II. ÚS 500/2000

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti A. spol. s r.o., jednající jednatelem A. B., právně zastoupené JUDr. J. U., advokátem, proti postupu Magistrátu hl. m. Prahy při provádění kontrol vozidel v Praze v rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, t a k t o:
Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka napadla ústavní stížností postup Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen "MHMP") při kontrolách vozidel taxislužby v rámci státního odborného dozoru v silniční dopravě podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě podle § 34 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Popsala průběh kontroly skupinou zaměstnanců MHMP, její složení (včetně pracovníka živnostenského úřadu), obsah a průběh. Namítá, že dopravce, který zaměstnává řidiče v pracovním poměru, se o takové kontrole doví teprve z formuláře protokolu, až když byla kontrola ukončena a kdy již běží nebo uplynula lhůta k podání námitek podle § 17 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Tyto akce probíhají denně. Jako důkaz předkládá protokol pořízený 5. 6. 2000, kdy byla provedena kontrola jejího zaměstnance. Tento protokol obdržela spolu s poučením o možnosti podat námitky ve smyslu § 17 cit. zákona dne 1. 8. 2000, tedy ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti. Tvrdí, že MHMP jí upírá právo na poskytnutí reálné a efektivní ochrany při výkonu státního odborného dozoru podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Především tvrdí, že MHMP postupuje mimo rámec zákona a způsobem, který zákon nestanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny). Blíže popisuje průběh kontrol a tvrdí, že pořizovaný protokol nenaplňuje požadavky § 15 zákona o státní kontrole, umožňuje pouze zachycení domnělých závad, někdy i formou odpovědí ano - ne. Způsob seznámení s výsledky kontroly odporuje § 16 cit. zákona. Provádění kontrol přitom nemá oporu v zákoně. Podle čl. 1 Ústavy ČR je sice Česká republika charakterizována jako právní stát, chybí ale ustanovení, že správní sankce nesmí vést k bankrotu postihovaného subjektu. MHMP však na základě kontrol zahajuje vůči stěžovatelce a dalším nepohodlným provozovatelům taxislužby správní řízení podle § 35 zákona o silniční dopravě, a to přesto, že nebylo ukončeno řízení o dodatečně vznesených námitkách proti protokolu. Je zřejmé, že jde o pokus stěžovatelku ekonomicky zničit ve vazbě na § 35a téhož zákona, který umožňuje odnětí koncese. Navrhla proto vydání předběžného opatření, kterým má být MHMP uloženo, aby nepokračoval ve vyhotovování protokolů na místě provádění prohlídky vozidel a organizoval takové kontroly, aby nepoužíval samopropisovací formuláře o kontrole a nevyužíval dosud vyhotovené k zahajování řízení o uložení pokuty a nepoužíval je ve správním řízení jako důkazní prostředek. Dále navrhla, aby Ústavní soud nálezem zakázal MHMP, aby prováděl kontroly taxislužby a motorové osobní dopravy v rozporu se zákonem a blíže popsala způsob kontrol, ve kterém takový rozpor spatřuje.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka byla zastoupena advokátem na základě plné moci. Zda byla podána včas, nebylo možno posoudit, neboť to záviselo na výsledku řízení v této věci, tedy na tom, zda směřuje proti zásahu orgánu veřejné moci způsobilému být předmětem takového řízení a co za takový zásah vlastně považuje. Na tomto základě posoudil přípustnost a důvodnost ústavní stížnosti a dospěl k těmto závěrům:
a) z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka obdržela dne 1. 8. 2000 sdělení o provedené kontrole a byl jí současně zaslán protokol o kontrole provedené 5. 6. 2000 spolu s poučením o možnosti podat námitky ve smyslu § 17 zákona o státní kontrole. K této skutečnosti zaujal Ústavní soud následující stanovisko. Podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a to ať již jde o právní řízení nebo jiný zásah spočívající v neústavním postupu. Ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio, kterým je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím. V daném případě stěžovatelka tyto prostředky nevyčerpala, neboť z předloženého sdělení ze dne 26. 7. 2000 a protokolu č. 55635/2000 ze dne 5. 6. 2000 vyplývá, že stěžovatelce teprve počala běžet lhůta k podání námitek a správní řízení bylo teprve zahajováno. V takovém případě by bylo třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou, neboť řízení v konkrétní věci ještě nebylo ukončeno a stěžovatelka nenapadá rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí v dané věci zákon poskytuje. V daném případě měla stěžovatelka možnost vznést námitky, které jsou jinak obsahem ústavní stížnosti, a byla o tom poučena. Rozhodnutí dosud vydáno nebylo. Samotný protokol pak není za těchto okolností způsobilý být předmětem řízení o ústavní stížnosti;
b) protože však ústavní stížnost ve skutečnosti ani zrušení nějakého konkrétního neústavního pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci výslovně nepožaduje, byly stěžovatelkou předložené dokumenty vzaty jako důkazní materiál ve věci provádění kontrol, které stěžovatelka považuje za neústavní. Ústavní soud v této souvislosti došel k závěru, že státní odborný dozor je správní činností, která ve vztahu ke stěžovatelce ústí do vydání rozhodnutí orgánu veřejné správy. Proto není možné ústavní stížností napadat provádění kontrol obecně, a to dokonce nejen ve vztahu ke stěžovatelce, nýbrž i dalším provozovatelům. V posledně uvedeném případě by bylo nutno ústavní stížnost odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným. Lze napadnout pouze konkrétní rozhodnutí, které vzešlo z konkrétního právního řízení proti konkrétnímu subjektu práva, pokud se v rámci postupu (který může představovat jako celek jiný zásah) vydává konkrétní rozhodnutí ve správním řízení. Lze proto dosáhnout nápravy cestou rozhodování nadřízených správních orgánů a judikatury obecných soudů, které posoudí zákonnost postupu správních orgánů při jednotlivých rozhodnutích, ze kterých se skládá celkový postup napadený ústavní stížností. Obdobně nelze napadnout obecně rozhodování určitého soudu, nýbrž jen rozhodnutí, které vydal v konkrétní věci. Pokud tedy stěžovatelka napadá způsob provádění kontrol a má možnost docílit jejich přezkum, nejde ani z tohoto hlediska v této fázi o věc způsobilou být předmětem rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud nemůže hodnotit ústavnost pouhého sběru podkladů, nýbrž až rozhodnutí, do kterého tento sběr faktů ústí. I v tomto bodě je proto třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou;
c) není však vyloučeno, aby samotná činnost orgánu veřejné moci, která ústí do vydávání jednotlivých, ústavně zcela konformních, rozhodnutí, mohla mít jako celek charakter jiného zásahu orgánu veřejné moci a byla současně porušením základních práv a svobod stěžovatelky. Tak by tomu mohlo být v případě, kdyby se kontrolní činnost soustředila pouze na stěžovatelku a měla vůči ní likvidační charakter, byla šikanózní atd. Proto si Ústavní soud vyžádal vyjádření od účastníka řízení. Z jeho stanoviska, které předložil vedoucí odboru dopravy MHMP Ing. K. K. však vyplynulo, že v době podání ústavní stížnosti, konkrétně ke dni 11. 10. 2000, provozovalo v Praze taxislužbu celkem 2.589 provozovatelů s 4.487 řidiči. V době od 1. 1. do 30. 9. 2000 bylo Dopravním úřadem hl. m. Prahy zkontrolováno 2014 vozidel taxislužby, bylo zjištěno 376 závad a zahájeno 208 správních řízení, kde bylo uloženo 166 pokut ve výši 4.417.500,- Kč. Stěžovatelce se však nepodařilo prokázat, že by tyto kontroly měly charakter, jak bylo výše uvedeno, a že by jí znemožňovaly fungování. Z toho plyne, že takto pojatá ústavní stížnost není zjevně opodstatněná.
Proto byla ústavní stížnost z hlediska námitek sub a) a sub ) odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona a z hlediska své důvodnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 14. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 500/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies