II. ÚS 211/2000

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka o ústavní stížnosti M. Š., zast. JUDr. I. H., advokátkou, proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 15.11.1999 sp. zn. 2 Cdon 1297/97, Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19.1.2000 sp. zn. 5 Co 25/2000 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 6.11.1996 sp. zn. 12 C 281/90 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a J. Š., jako vedlejšího účastníka řízení takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka předala dne 3.4.2000 k poštovní přepravě ústavní stížnost doručenou Ústavnímu soudu 4.4.2000 proti rozsudkům Nejvyššího soudu z 15.11.1999 sp. zn. 2 Cdon 1297/9, Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19.1.2000 sp. zn. 5 Co 25/2000 a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 6.11.1996 sp. zn. 12 C 281/90 a navrhla zrušení všech těchto tří rozsudků.
Vyslovila domněnku, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva vyplývající z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, právo na soudní ochranu práv jak je zakotveno v čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a postupem soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivé projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedla, že při jednání před obecnými soudy nebyl dodržen princip rovnosti stran a nelze je považovat za spravedlivé, když vycházelo z toho, že na Městský národní výbor v Rudolfově byly převedeny nemovitosti hospodářskou smlouvou ještě před tím, než bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů mezi Okresním národním výborem v Českých Budějovicích a odpůrcem (vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti), avšak tuto skutečnost nelze přičítat k tíži odpůrce, protože obě strany byly srozuměny s tím, že majetek zůstane odpůrci. Platí-li, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám má, nelze toto srozumění chápat jako dohodu o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 5 odst. 6 vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, jak soudy dovodily.
Tvrdila, že Okresní národní výbor v Českých Budějovicích se nestal správcem ideální poloviny majetku, který tvořil bezpodílové spoluvlastnictví manželů a smlouva o převodu tohoto majetku z ONV v Českých Budějovicích na Městský národní výbor v Rudolfově z 30.5.1983 je vzhledem k rozporu mezi § 21 hospodářského zákoníku a vyhláškou č. 86/1977 Sb. neplatná. Z toho vyplývá, že odpůrce uzavřel 27.8.1986 kupní smlouvu a dohodu o osobním užívání pozemku s orgánem, jemuž nesvědčilo právo správy tohoto majetku. Obecné soudy, zejména Nejvyšší soud v řízení o dovolání, které je posledním opravným prostředkem, porušily stěžovatelčino právo vlastnit majetek, tj. souhrn majetkových hodnot věcí a pohledávek, případně jiných práv, které jsou určeny pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které je součástí ústavního pořádku České republiky. Připomněla, že trestní rozsudek, kterým byla odsouzena za opuštění republiky, byl podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen včetně trestu propadnutí majetku s důsledky ex tunc a vyslovila názor, že její vlastnické právo k uvedenému majetku se obnovilo. Prohlásila, že právní názor, který ve svém rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a jímž jsou podřízené soudy vázány, vytvořil precedens, který umožňuje komukoliv převádět na jiného více práv něž sám má.
K ústavní stížnosti se vyjádřily všechny tři obecné soudy, jejichž rozsudky stěžovatelka napadla.
Nejvyšší soud uvedl, že se ve svém rozsudku vypořádal s otázkami, které stěžovatelka v návrhu zmiňuje, a zaujal stanovisko, že se svým rozhodnutím nedotkl práv, na něž navrhovatelka poukazuje.
Krajský soud v Českých Budějovicích sdělil, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť postupem a rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v Ústavě a Listině základních práv a svobod.
Okresní soud v Českých Budějovicích prohlásil, že při svém rozhodování postupoval podle předložených důkazů, a že v řízení před ním nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem.
Vedlejší účastník si opis návrhu a výzvu Ústavního soudu k vyjádření nevyzvedl na poště, kde mu byly po neúspěšném pokusu o doručení uloženy a k ústavní stížnosti se nevyjádřil.
Z návrhu na zahájení řízení s přílohami a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 281/90 bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 6.11.1996 č.j. 12 C 281/90-84, který nakonec nabyl právní moci 9.2.2000, byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) byla uložena povinnost uzavřít s žalobkyní (stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti) dohodu o vydání ideální poloviny nemovitosti -domu č.p. 561 na parcele č. 718/2 a ideální polovinu parcely č. 781/1-zahrady v obci a katastrálním území R. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem z 21.3.1997 č.j. 5 Co 333/97-99 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že odpůrce (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) je povinen uzavřít s navrhovatelkou (stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti) dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí, a to domu čp. 561, stavební parcely č. 718/2 a parcely č. 718/1 v obci a katastrálním území R. do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl sice právní moci 29.4.1997, odpůrce však proti němu podal přípustné dovolání a Nejvyšší soud rozsudkem z 15.11.1999 č.j. 2 Cdon 1297/97-117 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 21.3.1997 č.j. 5 Co 333/97-99 zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, kterým se Krajský soud v Českých Budějovicích řídil a rozsudkem z 19.1.2000 č.j. 5 Co 25/2000-124, který nabyl právní moci 9.2.2000, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze 6.11.1996 č.j. 12 C 281/90-84. Tentokrát podala dovolání stěžovatelka. Nejvyšší soud usnesením z 19.7.2000 č.j. 30 Cdo 1173/2000-146 její dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů z pozice další přezkumné instance.Tato pravomoc mu náleží pouze tehdy, zjistí-li v postupu soudů a jejich rozhodnutích porušení základních práv. V tomto restitučním případě jde o právo na ochranu vlastnického práva a právo na soudní ochranu. Podstatou spravedlivého procesu v restitučních věcech je zvážení všech právně relevantních okolností, za nichž došlo ke konfiskaci majetku orgány minulého režimu, a v případech, kdy se navrhovatel domáhá restituce po fyzické osobě, navíc zvážení okolností, za nichž je tato osoba do svého vlastnictví získala. Ústavní soud může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, když jsou právní závěry v příkrém nesouladu se zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy anebo, když aplikace právních předpisů, v tomto případě restitučních, povede k neústavní diskriminaci.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod k přehodnocování závěrů obecných soudů ohledně legality stanovení a modifikace kupní ceny. Ostatně z tohoto hlediska stěžovatelka rozsudky napadla pouze nepřímo. Hlavním problémem byly okolnosti privatizace majetku vedlejším účastníkem. Okresní soud v Českých Budějovicích a posléze na základě právních názorů Nejvyššího soudu také Krajský soud v Českých Budějovicích dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. K tomuto závěru, jak vyplývá z obsahu soudního spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěly soudy na základě řádně provedených a vyhodnocených důkazů.
Ústavní soud nemůže obecným soudům vytknout porušení základních práv na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a na ochranu vlastnictví (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 11 Listiny základních práv a svobod).
Nelze souhlasit ani s tvrzeními, že napadené rozsudky jsou precedenty, které popírají zásadu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má a že zrušení trestního rozsudku, kterým byla vyslovena konfiskace majetku, v rámci rehabilitace došlo k automatické obnově vlastnického práva.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu hlasy všech tří svých členů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 19 odst. 2 a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Proti usnesení není přípustné odvolání.


V Brně dne 14. srpna 2001

JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 211/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies