II. ÚS 268/2000

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti A., spol. s r.o., zastoupené jednatelem společnosti M. D., právně zastoupené JUDr. Z. J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2.11.1999, čj. 12 Co 262/99-98, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17.12.1998, čj. 14C 247/96-68, a návrhu na odložení vykonatelnosti shora uvedených rozsudků, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označené rozsudky a v odůvodnění návrhu uvádí, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu, kterým se stěžovatel domáhal po K. a M. S. zaplacení společně a nerozdílně částky 373.350,-Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 249.450,-Kč od 1.6.1996 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

Po odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci tak, že odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu potvrdil.
Ve shora označených rozsudcích spatřuje navrhovatel porušení práva zakotveného v čl. 2 odst. 3 (umožňující každému činit, co není zákonem zakázáno), v čl. 26 odst. 1 (zakotvující právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost) a dále právo uvedené v čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. práva na nezávislý a nestranný soud.

S ohledem na znění čl. 2 odst. 3 Listiny navrhovatel zdůrazňuje, že žádný právní předpis nevylučuje možnost sjednání vyššího úroku z prodlení z realizované půjčky než poskytují peněžní ústavy. Podle jeho názoru nelze při posuzování této otázky vzít v úvahu ani obecné ust. § 3 občanského zákoníku, tj. rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaná výše úroků je záležitostí smluvní volnosti účastníků. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů pokud tyto uvedly, že v předmětné právní věci byl sjednán nepřiměřený úrok, neboť jeho výše, 9 % měsíčně, údajně odpovídá zvyklostem peněžních ústavů, když současně zdůrazňuje krátkodobost úvěru, jako jisté specifikum, které v oblasti nabídky peněžních ústavů v té době zcela chybělo. Z tohoto důvodu a dále s poukazem na prý vysokou rizikovost sjednané půjčky navrhovatelka odůvodňuje své podání rovněž poukazem na porušení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ze strany obecných soudů, neboť tyto prý zcela ignorovaly právo podnikatele svobodně se rozhodnout o způsobu investování svých finančních prostředků. Je prý zcela nepřijatelné, uvádí navrhovatel, porovnávat výši úroků poskytovaných peněžními ústavy s úroky vyžadovanými stěžovatelem, jak to učinily obecné soudy, když vůbec nevzaly v úvahu podnikatelská rizika stěžovatele, spojená s touto podnikatelskou aktivitou. Oba obecné soudy dále podle tvrzení navrhovatele svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny, neboť nesprávným hodnocením důkazů porušily ust. § 132 občanského soudního řádu, když důkazy nehodnotily v jejich vzájemných souvislostech. Porušení této povinnosti soudů údajně spočívalo jednak v nesprávném skutkovém zjištění obou obecných soudů, které učinily předmětem řízení úroky a smluvní pokutu, aniž přihlédly ke skutečnosti, že to, co K. a M. S. dluží stěžovateli je jistinou, když na úhradu dluhu byly započítány sjednané úroky před jistinou, což prý odpovídá běžné praxi peněžních ústavů. Obcházení zákona, které obecné soudy spatřovaly v uzavření kupní smlouvy se společností A., spol. s r.o., prý navíc nebylo předmětem řízení a nesouviselo s projednávanou kausou, takže tyto soudy pochybily, pokud dovozovaly své právní závěry ze směšování obchodního podnikání dvou zcela samostatných právních subjektů jen z jejich majetkových a personálních vazeb.

Soud I. stupně rozhodl ve věci stěžovatele ( dříve navrhovatele) proti K. S. a M. S. o zaplacení částky 373.350,-Kč tak, že pod bodem I. výroku rozsudku návrh, aby oba jmenovaní byli povinni zaplatit společně a nerozdílně částku 373.350,- Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 249.450,-Kč od 1.6.1996 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.

Pod bodem II. výroku citovaného rozsudku bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Ke skutkové stránce věci nalézací soud konstatoval, že stěžovatel se po K. a M. S. domáhal zaplacení částky 373.350,-Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1.6.1996, neboť dne 9.6.1995 (správně 10.6.1995) s nimi uzavřel smlouvu o půjčce ve výši 750.000,-Kč, s dobou splatnosti této částky, včetně úroků do 30.6.1995. Pro případ nezaplacení půjčky ve stanovené lhůtě byla sjednána náhradní lhůta k plnění v délce 14 dnů se smluvní pokutou ve výši 1% denně. Pro nezaplacení půjčky byl sjednán dodatek ke smlouvě, kdy byla vyčíslena dosavadní dlužná částka, včetně příslušenství. Vzhledem k tomu, že ani v prodloužené lhůtě nedošlo k úplnému zaplacení dluhu, byla na započtení pohledávky poukázána částka ve výši 750.000,-Kč, jako kupní cena nemovitosti dlužníků, kteří ji prodali společnosti A., spol. s r. o.

Po obsáhle provedeném dokazování dospěl prvostupňový soud k závěru, že návrhu nelze vyhovět, neboť i když smlouva o půjčce ve smyslu ust. § 657 a § 658 odst. 1 občanského zákoníku byla uzavřena svobodně a vážně, určitě a srozumitelně a osobami způsobilými k právním úkonům, podle výsledků provedeného dokazování nelze než konstatovat, že smlouva o půjčce, včetně dodatku, je ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku od počátku absolutně neplatná, neboť se příčí dobrým mravům. Rozpor s dobrými mravy shledal tento soud ve sjednání zcela nepřiměřeného úroku z půjčené částky, jehož výše 9% měsíčně, představuje v konečném důsledku 108% úrok za rok Tato výše je naprosto neúměrná obvyklé praxi peněžních ústavů, poskytující služby obdobného charakteru. Výkonu práva, jak bylo požadováno stěžovatelem, proto soud ve smyslu ust. § 3 občanského zákoníku nemohl poskytnout ochranu.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako soud II. instance, potvrdil odvoláním napadený rozsudek a uvedl, že souhlasí se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu, když dále po doplněném dokazování zjistil, že manželé S., resp. K. S. sám potřeboval pro své podnikání peníze, takže i když půjčenou částku 750.000,-Kč stěžovateli uhradil, dohodl se se stěžovatelem tak, že tato částka mu byla opětovně půjčena po sepsání nové smlouvy. Tato situace se opakovala ve dvou případech. Při třetí půjčce však byly stěžovateli vráceny pouze dvě splátky, když třetí, ve výši 750.000,-Kč a úrok 67.500,-Kč již nebyli schopni manželé S. zaplatit. Za této situace došlo k realizaci kupní smlouvy na rodinný dům, včetně stavební parcely manželů S., která byla uzavřena pro zajištění první půjčky ze dne 10.4.1995 se spol. A., spol. s r. o., na kupní cenu 750.000,-Kč přesto, že odhadní cena nemovitostí činila dle znaleckého posudku v této době částku 2.125.000,-Kč a označenou společností byla nemovitost prodána za částku 1.490.000,-Kč. K majetkovým a zejména k personálním propojením obou společností ( A., spol. s r. o. a A., spol. s r.o.) odvolací soud zdůraznil, že z příslušných výpisů z obchodního rejstříku vedeného u Krajského obchodního soudu v Brně je nepochybné, že stěžovatel má jako předmět podnikání uvedeno zastavárny a zprostředkovatelskou činnost, když statutárním orgánem v předmětném období byl jednatel P. V. Stejná fyzická osoba byla rovněž jednatelem společnosti A., spol. s r. o., když jedním ze společníků posledně jmenované společnosti byl i stěžovatel. Odvolací soud doplnil dokazování i ohledně tvrzení stěžovatele, vyjádřené rovněž v ústavní stížnosti, že totiž předmětem řízení u obecných soudů mělo být zaplacení jistiny, tj. půjčky 750.000,-Kč a nikoli nezaplacené úroky a smluvní pokuta. V této otázce dovodil jednak ze smlouvy o půjčce ze dne 10.7.1995 a z jejího dodatku ze dne 25.10.1995, jakož i z faktury stěžovatele z 28.5.1996 skutečnost, že první dvě splátky manželé S. zaplatili ( úroky 2 x po 67.500,-Kč), poslední splátka byla ve splátkovém kalendáři rozepsána jako třetí a čtvrtá, když tyto splátky představovala jistina ve výši 750.000,-Kč, 2 x úrok po 67.500,-Kč a částka 114.450,-Kč jako smluvní pokuta. Jestliže tedy byla jistina navrhovateli zaplacena z prodeje nemovitostí manželů S., realizovaného spol. A. spol. s r. o., může být předmětem řízení, jak zdůraznil odvolací soud, již jen smluvní pokuta a nezaplacené úroky. Krajský soud dále uvedl, že právní úkony účastníků bylo nutno posuzovat nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemných souvislostech což znamená, že je bylo nutno posuzovat z hlediska porušení ust. § 39, § 3 odst. 1 a § 35 odst. 2 občanského zákona, a to nejen smlouvu o poskytnutí půjčky, ale i další smluvní ujednání, týkající se zajištění pohledávky způsobem mimo zákonný režim zástavy.

V další části odůvodnění svého rozsudku se krajský soud zabýval podrobným vysvětlením svého právního závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce a jejího dodatku, včetně jejích vedlejších ujednání. Vycházel při tom z nepochybné skutečnosti, že stěžovatel nemá a nikdy neměl jako předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku poskytování úvěrů. Tato oblast podnikání je ostatně výlučně svěřena, právě pro nutnost zachování jistých zákonných kritérií, výlučně bankovním ústavům. Způsob podnikání stěžovatele v této oblasti, především pak jeho "přizpůsobování" normy občanského práva na oblast ryze obchodní, spadající pod režim obchodního zákona nutně vedou k závěru, že jeho podnikatelské aktivity jsou v tomto směru vedeny snahou o obcházení zákonných podmínek, uvedených v ust. § 497 a § 499 obchodního zákona a jsou v rozporu s ust. § 3 občanského zákona. Jak bylo v průběhu odvolacího řízení nepochybně prokázáno, stěžovatel tuto činnost provozuje jako soustavnou činnost za účelem dosažení značného zisku, když ovšem záměrně nerespektuje zákonný režim, který sebou tato hmotná úprava nese. Stěžovatel sice ve smlouvě o půjčce smluvně zajistil svoji pohledávku zástavní smlouvou na rodinný dům manželů S. a zakotvil ve smlouvě i povinnost provést vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, přesto však ještě téhož dne, kdy byla uzavřena první smlouva o půjčce ( 10.4.1995) místo smlouvy zástavní byla uzavřena kupní smlouva společností A. spol. s r. o., která se ujala povinnosti zaplatit stěžovateli pohledávky manželů S., a to přesto, že tato smlouva byla ze strany manželů S. uzavřena evidentně v rozporu s jejich vůlí, pod psychickým tlakem, kdy hodnota jejich nemovitostí několikanásobně převyšovala hodnotu půjčky.

Ústavní soud je především nucen zdůraznit svůj nesouhlas s tvrzením stěžovatele, že právě v této právní věci se může oprávněně cítit být za daného výsledku dokazování a právních závěrů z těchto důkazů vyvozených poškozen na svých právech, zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 Listiny.

Odkaz navrhovatele na údajné porušení shora uvedených článků Listiny se Ústavnímu soudu jeví jako přinejmenším "zcela nepřípadný", neboť nejen, že stěžovatel si musí být vědom nezákonnosti a amorálnosti svých podnikatelských aktivit v oblasti podnikání, které mu zjevně nepřísluší, jak to ostatně velmi přesně a důkladně zhodnotil odvolací soud, ale současně lze říci, s odvoláním na právní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6.2.1997, sp. zn. III. ÚS 269/96, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 7, C.H.BECK, roč. 1997 - I. díl, pod č. 15, str. 105 - 110, že tím, že stěžovatel svým protiprávním jednáním, jež současně odporuje dobrým mravům i obecně uznávaným hodnotám společnosti vytvořil faktický stav, jehož důsledkem byla protiprávní újma druhého, je z ústavně právního hlediska vyloučeno, aby takto contra legem a contra bonos mores vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana, neboť nelze mít v žádném případě zato, že došlo ke spáchání křivdy či újmě na základních právech a svobodách.

Jak vyplývá z návrhu, oběma obecným soudům navrhovatel vytýká, že prý nesprávně zjistili skutkový stav věci, pokud nedospěly k závěru, že předmětem žaloby nebyla dlužná jistina, ale nezaplacené úroky a smluvní pokuta. K předmětnému tvrzení však stěžovatel Ústavnímu soudu žádné důkazy nenavrhl ani nevysvětlil, proč by takové skutkové zjištění nemělo být správné. Z odůvodnění odvolacího soudu, který správně zhodnotil jím doplněné dokazování v této otázce nelze než konstatovat, že výše uvedená námitka stěžovatele se jeví jako ryze účelová a nemá ve výsledcích dokazování žádnou oporu. V průběhu řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že v předmětném období byl jednatelem obou společností souběžně (A., spol. s r.o. a A., spol. s r.o.) P. V., který s manželi S. jednal jak o poskytnutých půjčkách, tak i o prodeji jejich rodinného domu. Z této skutečnosti, jak ostatně již judikoval Ústavní soud, nelze než dovodit určitou provázanost těchto dvou právnických osob, kdy lze stěží očekávat při vědomí této skutečnosti při realizaci prodeje domu dlužníka objektivní přístup.

V otázce způsobu hodnocení důkazů je stěžovatelem namítáno údajné porušení čl. 36 odst. 1, odst. 4 Listiny tím, že obecné soudy nesplnily svoji zákonnou povinnost, pokud nehodnotily důkazy jak jednotlivě, tak i jejich vzájemných souvislostech. Rovněž s tímto tvrzením nelze souhlasit neboť, jak z výše uvedeného vyplývá, oba soudy v odůvodněních svých rozsudků rozvedly, z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely a jejich argumentace tvoří souvislý, ucelený a logický řetěz argumentů, který zcela vyhovuje právě stěžovatelem namítanému kriteriu hodnocení důkazů.

Jestliže oba obecné soudy opřely své rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele zejména poukazem na jeho porušení obecného ustanovení § 3 občanského zákona, pak v této souvislosti Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat na platnou judikaturu, kdy Ústavní sou v usnesení ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 konstatoval, že "dobré mravy" jsou ve své podstatě souhrnem obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno právními normami především z toho důvodu, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Posuzování či hodnocení takového jednání z pohledu dodržování těchto morálních a etických norem pak přísluší výhradně obecným soudům, neboť v takovém případě kompetence Ústavního soudu, jako strážce ústavnosti, není dána.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů porušení ústavnosti a ústavní stížnost, včetně návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS

V Brně dne 14. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 268/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies