II. ÚS 178/99

14. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci ústavní stížnosti navrhovatele společnosti V., a. s., zastoupené Mgr. Y. R., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 1998, čj. 8 Co 1108/98-64, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a společnosti D., spol. s r. o., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti tvrdí, že pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě (dále jen krajský soud), označeným shora, byla porušena jeho "základní práva a svoboda zaručená Ústavou", a to čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Pokud jde o Ústavu, byla údajně porušena povinnost soudu zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Pokud jde o Listinu, dovozuje stěžovatel porušení práva "každého domáhat se stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu svých práv".

Z bodu I. stížnosti se podává, že je vytýkáno právní posouzení a nesprávná aplikace právní normy, z úvodu bodu II. plyne i to, že se vytýká převzetí "skutkových zjištění" prvostupňového soudu a jeho" hodnocení důkazů".

Z dalšího obsahu stížnosti je však patrno, že důvodem stížnosti i její podstatou jsou výtky stěžovatele vůči tomu, že krajský soud opominul skutečnost, že předmětem sporu je v podstatě výše smluvní pokuty a že tento soud nesprávně posoudil, "zda výše smluvní pokuty ...je či není v rozporu s dobrými mravy". Konkrétně je vytýkáno pochybení při interpretaci a aplikaci hmotného práva (soud "nesprávně vyložil ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku v souvislosti s namítanou výší smluvní pokuty..."). Porušení procesního ustanovení obecným soudem vytýkáno není.

Ústavní stížnost tedy napadá, že se odvolací soud ztotožnil s právním názorem prvostupňového soudu, podle něhož "výše sjednané pokuty 50.000,- Kč za každý den prodlení není v rozporu s... dobrými mravy". Rozporu smluvní pokuty ve zmíněné výši s dobrými mravy je věnována značná část ústavní stížnosti. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na ustanovení § 301 obchodního zákoníku a připomíná, jak byl pojem dobrých mravů interpretován v obecném zákoníku občanském z roku 1811.

V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby nálezem Ústavního soudu byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě pro rozpor s čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny zrušen.

Ústavní soud zjistil, že v žalobě stěžovatele, (tehdy žalobce), podané dne 21. 11. 1995, se tvrdí závazek žalovaného ex contractu. Žalobce se dožadoval plnění ze smlouvy o prodeji nemovitostí, uzavřené se žalovaným - společností D., spol. s r.o., jako kupujícím dne 31. 10. 1994. Konkrétně stěžovatel žaloval pro částku 5.000.000,- Kč, jako nedoplatek kupní ceny, a dále pro příslušenství této pohledávky.

Žalovaný navrhl zamítnutí návrhu. Poukázal na započtení, k němuž došlo již 6. 9. 1995, a podal dne 17. 2. 1998 návrh, jímž se dožadoval rozsudku, podle něhož naopak žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 500.000,- Kč s příslušenstvím. (Svůj návrh označil jako "vzájemný návrh" a tohoto označení užívají také soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozsudků.) Svůj nárok žalovaný opíral o ustanovení kupní smlouvy, podle něhož je prodávající v případě prodlení s vyklizením prodávaných nemovitostí povinen platit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 50.000,- Kč denně. Žalovaný dokládá, že žalobce měl vyklidit prvou část nemovitostí do 10. 11. 1994 a druhou část do 30. 3. 1995. Žalobce však nemovitosti (haly) v těchto termínech nevyklidil. Předal je až 1. 8. 1995. Žalovaný udal, že prodlením mu vznikla z titulu smluvní pokuty vůči žalobci pohledávka ve výši 20.500.000,- Kč.

Žalovaný se dožadoval vyslovení povinnosti stěžovatele zaplatit žalovanému 500.000,- Kč s úrokem z prodlení, a to již zmíněným vzájemným návrhem došlým soudu dne 17. 2. 1998. Z této částky také zaplatil soudní poplatek ve výši 4 %, tj. 20.000,- Kč. V petitu vzájemného návrhu se dožadoval, jak předesláno, zaplacení 500.000,- Kč s 19procentním úrokem z prodlení.

Soud prvního stupně rozhodl dne 30. 4. 1998 pod sp. zn. 33 C 153/96 ve výroku I. tak, že "odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli 19procentní úrok z částky 5.000.000,- Kč od 26. 8. do 5. 9. 1995, jinak, podle výroku II., co do částky 5.000.000,- Kč (tvrzený nedoplatek kupní ceny), návrh zamítl. Podle výroku III. tohoto rozsudku "navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci částku 500.000,- Kč s 19 % úrokem od 1. 10. 1995 do zaplacení..." a podle výroku IV. je povinen nahradit odpůrci náklady řízení ve výši 126.950,- Kč. V odůvodnění svého rozsudku soud prvého stupně mimo jiné uvedl, že smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč za každý den prodlení je v souladu s ust. § 544 občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Soud ji nepovažoval za nepřiměřenou. Stěžovatel byl v prodlení s vyklizením "první části haly", tedy nemovitosti, 263 dnů. Již z tohoto titulu by smluvní pokuta činila 13.150.000,- Kč. S vyklizením druhé části haly byl stěžovatel v prodlení 123 dnů. Odpůrce se však svým vzájemným návrhem domáhal po stěžovateli částky 500.000,- Kč. Soud tomuto návrhu vyhověl.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání. Tvrdí v něm, že "smlouva vůbec nevznikla". Přesto se dále hypoteticky zabývá možností, že přece jen vznikla. Uvádí, že v daném případě šlo o smlouvu o převodu nemovitostí. Akceptuje tvrzení žalovaného ohledně ustanovení smlouvy o smluvní pokutě, domnívá se však, že toto ustanovení je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům. Poukazuje na judikát, podle něhož již smluvní pokuta ve výši čtyřnásobku hodnoty pokutou zajišťovaného plnění za rok vedla soud k výroku o neplatnosti takové pokuty, a dovozuje, že v daném případě byl nepoměr mezi smluvní pokutou a jí zajišťovaným plněním ještě vyšší. Ve zbývající části je smlouva z 31. 10. 1994 platná. Stěžovatel navrhl, aby krajský soud coby odvolací soud rozsudek prvostupňový zrušil.

Krajský soud dne 11. 12. 1998 v rozhodnutí napadeném ústavní stížností rozhodl rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek v napadených výrocích II. a III. (Výrok IV. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit odpůrci 109.125,- Kč.) V odůvodnění svého rozsudku, v němž poukázal zejména na "vnitřní rozporuplnost" odvolání stěžovatele, odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem okresního soudu, že smluvní pokuta podle § 544 o.z. ve výši 50.000,- Kč za každý den prodlení není v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 o.z., tj. s dobrými mravy.

Krajský soud se ve vztahu k protinávrhu nezabýval výší smluvní pokuty vyčíslené odpůrcem, když v prodlení s vyklizením nemovitosti byl navrhovatel (zde stěžovatel) po takovou dobu, že celková částka smluvní pokuty, vypočtené podle smluvního ujednání a doby prodlení stěžovatele, by přesáhla částku požadovanou vzájemným návrhem odpůrce, tj. 500.000,- Kč.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě coby účastníka řízení. Ten zejména uvedl, že tím, že stěžovatel vytýká "nesprávné právní posouzení otázky smluvní pokuty...", nedomáhá se ve skutečnosti ochrany ústavně zaručených základních práv.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel především vytýká v ústavní stížnosti krajskému soudu, že porušil čl. 90 Ústavy. Tvrdí, že v tomto článku "...je definován nárok každého, aby se mohl dovolávat ochrany svých práv u soudu". Toto tvrzení stěžovatele není případné. Nedošlo totiž k postupu soudu, z něhož by bylo možno dovodit, že by byl v rozporu s uvedeným ustanovením, jež ostatně jen rámcově vymezuje pravomoc a funkci soudní moci v právním státě. Vzhledem k tomuto svému účelu čl. 90 nemůže ani založit subjektivní právo individuálního stěžovatele na konkrétní ochranu.

Stěžovatel má dále za to, že došlo k porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 Listiny. Porušení spatřuje v tom, že krajský soud nesprávně právně posoudil přípustnou výši smluvní pokuty z hlediska ustanovení § 3 o.z., z hlediska dobrých mravů, tedy z hlediska ustanovení hmotného práva.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto nepřísluší zasahovat do jejich nezávislého rozhodování. Intervenci Ústavního soudu může odůvodnit jen takový postup obecného soudu, jenž by byl v rozporu s hlavou pátou Listiny. Takový nedostatek ovšem Ústavní soud v daném případě neshledal.

V průběhu řízení před obecnými soudy vyšlo najevo, že byla ujednána smluvní pokuta ve výši 50.000,- Kč denně. Ústavní soud zjistil, že smluvní pokuta v kontrahované výši, respektive pohledávka žalovaného za stěžovatelem z ustanovení o smluvní pokutě rezultující (součin denní výše pokuty a počtu dnů prodlení), nebyla předmětem vzájemného návrhu ani rozhodnutí soudu. Smluvní ujednání o pokutě bylo sice titulem, na jehož základě soud rozhodoval - na základě vzájemného návrhu, avšak smluvené výši pokuty vzájemný návrh neodpovídal.

Žalovaný neopřel petit vzájemného návrhu ve věci 33 C 135/96 okresního soudu o smluvenou výši pokuty, ale o částku výrazně nižší. Krajský soud v souladu s tím nerozhodoval o výši smluvní pokuty, jež by byla vypočtena na základě dohodnuté výše smluvní pokuty, nýbrž na základě vzájemného návrhu žalovaného, který vycházel ze zlomku smluvní pokuty.

Ústavní soud na okraj posuzované věci dodává, že pokládá jisté limity při sjednávání smluvní pokuty za důvodné. Má za to, že ustanovení § 3 odst. 1 o.z. je třeba vykládat tak, že ani právní úkony, z nichž občanskoprávní vztahy vznikají, by neměly být v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o otázku, co ještě není v rozporu s těmito mravy a co již v rozporu s nimi naopak je, nutno brát zřetel na okolnosti konkrétného případu. Jestliže se rozporu s dobrými mravy dovolává subjekt, který předtím sám projevil vůli vedoucí ke vzniku jistých povinností, pak patrně bude přiměřené posuzovat meze dobrých mravů volněji. Lze připustit, že právní řád má v jisté míře chránit subjekt i před důsledky vlastní nerozvážnosti. Naplnění předpokladů pro takovou ochranu však musí být posuzováno restriktivně.

Posoudit, zda je či není výše smluvní pokuty v dané záležitosti v rozporu s dobrými mravy, je věcí obecných soudů. Ústavní soud by mohl závěr těchto soudů "přehodnotit" pouze tehdy, pokud by shledal, že jejich závěr je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V projednávané věci však Ústavnímu soudu jakékoli "přehodnocení" závěru odvolacího soudu nepřísluší. Pokud krajský soud v odůvodnění svého rozsudku vyslovuje právní názor, podle něhož smluvená výše pokuty 50.000,- Kč za každý den prodlení s vyklizením nemovitosti není v rozporu s dobrými mravy, Ústavní soud nemusí nutně jeho názor sdílet. Není však oprávněn nahradit názor odvolacího soudu názorem svým, neboť krajský soud - jak výše uvedeno - svůj názor na výši smluvní pokuty nepromítl do vlastního rozhodnutí, ale použil ho pouze v jeho odůvodnění. Odůvodnění rozsudku nemůže být ani předmětem odvolání (ust. § 202 odst. 3 o.s.ř.), tím méně pak předmětem ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.



P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 14. srpna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 178/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies