II. ÚS 265/99 - Důsledky převzetí náhrady podle Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou USA ze dne 29.1. 1982 (vypo

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Ústavní soud zastává názor, že Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. V době, kdy byla uvedená dohoda uzavřena, panoval v Československé socialistické republice dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Pokud bylo smyslem normy mezinárodního práva upravit poměry uvnitř jednotlivých států (jako vlastnické právo k určitým nemovitostem v projednávaném případě), byla předpokladem její účinnosti ve vnitrostátním měřítku předchozí recepce státem, tedy akt vnitrostátní povahy. Ten v daném případě chybí. Dohoda uzavřená mezi dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, tak nebyla a není součástí vnitrostátního práva. Tato dohoda nebyla ani do právního řádu České republiky (resp. Československé socialistické republiky) inkorporována ani odkazem v některém zákoně.

Smluvní vůle vlády USA vycházela z toho, že čs. stát porušuje tzv. socializačními opatřeními mezinárodní právo. Za toto porušení přísluší postiženým osobám náhrada (odškodnění). Neuznávala-li vláda pouhá omezující opatření, nemohla uzavřením dohody zamýšlet (a fortiori), že tato dohoda poskytne čs. státu právní titul dokonce k metamorfóze omezujících opatření v opatření odnímající. Nemohla jednat s úmyslem, že z bezpráví může vzniknout právo. Takový postup by byl v rozporu s obecnou zásadou právní ex iniuria ius non oritur. Právě proto odmítla vláda USA, aby v náhradové dohodě byla obsažena klauzule, že souhlasí s tím, aby byl vypořádaný majetek převeden na čs. stát. Z absence uvedené klauzule v dohodě nelze v žádném případě dovodit, že vláda USA souhlasí s tím, že je věcí suveréna, jak s vypořádaným majetkem na svém území naloží. Dohoda vznikla právě proto, že vláda USA se způsobem nakládání čs. státu se soukromým majetkem nesouhlasila a považovala jej za rozporný s právem na vlastnictví chráněným mezinárodním právem. Jediným důsledkem převzetí náhrady postiženou osobou bylo, že vláda USA již nemohla v budoucnu poskytnout danému (odškodněnému) nároku diplomatickou ochranu.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 14.08.2001 sp. zn. II. ÚS 265/99)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci stěžovatelky Česká republika - Obvodní úřad Městské části P. 1, zastoupené advokátem JUDr. M. K., o ústavní stížnosti proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1999, čj. 18 Co 561/98, 18 Co 562/98-49, kterou se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 7. 1998, čj. 20 C 63/98-18, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 9. 1998, čj. 20 C 63/98-33, ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě, spolu s tímto rozsudkem soudu prvního stupně, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 7. 1998, čj. 20 C 63/98-18, kterým bylo určeno, že J. K. a B. J. K. (v původním řízení žalobci, dále též "žalobci"), jsou vlastníky domu č. p. 1272 v Praze, P. vězňů č. 21, s pozemkem č. parc. 86, o výměře 558 m2 zastavěné plochy, vše v katastrálním území Praha - Nové Město, evidovaných na LV č. 372 pro kat. území Praha - Nové Město, a to každý jednou ideální polovinou, a Obci hl. m. Praha (v původním řízení žalované, dále též "žalovaná") byla uložena povinnost nemovitosti žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku vydat. Stěžovatelka navrhuje zrušit i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1999, čj. 18 Co 561/98, 18 Co 562/98-49, v části, kterou se potvrzuje shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 9. 1998, čj. 20 C 63/98-33, ve výroku, jímž bylo vyhověno určovací žalobě. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soudy obou stupňů posoudily, dle jejího názoru, souzenou věc nesprávně právně, neboť s ohledem na "Dohodu mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek" (dále též "Dohoda"), nutno dovodit, že došlo k přechodu vlastnictví na stát, a to nejpozději dnem účinnosti této dohody. Napadenými rozhodnutími, která určila, že vlastníky dotčené nemovitost jsou žalobci, došlo údajně k porušení, resp. zbavení vlastnického práva státu. Protože napadená rozhodnutí byla vydána bez účasti stěžovatelky v soudním řízení, došlo taktéž k porušení jejího procesního práva na účast v řízení v její věci.

K projednání a rozhodnutí věci si Ústavní soud vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 20 C 63/98 a 31 C 122/98, z nichž zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 20. 7. 1998, čj. 20 C 63/98-18, Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl žalobě J. K. a B. J. K., původně zapsané u téhož soudu pod sp. zn. 31 C 122/98. Rozhodl, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, a to každý ideální polovinou, a že žalovaná obec hl. m. Praha je povinna nemovitosti žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku vydat. V odůvodnění soud především uvedl, že žalobci mají na rozhodnutí naléhavý právní zájem [§ 80 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o.s.ř.")], neboť jsou sice v katastru zapsáni jako vlastníci dotčených nemovitostí, žalovaná však již podala návrh, aby byla v katastru zapsána sama. Z tohoto důvodu je žalobcům též odpíráno rozhodnutí o zrušení národní správy ve správním soudnictví. Soud odmítl jako nesprávný také názor žalované, že nároky žalobců byly uspokojeny již na základě dohody mezi vládami ČSSR a USA z 29. 1. 1982, a proto je nyní nutno dosáhnout převodu na stát s tím, že následně by s ohledem na zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nemovitosti přešly do vlastnictví obce hl. m. Praha. Dle názoru soudu byla náhrada, kterou obdrželi žalobci, pouze náhradou za nemožnost s majetkem nakládat vzhledem k uvalené národní správě. O jinou náhradu jít nemohlo, neboť majetek žalobců nebyl znárodněn ani jinak vyvlastněn.

Opravným usnesením ze dne 2. 9. 1998, čj. 20 C 63/98-33, doplnil Obvodní soud pro Prahu 1 vyhotovení rozsudku ze dne 20. 7. 1998, čj. 20 C 63/98-18, v označení účastníků řízení o vedlejšího účastníka na straně žalované - Městskou část Praha 1, která do řízení vstoupila při jednání dne 22. 6. 1998. O přistoupení vedlejšího účastníka soud nijak nerozhoduje a s vedlejším účastníkem dále jedná. Vzhledem k tomu měla být Městská část Praha 1 uvedena v rozsudku jako vedlejší účastnice; nestalo-li se tak, jde o zřejmou nesprávnost, již soud tímto opravným usnesením odstranil (§ 164 o.s.ř.)

Uvedené rozhodnutí napadly Obec hl. město Praha a Městská část Praha 1 odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 1999, čj. 18 Co 561/98, 18 Co 562/98-49, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku, jímž bylo určovací žalobě vyhověno, potvrdil. Ve výroku, jímž bylo obci hl. m. Praha uloženo dotčené nemovitosti vydat, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba zamítá. Ztotožnil se přitom s názorem soudu prvního stupně o naléhavosti právního zájmu žalobců na určení jejich vlastnického práva [§80 písm. c) o.s.ř.], a to s ohledem na snahu žalované obce hl. m. Praha změnit zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud potvrdil i závěr soudu prvního stupně o vlastnickém právu žalobců k předmětným nemovitostem. Zavedení nucené správy nelze, dle jeho názoru, považovat za zákonné odnětí vlastnického práva. Pokud americká vláda žalobce odškodnila na základě smlouvy mezi bývalou ČSSR a USA ze dne 29. 1. 1982, bylo to plně v její kompetenci. Uvedená smlouva ovšem nebyla zákonným podkladem pro přechod vlastnického práva k nemovitému majetku, pokud před jejím uzavřením nedošlo k přechodu či převodu na stát ze zákonem vymezených důvodů. Nedošlo ani k vydržení předmětného majetku státem, neboť převzetí bez právního důvodu nemůže založit dobrou víru oprávněné držby. Odvolací soud ovšem vyhověl odvolatelům v tom, že žalobě na vydání nemovitosti nelze vyhovět. Poukázal přitom na konstantní judikaturu, dle níž takto formulovat petit umožňují jen restituční předpisy a takový žalobní petit nemůže zakládat titul pro výkon rozhodnutí u žalob na ochranu vlastnického práva podle § 126 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Posledně uvedené rozhodnutí napadla vedlejší účastnice Městská část Praha 1 dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2000, čj. 30 Cdo 2015/99-78, pro nepřípustnost odmítnuto.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Stěžovatelem tedy nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí (opatření), nebyla.

Ústavní soud se zabýval nejprve otázkou, zda obecné soudy nepochybily, když se stěžovatelkou jako s účastníkem řízení nejednaly. Občanský soudní řád v §§ 90 a 94 vymezuje tři okruhy účastníků řízení. Podle tzv. první definice (§ 90 o.s.ř.) je účastníkem řízení navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Podle tzv. druhé definice (§ 90 o.s.ř.) jsou účastníky řízení ti, které za účastníky označuje zákon. Jedná se o definici účastenství v některých řízeních, jež lze zahájit i bez návrhu (tzv. nesporná řízení) a v některých řízeních podle části druhé o.s.ř. (řízení o určení otcovství, řízení o předběžném opatření, řízení o dědictví apod.). Na projednávanou věc se ovšem nevztahuje. V tzv. nesporných řízeních jsou účastníky i ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno. Jde o tzv. třetí definici účastníků, jež je obsažena v ustanovení v § 94 o.s.ř. O tento případ v projednávané věci také nejde. Základem projednávané věci je totiž spor o určení vlastnického práva k nemovitosti, tedy spor o existenci či neexistenci práva. Jde tedy o tzv. sporné řízení, v němž vystupují dvě sporné strany, stojící svými zájmy proti sobě. Uplatní se zde již zmíněná první definice účastníků a účastníkem je jednak žalobce, tedy ten kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a dále ten, koho žalobce v návrhu označí za žalovaného. Vymezení účastníků se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem a závisí pouze na údajích obsažených v žalobě. Žádné další osoby účastníky řízení být nemohou. Skutečnost, zda žalobce nebo žalovaný jsou nositeli tvrzeného hmotného práva nemá na vymezení účastníků vliv. Jde jen o otázku aktivní či pasivní věcné legitimace, jež je až následně předmětem dokazování. Soud v těchto případech není povinen zkoumat, kdo je na základě hmotného práva v takovém postavení, že jej zákon považuje za účastníka řízení, či kdo je subjektem, o jehož právech či povinnostech má být v řízení jednáno, jak je tomu v případech, kdy se účastenství posuzuje podle tzv. druhé a třetí definice (srov. Bureš a kol.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C. H. Beck, 2000, str. 218 a násl.).

Žalobou na určení vlastnictví ze dne 2. 4. 1998 (založena na čl. 1-3 spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 31 C 122/98), na jejímž podkladě byla vydána napadená rozhodnutí, byla jako žalovaná označena obec hl. m. Praha a jako žalobce uveden J. K. a B. J. K. Do řízení dále vstoupila Městská část Praha 1 jako vedlejší účastník. Vzhledem k podanému výkladu tedy nelze dospět k závěru, že by se stěžovatelkou mělo být v řízení před obecnými soudy nakládáno jako s jeho účastníkem. Ústavní soud proto považuje domněnku stěžovatelky, dle níž obecné soudy pochybily, když vydaly napadená rozhodnutí bez její účasti, za nedůvodnou.

Také námitku, týkající se zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, pokládá Ústavní soud za irelevantní. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka své vlastnické právo totiž opírá o "Dohodu mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických ze dne 29. 1. 1982 o vypořádání určitých otevřených majetkových nároků a finančních otázek", podle níž měli být původní vlastníci nemovitostí "odškodněni" a na základě níž si měl čs. stát "vypořádaný" majetek ponechat ve svém vlastnictví. Dovozuje tedy, že nejpozději dnem účinnosti náhradové dohody přešly dotčené nemovitosti do jejího vlastnictví a zanikla nucená správa.

Ústavní soud ovšem zastává názor, že dotčená dohoda nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. V době, kdy byla uvedená dohoda uzavřena, panoval v ČSSR dualistický přístup k poměru mezinárodního a vnitrostátního práva. Pokud bylo smyslem normy mezinárodního práva upravit poměry uvnitř jednotlivých států (jako vlastnické právo k určitým nemovitostem v projednávaném případě), byla předpokladem její účinnosti ve vnitrostátním měřítku předchozí recepce státem, tedy akt vnitrostátní povahy. Ten v daném případě chybí. Dohoda uzavřená mezi dvěma vládami představujícími subjekty mezinárodního práva, jež by měla mít vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců, tak nebyla a není součástí vnitrostátního práva. Tato dohoda nebyla ani do právního řádu ČR (resp. ČSSR) inkorporována odkazem v některém zákoně.

Ústavní soud se dále domnívá, že nebylo společným úmyslem stran mezivládní Dohody z 29. 1. 1982 poskytnout československé straně titul k přechodu jí vypořádaného majetku na stát, což naopak tvrdí stanovisko Ministerstva financí z 21. 4. 1999, jež tvoří součást spisu. Lze souhlasit s výchozí myšlenkou tohoto stanoviska, podle něhož "protistrany ve všech náhradových dohodách neuznávaly žádné z čs. tzv. socializačních opatření proto, že považovaly všechny ať odnímající (znárodnění bez náhrady) či omezující (které fakticky znamenaly znemožnění výkonu vlastnických práv) opatření za nepřípustné zásahy do soukromého práva..."

Smluvní vůle vlády USA tedy vycházela z toho, že čs. stát porušuje tzv. socializačními opatřeními mezinárodní právo. Za toto porušení přísluší postiženým osobám náhrada (odškodnění). Neuznávala-li vláda pouhá omezující opatření, nemohla uzavřením Dohody zamýšlet (a fortiori), že tato Dohoda poskytne čs. státu právní titul dokonce k metamorfóze omezujících opatření v opatření odnímající. Nemohla jednat s úmyslem, že z bezpráví může vzniknout právo. Takový postup by byl v rozporu s obecnou zásadou právní ex iniuria ius non oritur. Právě proto odmítla vláda USA, aby v náhradové dohodě byla obsažena klauzule, že souhlasí s tím, aby byl vypořádaný majetek převeden na čs. stát. Z absence uvedené klauzule v Dohodě nelze v žádném případě dovodit, že vláda USA souhlasí s tím, že je věcí suveréna, jak s vypořádaným majetkem na svém území naloží. Dohoda vznikla právě proto, že vláda USA se způsobem nakládání čs. státu se soukromým majetkem nesouhlasila a považovala ho za rozporný s právem na vlastnictví chráněným mezinárodním právem. Jediným důsledkem převzetí náhrady postiženou osobou bylo, že vláda USA již nemohla v budoucnu poskytnout danému (odškodněnému) nároku diplomatickou ochranu.

Převzali-li J. K. a B.J. K. náhradu ve výši 66.000 US dolarů, je nutno to považovat za reparaci újmy vzniklé jim v důsledku faktického odnětí vlastnického práva do dne vstupu Dohody v platnost, jak jejich nárok definuje v čase její čl. 1 odst. 1 in fine. Tento jejich nárok se v čl. 2 Dohody označuje (v přítomném čase) jako "otevřený a nevypořádaný". Převzetím náhrady na základě Dohody bylo pouze vyloučeno, aby se oba jmenovaní mohli ze stejného titulu úspěšně domáhat další reparace.

Faktické odnětí vlastnického práva, k němuž v případě majetku J. K. a B.J. K. došlo, považují mezinárodní instance za porušení práva na vlastnictví (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Loizidou v. Turecko z 18. 12. 1996). Interpretovat převzetí náhrady za újmu na jednom ze základních práv jako projev vůle poškozeného směřující k opuštění svého majetku podle § 453 tehdy platného o.z. je v podmínkách právního státu pro Ústavní soud nemyslitelné.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné


V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies