I. ÚS 627/2000

15. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

1. ÚS 627/2000

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti stěžovatele D. Staré Město, a.s., zastoupeného advokátem JUDr. V. H., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2000, č.j. 29 Ca 331/2000-35, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 29182/00/336961/2807, ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 143998/99/336913/0761, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění zákona č. 315/1993 Sb., zákona č. 242/1994 Sb. a zákona č. 248/1995 Sb., t akt o
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Finanční úřad v Uherském Hradišti rozhodnutím o přeplatku ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 143998/99/336913/0761, z úřední povinnosti převedl přeplatek daňového subjektu D. Staré Město, a.s. (dále jen "stěžovatelka"), na dani z přidané hodnoty ve výši 450.326,- Kč, vykázaný ke dni 2. 12. 1999 u správce daně, na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí ve
výši 2.539.817,- Kč.
Rozhodnutím Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 29182/00/336961/2807, o reklamaci dle ustanovení § 53 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), byla reklamace stěžovatelky zamítnuta. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné plyne, že v

I. ÚS 627/2000
souzené věci došlo ke změně vlastnických práv k nemovitostem na základě prohlášení vkladatele ZD D. (ZD D. - v likvidaci), která do společnosti D. Staré Město, a.s. (tj. stěžovatelky) vkládá nemovitosti specifikované v prohlášení ze dne 22. 4. 1997. Vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti dne 2. 7. 1997, č.j. V5-1192/97, s právními účinky vkladu dnem 25. 4. 1997. Ručení mohl správce daně uplatnit výzvou podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. pouze v období od 25. 4. 1997 do 31. 12. 1997. Podle názoru Finančního úřadu v Uherském Hradišti (dále jen "správce daně") se proto jedná o časově ohraničené ručení a povinnost uhradit daňový nedoplatek vážící se k vloženým nemovitostem přešla dle ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 338/1992 Sb.) od 1. 1. 1998 přímo ze zákona na nového vlastníka předmětných nemovitostí, tj. na stěžovatelku. Správce daně poukázal na to, že ze zákona nevyplývá, že by se povinnost uhradit případný daňový nedoplatek vázala pouze ke zdaňovacímu období roku, ve kterém došlo ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem. Správce daně proto v souladu s ustanovením § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. použil vzniklý přeplatek na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z nemovitosti, jak je výše uvedeno v rozhodnutí o přeplatku ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 143998/99/336913/0761.
V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo řízení v právní věci stěžovatelky (žalobce) proti správci daně (žalovanému) o přezkoumání jeho rozhodnutí zastaveno. Krajský soud dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelce bude po právní moci uvedeného usnesení vráceno 50 % zaplaceného soudního poplatku, tj. 500,- Kč. V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud především konstatoval, že správní žalobou napadené rozhodnutí správce daně "má svůj základ jen v právu procesním, jeho vydáním nedochází k žádným změnám z hlediska práva hmotného v pozici žalobce. Právní stav, který tu byl před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, se nezměnil a hmotněprávní pozice žalobce jako účastníka řízení dotčena nebyla". Správní soud proto dospěl k závěru, že napadené správní rozhodnutí je rozhodnutím procesním, které je ustanovením § 248 odst. 2 písni. e) o.s.ř. (poznámka ve znění do 31. 12. 2000) z přezkumné činnosti soudu vyloučeno a podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř. řízení o správní žalobě
zastavil.
Citovaná rozhodnutí orgánů veřejné moci napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní v prvé řadě uvedla, že se ke dni 25. 4. 1997 stala výlučným vlastníkem souboru nemovitostí

1. ÚS 627/2000
podléhajících dani z nemovitosti, které na ni byly převedeny (jak bylo již výše konstatováno) z původního vlastníka ZD D. Staré Město.
Stěžovatelka dále prohlásila, že správce daně převedl její daňové přeplatky především na úhradu nedoplatků na dani z nemovitostí. V souzené věci se tak stalo podle ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb. výše uvedeným rozhodnutím správce daně ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 143998/99/336913/0761, kterým jí bylo sděleno, že její přeplatek na dani z přidané hodnoty ve výši 450.326,- Kč, vykázaný ke dni 2. 12. 1999 u správce daně, byl z úřední povinnosti převeden na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí ve výši 2.539.817,- Kč. Stěžovatelka tak zrekapitulovala (výše uvedený) průběh řízení, obsah rozhodnutí o reklamaci učiněné správcem daně a obsah rozhodnutí o správní žalobě učiněné Krajským soudem v Brně.
Stěžovatelka má za to, že procesnímu rozhodnutím správce daně ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 143998/99/336913/0761 - stejně jako v ostatních případech - nepředcházelo žádné vyměření údajného nedoplatku na dani z nemovitosti formou rozhodnutí podle ustanovení § 32 zákona č. 337/1992 Sb., tak jak mu nepředcházela ani výzva ručiteli podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Správce daně tak prý nedoplatek na dani z nemovitosti ve shora uvedené výši předepsal (aniž ji poplatníkovi předem vyměřil), a to pouze s odkazem na ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992., které podle názoru stěžovatelky "sice určuje povinnost uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, ale nezbavuje správce daně povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle ust. § 32 zák. č. 337/1992 Sb. také mimo jiné stanovil jaké peněžité plnění se mu ukládá, zejména, když daňová povinnost byla vyměřena jen původnímu předchozímu poplatníkovi". Tvrzení správce daně, že tato povinnost přešla na stěžovatelku přímo na základě ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění do 31. 12. 2000), prý proto odporuje zásadám postupu finančních orgánů při výběru daní. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozhodnutí ústavního soudu v obdobných věcech (srov. I. ÚS 469/98 a I. ÚS 107/2000). Podle jejího mínění proto došlo nejen k porušení zásad řízení o správě daní a poplatků (zejména § 2 odst. 2, § 32 a § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.), ale také jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelka má dále za to, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2000, č.j. 29 Ca 331/2000-35 - kterým bylo (s odkazem na procesní povahu napadených rozhodnutí správce daně) řízení ve věci správní žaloby zastaveno - bylo porušeno zejména její právo na

I. ÚS 627/2000

spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle přesvědčení stěžovatelky dále došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 1 a v čl. 11 odst. 3 Listiny, a to samotným uplatněním ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. spočívajícím v pouhém přenesení daňové povinnosti na nového vlastníka nemovitosti. Stěžovatelka v této souvislosti jednak uvedla, že žádný jiný daňový zákon nepřenáší daňovou povinnost na jiného (když zároveň ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb. zakazuje smluvní převod daňové povinnosti) a jednak poukázala na skutečnost, že zákon č. 65/2000 Sb. změnil zákon č. 338/1992 Sb. mimo jiné v tom, že zrušil i jeho ustanovení § 13b odst. 2, to však s účinností až od 1. 1. 2001. Stěžovatelka proto spolu s ústavní stížností podala v souladu s ustanovením § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb.
Stěžovatelka navrhla, aby ústavní soud její ústavní stížnosti zcela vyhověl a svým nálezem zrušil rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 29182/00/336961/2807, kterým byla zamítnuta reklamace proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 143998/99/336913/0761, kterým byl převeden přeplatek stěžovatele na dani z přidané hodnoty v částce 450.326,- Kč vykázaný ke dni 2. 12. 1999 na vykázaný nedoplatek stěžovatele na dani z nemovitostí, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2000, č.j. 29 Ca 331/2000-35, a dále, aby ústavní soud vyhověl návrhu na zrušení ust. § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. a aby jej pro jeho rozpor se základními právy zakotvenými v čl. 1, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod svým nálezem zrušil.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a dále Finanční úřad v Uherském Hradišti.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na to, že jeho (ústavní stížností napadené) rozhodnutí je velmi podrobně a dostatečně odůvodněno a proto na něj také odkázal. Krajský soud se dále domnívá, že k tvrzenému porušení stěžovatelových ústavních práv nedošlo, neboť' se od zákonem stanoveného postupu v souzené věci neodchýlil. Krajský soud odkázal na ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., které správci daně předepisuje procesní postup při rozhodování o (vratném) daňovém přeplatku daňového subjektu. Podle
tvrzení krajského soudu takové rozhodnutí podle § 64 citovaného zákona "není rozhodnutím

I. ÚS 627/2000
o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, protože vydání takového rozhodnutí má svůj základ v právu procesním. Je rozhodnutím o tom, jak bylo s přeplatkem na dani v daňovém řízení naloženo v tom smyslu, v jakém je správce daně oprávněn ze zákona s takovým přeplatkem naložit". Krajský soud uvedl, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob jeho ochrany. Jsou-li proto rozhodnutí správních orgánů procesní povahy zákonem [§ 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.] vyloučena z přezkumné pravomoci soudu, nelze zastavení řízení o správní žalobě (podle § 250d o.s.ř.) v souzené věci považovat za odepření soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a (in event) prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před ústavním soudem souhlasí.
Finanční úřad v Uherském Hradišti ve svém vyjádření v prvé řadě konstatoval, že zakladatelem stěžovatelky, která vznikla zapsáním do obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně (oddíl B, vložka 2164) dnem 8. 1. 1999, je ZD D., jež vstoupilo dnem 27. 5. 1998 do likvidace a následně usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 20. 3. 2000, č.j. 28 K 29/99-136, byl na majetek družstva prohlášen konkurz. Stěžovatelka se stala na základě prohlášení vkladatele ZD D. ze dne 22. 4. 1997 výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v uvedeném prohlášení a vklad tohoto práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti, č.j. V5-1192/97, a zapsán v katastru nemovitostí dne 2. 7. 1997. Právní účinky vkladu vznikly dne 25. 4. 1997. Finanční úřad v dalším shrnul skutkové okolnosti souzené věci a především zdůraznil, že ZD D. neuhradilo daň za vložené nemovitostí za rok 1995, 1996 a 1997. Poukázal na ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 5b., podle něhož, dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. 1-dnem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Vzhledem k neuhrazení daňové povinnosti ZD D. ke dni 31. 12. 1997 přešla povinnost uhradit daňový nedoplatek (resp. jeho poměrnou část) vážící se k převedeným nemovitostem ke dni 1. 1. 1998 ze zákona na nového poplatníka, tj. na stěžovatelku. Vzhledem k tomu, že na osobním daňovém účtu stěžovatelky vznikl přeplatek na dani z přidané hodnoty, byl správcem daně tento daňový přeplatek v souladu s ustanovením § 64 zákona č. 337/1992 Sb. použit na úhradu nedoplatku na dani z nemovitostí. Finanční úřad uvedl, že v případech, kdy stěžovatelka odkazuje na

I. ÚS 627/2000
nálezy Ústavního soudu (tj. I. ÚS 469/98 a I. ÚS 107/2000), se jedná o odlišnou situaci, než jaká je v případě stěžovatelkou podané ústavní stížnosti. Finanční úřad dále konstatuje, že i ve srovnatelných věcech Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl (v rozhodnutích pod sp. zn. IV. ÚS 21/99 a IV. ÚS 37/99), když vycházel z přechodu daňové povinnosti ze zákona na nového vlastníka (v případě nedoplatku předchozího vlastníka), a to podle ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. V souzené věci - však vzhledem k personálnímu propojení stěžovatelky s původním vlastníkem nemovitostí, které byly vloženy do vlastnictví stěžovatelky, "je situace odlišná, neboť' stěžovatel (poznámka: stěžovatelka) věděl a zcela jasně musel vědět, že do svého vlastnictví nabyl nemovitosti, za které nebyla správci daně uhrazena daň z nemovitosti". Finanční úřad v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu III. ÚS 428/2000 ze dne 19. 12. 2000, kterým ústavní soud v totožné věci zamítl dřívější ústavní stížnost stěžovatelky a odmítl její návrh na zrušení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. Finanční úřad má zato, že jeho rozhodnutími, stejně jako rozhodnutím Krajského soudu v Brně nedošlo ke tvrzenému dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, které by odůvodňovalo oprávněnost ústavní stížnosti a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V případě, že ústavní soud důvody k odmítnutí ústavní stížnosti neshledá, Finanční úřad Uherské Hradiště s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí.
Ústavní soud při přezkoumávání ústavnosti stěžovatelkou napadených rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě je namístě obecně dále uvést, že Ústavní soud - který není součástí soustavy obecných soudů (a není tedy běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví) - se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, str. 165). Ústavní soud - jemuž tedy zpravidla nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů - dále neshledal (ve smyslu své ustálené judikatury: srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995, str. 257; sp. zn. III. ÚS 166/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., Praha, C.H.Beck 1996, str. 255) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

1. ÚS 627/2000
Finančního úřadu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně, který by pak založil rozpor napadených rozhodnutí s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy České republiky.
Při posuzování vlastní ústavní stížnosti Ústavní soud rovněž nezjistili, že by bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 2, v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Především je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany práv zákonem stanoveným způsobem u správního soudu domáhala; tohoto práva také využila. Sám Krajský soud v Brně v odůvodnění citovaného usnesení nejprve vyložil obsah ustanovení § 64 zákona č. 337/1992 Sb., podle kterého postupoval správce daně při započtení daňového přeplatku na daňový nedoplatek a poté postupoval a rozhodl v souladu s ustanovením § 248 odst. 2 písm. e) a § 250d odst. 3 o.s.ř. Dospěl totiž - a to důvodně - k přesvědčení, že napadená rozhodnutí správce daně mají základ jen v procesním právu a že jimi nedochází k žádným změnám v oblasti hmotných práv stěžovatelky.
Posuzovanou otázku - na koho (v případě změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem v průběhu zdaňovacího období) přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího daňového období - vyložily v souzené věci orgány veřejné moci v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který se touto problematikou zabýval již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 21/99 a sp. zn. IV ÚS 37/99. Při posuzování samotné předmětné ústavní stížnosti se Ústavní soud řídil právním názorem, který vyslovil již v nálezu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 42812000, v němž se ve srovnatelném případě stejné stěžovatelky konstatuje, že v důsledku zřejmé "personální unie" mezi oběma daňovým dluhem zatíženým subjekty nejsou dány podmínky pro aplikaci zásad vyplývajících z právního závěru obsaženého v nálezech ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 107/2000 a I. ÚS 469/98, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje. Podle tohoto posléze citovaného nálezu Ústavního soudu je výzva správce daně (podle § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.) pouhou upomínkou k zaplacení daňového nedoplatku (dluhu) a nezakládá právo nebo povinnost podrobit se daňové exekuci. V souzené věci však lze - právě s ohledem na zjištěné skutečnosti týkající se zmíněné "personální unie" - přisvědčit právnímu názoru obecného soudu, že správní žalobou napadené rozhodnutí má svůj základ jen v právu procesním, kterým - jak bylo již výše uvedeno - k žádným změnám v oblasti stěžovatelčiných (hmotných) práv nedochází.
Argumentace obou orgánů veřejné moci byla dle názoru Ústavního soudu správná a z ústavněprávního hlediska přijatelná. Za těchto okolností je proto rozhodnutí Finančního úřadu

1. ÚS 627/2000
v Uherském hradišti o zamítnutí reklamace a usnesení Krajského soudu v Brně o zastavení řízení o přezkoumání správní žaloby věcí posouzení těchto orgánů, na jejichž argumenty (uváděné v odůvodnění obou rozhodnutí) Ústavní soud odkazuje.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníku usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písni. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na zrušení ustanovení § 13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. Jedná se o návrh akcesorický, který podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že zákonem č. 65/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 338/1992 Sb., bylo napadené ustanovení § 13b odst. 2 citovaného zákona s účinností od 1. 1. 2001 zrušeno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2001
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 627/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies