II. ÚS 389/2000

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti B. H., zastoupeného JUDr. H. E., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2000, č.j. 26 Co 4/2000-37, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 1998, č.j. 10 C 291/98-39, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a I. H., zastoupené JUDr. Z. V., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, t a k t o :


Ústavní stížnost se o d m í t á .


O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2000, čj. 26 Co 4/2000-37, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 1998, čj. 10 C 291/98-39, v napadených výrocích II. a III. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatele, aby mu byla vedlejší účastnice povinna uhradit 64.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení od 11. 11. 1998. Tato částka je polovinou vráceného státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu v celkové výši 128.000,- Kč. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy tvrdil, že povinnost vrátit tento příspěvek vznikla rovněž vedlejší účastnici, která tak získala bezdůvodné obohacení. Oba soudy sice uznaly jeho nárok, ale právní ochranu mu odepřely, neboť by její přiznání odporovalo dobrým mravům podle § 3 o.z. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice zneužívá toho, že jejich ústní dohoda o vypořádání BSM je neplatná pro rozpor se zákonem. Vrátit státní příspěvek přitom musel i za ni. Je přesvědčen, že odpírat právo na soudní ochranu lze jen výjimečně a že v daném případě podmínky pro uplatnění § 3 o.z. dány nebyly. Stěžovatel plnil i za vedlejší účastnici a na její povinnosti rozvod nic nezměnil. Proto navrhuje zrušení obou soudních rozhodnutí.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost za věcně nesprávnou, právně chybnou, naprosto nemorální a z mnoha důvodů účelovou. Poukázala na okolnosti rozvodu, kdy soud při vypořádání BSM vycházel z hodnoty nemovitosti 850.000,- Kč. Stěžovatel však dům v krátké době tří měsíců prodal za 1.400.000,- Kč a vedlejší účastnici poukázal pouze část. V této věci nyní probíhá řízení o obnovu před Krajským soudem v Hradci Králové. Okolnosti existence závazku vůči státu byly při vypořádání BSM pečlivě zjištěny. Stěžovatel získal nemovitost a sám zavinil, že bylo nutno státní příspěvek vrátit. O bezdůvodné obohacení proto na straně vedlejší účastnice nejde. Navrhla proto odmítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud v Trutnově se k návrhu nevyjádřil. Za Krajský soud v Hradci Králové se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. D. M., která poukázala na odůvodnění soudního rozhodnutí, ve kterém je vyloženo jakými úvahami byl soud veden a z jakých důvodů dospěl k závěru, že výkon práva není v souladu s dobrými mravy.

Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný a Ústavní soud byl k jeho projednání příslušný. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou. Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo, základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu obyčejných zákonů, jako je v daném případě § 3 o.z. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatel své žalobní a odvolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR). Ústavní soud není další instancí, která by mohla rozhodovat ve sporu vyplývajícím ze závazkových vztahů. Jde o výklad obyčejných zákonů a obecné soudy své právní názory řádně odůvodnily, aniž by byly jejich právní závěry v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Za takový extrémní rozpor nelze považovat závěr obecných soudů, ke kterému v řízení došly, když konstatovaly, že převzetím nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele došlo k podstatné změně podmínek, za kterých byl státní příspěvek poskytnut. Stěžovatel jako výlučný vlastník nemovitosti tuto prodal a tím sám způsobil, že bylo nutno státní příspěvek vrátit. Závěry, které z toho obecné soudy vyvodily, nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana je výlučně v působnosti Ústavního soudu. To, že stěžovatel v řízení neuspěl, samo o sobě nelze za porušení základních práv považovat.

Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. srpna 2001


JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 389/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies