II. ÚS 427/99

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. P., advokáta, o ústavní stížnosti proti usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 30. 6. 1999, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na čl. 1, článek 2 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ze dne 30. 6. 1999, kterým byli on a další členové výboru Fondu dětí a mládeže (dále jen "Fond") odvoláni z funkce. Rozhodnutí sněmovny shledává nezákonným a neodůvodněným. Poukazuje rovněž na politické pozadí napadeného rozhodnutí, jež údajně na základě libovůle Poslanecké sněmovny vedlo k selektivnímu odvolání jen některých členů výboru Fondu.

Dle zjištění Ústavního soudu byl stěžovatel v roce 1997 společně s M. C., P. F., P. H., J. H., M. P. a V. B. zvolen Poslaneckou sněmovnou členem výboru Fondu. Současně byla předsedkyní tohoto výboru zvolena J. P.

V souladu s programem 15. schůze Poslanecké sněmovny proběhla dne 29. 6. 1999 rozprava k bodu č. 111, jímž bylo projednání návrhu na odvolání předsedkyně a členů výboru Fondu. V rámci rozpravy byla kritizována práce výboru Fondu a konkrétně uváděny důvody, jež vedly k návrhu na odvolání členů výboru. Bylo především kritizováno neplnění základních úkolů, mezi nimi nedostatečná příprava transformace fondu na veřejně prospěšnou společnost nebo nadaci. Poslanecká sněmovna opakovaně žádala výbor Fondu o předložení podkladů k transformaci a k vypořádání majetku Fondu. V žádném ze stanovených termínů nebyly požadované materiály výborem Fondu předloženy. Během rozpravy byly uváděny i jiné argumenty pro odvolání výboru Fondu, resp. jeho členů a předsedkyně (údajné nevpuštění poslance B. na pozemek Fondu, nedochvilnost členů výboru při jednáních na Ministerstvu školství apod.)

Dne 30. 6. 1999 Poslanecká sněmovna přistoupila k hlasování o návrhu na odvolání předsedkyně a členů výboru Fondu. V případě M. C., P. F., P. H., J. H., J. P. a I. P. se Poslanecká sněmovna vyslovila pro jejich odvolání z funkce. V případě V. B. a M. P. Poslanecká sněmovna návrh na jejich odvolání z funkce členů výboru Fondu odmítla.

Dne 13. 7. 1999 Poslanecká sněmovna přijala usnesení, kterým byli do funkce členů výboru Fondu zvoleni V. D., M. M., J. P., M. Š., M. V. a M. V. Předsedou výboru Fondu byl zvolen P. K.

Proti usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 30. 6. 1999 podal stěžovatel dne 30. 8. 1999 z výše uvedených důvodů ústavní stížnost.

Fond dětí a mládeže vstoupil dne 1. 12. 2000 do likvidace na základě zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů.

K ústavní stížnosti se na výzvu Ústavního soudu vyjádřila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2001, v němž uvedla, že odvolání předsedkyně výboru Fondu a členů výboru fondu bylo provedeno v souladu s právními předpisy, zejména s příslušnými ustanoveními zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Dále poukázala na čl. 26 Ústavy, podle něhož poslanec není při výkonu svého mandátu vázán žádnými příkazy, a tudíž výsledky stěžovatelem zpochybňovaného hlasování v Poslanecké sněmovně považuje za legitimní. Napadené rozhodnutí doručila Poslanecká sněmovna dne 26. 7. 1999 do sídla Fondu.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítal především, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro jeho odvolání z funkce člena výboru Fondu.

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR je orgánem, který podle zákona č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže, je nadán pravomocí volit a odvolávat předsedu a členy výboru Fondu.

Stěžovatel zásadně nesouhlasí s názorem, že by právo zvolit do funkce zakládalo automaticky právo odvolat. Pokud stěžovatel uvádí, že právo odvolat člena výboru Fondu je vázáno výhradně na splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 9 odst. 3 zákona č. 113/1993 Sb., není možno jeho výklad sdílet bezvýhradně. Zmíněné ustanovení pouze vymezuje situace, za nichž má Poslanecká sněmovna povinnost člena výboru odvolat. Další případy, kdy tak učinit může, zákonem výslovně stanoveny nejsou. Ze samé podstaty § 8 zákona č. 113/1993 Sb. (který mimo jiné stanoví, že "Předsedu a dalších osm členů výboru volí a odvolává Poslanecká sněmovna na funkční období čtyř let" a "Předseda a výbor odpovídají za svou činnost Poslanecké sněmovně") však nevyplývá, že by takový postup byl vyloučen. Proto uvedený výklad není v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny. Rovněž není na místě hovořit o libovůli Poslanecké sněmovny, neboť právě Poslanecká sněmovna je tvořena poslanci, kteří jsou demokraticky zvolenými zástupci lidu. Jsou za výkon své funkce odpovědni voličům.
Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. d) zákona č. 113/1993 Sb., Poslanecká sněmovna odvolá předsedu nebo člena výboru z funkce, neplní-li povinnosti stanovené tímto zákonem. I když připustíme, že odvolání členů výboru Fondu bylo takovýmto rozhodnutím podle ust. § 9 odst. 3 písm. d) zákona č.113/1993 Sb., neshledal Ústavní soud, že by rozhodnutí bylo neodůvodněné, jak tvrdil stěžovatel. Stěžovatel především v tomto směru Poslanecké sněmovně vytýká, že porušení povinností, vyplývajících mu ze zákona č. 113/1993 Sb., nebylo ve vztahu k jeho osobě v napadeném rozhodnutí specifikováno.

Usnesení Poslanecké sněmovny je však rozhodnutím sui generis, na nějž nelze vztáhnout stejné formální požadavky, jako na rozhodnutí soudů apod. Rozhodnutí Poslanecké sněmovny nemusí tedy obsahovat odůvodnění jako samostatnou část, v níž by byly popsány důvody jeho vydání. V případě napadeného rozhodnutí jsou důvody odvolání stěžovatele a ostatních členů výboru Fondu přesto zřejmé. Vyplynuly z rozpravy k bodu 111 programu, a ač nebyly uváděny ve vztahu k jednotlivým členům, bylo z nich patrno, že výbor Fondu neplní účel, pro nějž byl zřízen zákonem. Stěžovatel neprokázal, že by hlasování pro odvolání jeho osoby bylo motivováno politickými zájmy.

Porušení článku 21 odst. 1 ani článku 21 odst. 4 Listiny proto Ústavní soud neshledal.

Skutečnost, že důvody návrhu na odvolání předsedkyně a členů výboru Fondu se týkaly výboru jako celku, může skutečně z hlediska obecné spravedlnosti budit dojem, že vhodnějším by bylo odvolat všechny členy výboru. Ústavní soud však nemůže zpochybnit svobodnou vůli volených zástupců v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, kteří zákonným postupem rozhodli o odvolání pouze některých členů výboru.

Ve vztahu k M. P. a V. B. se stěžovatel porušení zákona či ústavního zákona dovolávat nemůže, neboť dle čl. 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se ústavní stížností lze domáhat pouze ochrany vlastních základních práv a svobod, která měla být porušena. Považuje-li stěžovatel neodvolání dvou zbývajících členů výboru Fondu za porušení svého práva na rovnost lidí v důstojnosti a právech dle čl. 1 Listiny, je třeba připomenout, že tohoto principu se obdobně, jakož i zákazu diskriminace podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze účinně dovolat pouze v souvislosti s porušením jiného základního práva, které však porušeno nebylo.

Pokud stěžovatel namítá, že mu usnesení Poslanecké sněmovny nebylo doručeno, ani tím Poslanecká sněmovna neporušila ústavním pořádkem chráněná práva a svobody stěžovatele, zvláště pak, když ze žádného právního předpisu nevyplývá Poslanecké sněmovně povinnost svá rozhodnutí doručovat. Nad rámec Ústavní soud podotýká, že porušení práva na spravedlivý proces ani stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím či řízením předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, zakotvených čl. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 1, ani čl. 21 odst. 1 a odst. 4 Listiny.

Ve světle výše uvedeného tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 427/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies