou dobu a pro jaké výrobky, doplnil dokazování o zprávu ÚPV. Z ní vyplynulo, že obě uvedené známky jsou v České republice chráněny. Jiná pochybení v předchozím řízení neshledal. Podle krajského soudu provedl soud prvního stupně dokazování, jež mu umožnilo zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil i v otázce hodnocení subjektivní a objektivní stránky tr. č. podle § 150 odst. 1 tr.z. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel je prodejcem delší dobu, a proto se již nutně musel setkat se skutečností, že některé výrobky jsou označeny ochrannými známkami. Známky firem Adidas a Levi Strauss a spol. jsou dostatečně známé, a nejde tedy o firmy, jež by mohly uniknout pozornosti obžalovaného. Navíc jde o typ trestné činností, o níž se v posledních letech "stále více mluví". Stěžovatel proto musel být minimálně srozuměn s tím, že zboží, které prodává a které nezískal od autorizovaného distributora firmy, bude označeno falešnou ochrannou známkou. Tomu ostatně nasvědčuje i cena zboží, jež je nižší než v autorizovaných obchodech. Uložený trest vystihuje společenskou nebezpečnost jednání stěžovatele. Krajský soud proto rozhodl shora uvedeným způsobem.

Stěžovatel ústavní stížností napadá obě shora uvedená rozhodnutí obecných soudů. Uvádí, že obecné soudy vycházely ze skutečnosti, že případy prodeje zboží s neoprávněnými ochrannými známkami nepochybně vešly v komunitě Vietnamců ve známost, včetně dopadu trestních sankcí. Z žádného právního předpisu ČR nevyplývá povinnost seznámit se se všemi ochrannými známkami registrovanými Úřadem průmyslového vlastnictví. Stěžovatel není proto schopen rozlišit pravé ochranné známky od napodobenin. Z pouhé skutečnosti, že sám stěžovatel je také Vietnamec, ovšem nelze dovozovat, že věděl, že prodává zboží označené nepravými ochrannými známkami. Na dodacím listě od dodavatele zboží nebylo uvedeno, že dodané zboží má nepravé ochranné známky nebo napodobeniny pravých ochranných známek. Z uvedených důvodů se domnívá, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti (§ 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Okresní soud v Prachaticích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že ve věci bylo rozhodnuto na základě důkazů, jež jsou obsaženy ve spise a dalších skutečností, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku i usnesení soudu odvolacího.

Druhý účastník řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích, ve svém vyjádření navrhl projednávanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Upozornil, že v odvolacím řízení stěžovatel namítal pouze to, že si obecný soud neopatřil jako podklad k rozhodnutí rejstřík ÚPV v Praze, a to, že nebyl poučen o tom, jakým způsobem má rozpoznat zboží označené nepravými známkami od pravých. První námitku vzal obhájce zpět u veřejného zasedání. Druhou námitkou se soud zabýval. V tomto směru účastník odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Domnívá se, že v řízení nebyly porušeny ústavní práva a svobody stěžovatele.

Okresní státní zastupitelství v Prachaticích, jako vedlejší účastník, ve vyjádření uvádí, že se ztotožňuje s argumentací soudů obou stupňů, obsaženou v napadených rozhodnutích. Tvrzení uváděná stěžovatelem v podaném návrhu považuje za účelová. Domnívá se, že stěžovatel musel vědět, že prodává napodobeniny, a to jednak proto, že v komunitě vietnamských prodejců jsou názvy firem, jejichž zboží je chráněno, dobře známy, jednak kvůli nesrovnatelně nižší ceně, za niž zboží prodává.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, kterou stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a kterou se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly. Uvádí, aniž by svá tvrzení odůvodnil odpovídající ústavněprávní argumentací, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva (čl. 95 Ústavy, čl. 24 a 36 Listiny). Podle jeho názoru nebyla jeho obhajoba, dle níž nevěděl, že prodává zboží označované ochrannou známkou, k niž přísluší výhradní právo jinému, v řízení vyvrácena. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy považovaly rozsah zjištění skutkového stavu věci za dostačující pro rozhodnutí o vině, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Co se týče stěžovatelovy vědomosti o existenci ochranných známek a znalosti ochranných známek firmy Adidas a Levi Strauss a spol., obecné soudy, především soud odvolací, vycházely při svém rozhodování z řady skutečností (stěžovatel je již určitou dobu prodejcem textilního zboží, o daném typu trestné činnosti se zejména v poslední době hovoří, předmětné ochranné známky jsou dostatečně známé, zboží bylo prodáváno za cenu nižší než v autorizovaných obchodech). Stěžovatelova námitka, která naznačuje, že soud ve skutečnosti opřel tento svůj závěr pouze o skutečnost, že stěžovatel je Vietnamcem, je tím vyvrácena, nehledě na to, že uvedený argument obecné soudy v napadených rozhodnutích nejen vůbec nepoužily, ale zjevně v tomto smyslu vůbec neuvažovaly. Tvrzení, že obecné soudy porušily čl. 24 Listiny, dle něhož příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu, není tedy případné.

Ústavní soud také neshledal, že by závěr soudů o subjektivní stránce spáchaného trestného činu (potažmo o vědomosti stěžovatele, že prodává zboží s nepravými ochrannými známkami), byl výsledkem aplikace či interpretace právních předpisů, jež vybočily z mezí ústavnosti. Není ani v extrémním nesouladu s doposud zjištěnými skutečnostmi a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s doposud vykonanými důkazy. Jedině tyto okolnosti mohly vést k tomu, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v daném případě zrušil. Okolnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za situace, již Ústavní soud shledal jako ústavně konformní, není oprávněn do nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů zasáhnout.

Neobstojí ale ani namítané porušení čl. 95 Ústavy ČR, neboť ten Ústavní soud považuje za pouhou institucionální záruku práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 672/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies