II. ÚS 474/2000 - Smlouva o obstarání věci - k předmětu závazku

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Předmětem závazku obstaratele (příkazníka) je uskutečnit
činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou
ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého
výsledku sledovaného touto činností (§ 730 odst. 2 OZ). Věcí,
kterou měla stěžovatelka dle smlouvy obstarat, byly vedlejšími
účastníky požadované letenky, nikoli jejich faktická doprava na
určené místo. Povinností stěžovatelky bylo tedy učinit řádně,
v souladu se svými schopnostmi a znalostmi (§ 725 OZ), vše, aby
letenky obstarala, což učinila. Uvedená smlouva tak zanikla nikoli
ze zákona nesplněním, ale naopak splněním závazku, tedy zajištěním
letenek u CK Megatours, jímž letenky též zaplatila. Povinnost,
uložená stěžovatelce obecnými soudy, postrádá právní titul a jde
evidentně nad rámec stanovený zákonem.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14.08.2001 sp. zn. II. ÚS 474/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky
S. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/2000-61, a rozsudku Okresního
soudu Plzeň - jih ze dne 2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2000, čj. 15
Co 300/2000-61, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 2.
2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, se zrušují.


Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala
podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka (v původním řízení
žalovaná) v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi
došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 10 odst. 1 a 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiložených rozhodnutí a ze spisu Okresního soudu Plzeň
- jih, sp. zn. 7 C 86/98, jež si Ústavní soud k rozhodnutí
vyžádal, bylo zjištěno následující:

Okresní soud Plzeň - jih prvním z napadených rozsudků ze dne
2. 2. 2000, čj. 7 C 86/98-42, uložil stěžovatelce povinnost
uhradit žalobcům, paní E. B-ové a panu R. B., částku 8020,- Kč
s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 11.481,- Kč. Soud po
provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci a stěžovatelka
uzavřeli smlouvu o obstarání věci dle ustanovení § 733 a násl.
zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), na základě
které objednali u CK E. (ve vlastnictví stěžovatelky) dvě letenky
na ostrov Korfu. Stěžovatelka objednávku přijala a žalobci
složenkou uhradili částku 16.040,- Kč. Tato cena byla stanovena za
letenku pro dvě osoby na ostrov Korfu a zpět. Stěžovatelka letenky
objednala u CK M. v Praze, která na ně vystavila fakturu za
14.762,- Kč. Rozdíl mezi částkou fakturovanou CK M. a částkou,
zaplacenou žalobci, činila provize pro CK E. Zpáteční let se ovšem
neuskutečnil a žalobci se museli do ČR dopravit na vlastní
náklady. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka zavázala zajistit (i)
letenky zpáteční, shledal ji soud odpovědnou za škodu, jež
žalobcům vznikla tím, že zpáteční let nebyl realizován. Soud proto
uložil stěžovatelce povinnost zaplatit polovinu částky, kterou jí
žalobci za letenky zaplatili, a dále i úroky z prodlení.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
29. 5. 2000, čj. 15 Co 300/200-61, rozsudek Okresního soudu Plzeň
- jih, potvrdil. Vycházel přitom ze skutkového stavu tak, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Uvedl, že soud prvního stupně
aplikoval na zjištěný skutkový stav správná zákonná ustanovení
a dospěl ke správným právním závěrům, s nimiž se, vyjma závěru
o náhradě škody, ztotožnil. Odvolací soud uvedl, že nesplněním
smlouvy o obstarání věci došlo ze zákona k jejímu zániku
a současně ke vzniku nároku na vrácení částky, za kterou žalobcům
nebyla poskytnuta protihodnota. Povinnost stěžovatelky ke vrácení
toho, co jí bylo poskytnuto, ovšem vyplývá z ustanovení
o bezdůvodném obohacení a nikoli z ustanovení o náhradě škody.

Uvedená rozhodnutí napadla stěžovatelka projednávanou ústavní
stížností. Uvádí, že s letenkami sama nedisponovala, pouze
zprostředkovala jejich rezervaci. Nesouhlasí proto se závěry soudů
obou stupňů o odpovědnosti za škodu a o bezdůvodném obohacení.
Postupem obou soudů údajně došlo k porušení čl. 10 Listiny, neboť
se navrhovatelka "odsouzením za nezaviněnou škodu" dostala
"do špatného světla v očích stávajících i potencionálních
zákazníků". Porušeno bylo i její právo na spravedlivý proces,
neboť žádný ze soudů se nezabýval tím, jak a čím měla stěžovatelka
škodu způsobit. Soudy obou stupňů údajně zavinění pouze
předpokládaly.

Z titulu svého postavení účastníků řízení se k ústavní
stížnosti vyjádřily Okresní soud Plzeň - jih a Krajský soud
v Plzni a jako vedlejší účastníci se vyjádřili E. B-ová a R. B.

Okresní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na své původní
rozhodnutí a závěry v něm uvedené. Krajský soud k námitkám
stěžovatelky uvedl, že se jimi ve svém rozhodnutí zabýval,
respektoval zásady uvedené v ustanovení §132 o.s.ř. a má za to, že
skutková zjištění jsou v logickém souladu s provedenými důkazy.
Dále odkazuje na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci navrhují ústavní stížnost jako zjevně
neopodstatněnou odmítnout. Uvádí, že z jednání stěžovatelky
nevyplývalo, že jedná pouze na základě plné moci, a proto vedlejší
účastníci předpokládali, že jednala vlastním jménem. Stěžovatelka
je ani v průběhu jednání neinformovala, že jedná za jiného,
a v průběhu řízení ani v ústavní stížnosti se nebránila tím, že by
jednala na základě zmocnění za společnost CK M., spol. s r.o.
Domnívají se, že napadená rozhodnutí obou soudů jsou správná,
navrhovatelka je ve sporu pasivně legitimována a k porušení jejích
práv, garantovaných čl. 10 Listiny, v řízení nedošlo.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání
ústavní stížnosti. Zabýval se zejména tím, zda stěžovatelka
v projednávaném případě nepochybila tím, že nevyčerpala všechny
dostupné zákonné prostředky k ochraně svého práva, když s ohledem
na právní argumentaci použitou v ústavní stížnosti nepodala
k odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle
ustanovení § 239 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen "o.s.ř."). Ústavní soud však zastává názor, že procesním
prostředkem k ochraně práva je pouze takový procesní postup,
vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je
v procesní dispozici účastníka a je nezávislý na rozhodnutí
příslušného orgánu (viz. nález sp. zn. III. ÚS 87/99, Ústavní soud
ČR: Sbírka nález a usnesení, sv. 15, C. H. Beck, 2000, str. 31
a násl.). Vyhovění návrhu na připuštění dovolání podle ustanovení
§ 239 o.s.ř. nadto není spjato s možným dotčením na právech
účastníků řízení, nýbrž se závažností potřeby sjednotit
judikaturu. Přestože tedy stěžovatelka uvedený návrh nepodala,
a s ohledem na to, že i ostatní podmínky projednání ústavní
stížnosti byly splněny, považuje Ústavní soud stížnost za
přípustnou.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není
vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do
jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud
soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83
Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že
interpretace právních předpisů obecnými soudy může být
v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy
páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného
základního práva. V takovém případě je pravomoc Ústavního soudu
napadené rozhodnutí zrušit dána.

S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval
především ústavností interpretace aplikovaných ustanovení
občanského zákoníku.

Z obsahu spisu, včetně tvrzení samotných žalobců a napadených
rozhodnutí, vyplývá, že žalobci objednali u stěžovatelky zajištění
letecké dopravy na ostrov Korfu. Stěžovatelka objednávku přijala
a za provizi 1278,- Kč letenky zajistila prostřednictvím CK M.,
jíž byly letenky také zaplaceny. Obecné soudy daný skutkový stav
kvalifikovaly jako smlouvu o obstarání věci podle §§ 733 a násl.
OZ, dle něhož se obstaratel smlouvou o obstarání věci zavazuje
objednateli obstarat určitou věc, přičemž obstaratel má právo věc
objednat i prostřednictvím jiné osoby a objednatel je povinen
obstarateli za obstarání poskytnout odměnu. Ve svém rozhodnutí
dospěly soudy k závěru, že uvedená smlouva zanikla ze zákona jejím
nesplněním, na základě čehož vyhověly návrhu vedlejších účastníků
na uložení povinnosti zaplatit shora uvedenou částku podle
ustanovení o bezdůvodném obohacení (resp. o náhradě škody).

S uvedeným závěrem se ovšem Ústavní soud neztotožňuje.
Předmětem závazku obstaratele (příkazníka) totiž je uskutečnit
činnost směřující k obstarání věci nebo jinou činnost, stanovenou
ve smlouvě. Předmět závazku naopak nespočívá v dosažení určitého
výsledku sledovaného touto činností (§ 730 odst. 2 OZ). Věcí,
kterou měla stěžovatelka dle smlouvy obstarat, byly vedlejšími
účastníky požadované letenky, nikoli jejich faktická doprava na
určené místo. Povinností stěžovatelky bylo tedy učinit řádně,
v souladu se svými schopnostmi a znalostmi (§ 725 OZ), vše, aby
letenky obstarala, což učinila. Uvedená smlouva tak zanikla nikoli
ze zákona nesplněním, ale naopak splněním závazku, tedy zajištěním
letenek u CK M., jimž letenky též zaplatila. Závěr obecných soudů,
dle něhož stěžovatelka nesplnila smlouvu o obstarání věci, neboť
se let neuskutečnil, tak je výsledkem extrémní interpretace
ustanovení o příkazní smlouvě (resp. o smlouvě o obstarání věci).
Vychází totiž z toho, že povinnost stěžovatelky byla širší než
pouhé obstarání letenek. To však neodpovídá skutečnosti.
Z dotčené smlouvy o obstarání věci stěžovatelce vůbec nevznikla
povinnost dopravit vedlejší účastníky na uvedené místo, či obdobná
povinnost, ale pouze a jedině povinnost dopravu zajistit. Tu řádně
splnila. Charakteru obstarané věci odpovídala výše provize, kterou
stěžovatelka inkasovala (1.278,- Kč), jež je řádově nižší než cena
obstaraných letenek. Povinnost, uložená stěžovatelce obecnými
soudy, postrádá právní titul a jde evidentně nad rámec stanovený
zákonem.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že uvedený právní závěr,
o něž se obecné soudy ve své argumentaci opíraly, je výsledkem
interpretace natolik extenzivní, že nesporně vybočila z mezí
ústavnosti a zasáhla do ústavně garantovaného práva stěžovatelky
na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož
v projednávaném případě bylo porušeno uvedené právo stěžovatelky,
se již dále nezabýval otázkou porušení dalších ústavních práv,
neboť by to bylo nadbytečné.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl
a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu].



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 474/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies