III. ÚS 426/01

16. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

III. ÚS 426/01


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. K. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 23. listopadu 2000, sp. zn. 15 Co 582/2000, mimo ústní jednání dne 16. srpna 2001 soudcem zpravodajem JUDr. V. Š., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou nikoli včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) dne 10. července 2001, nicméně co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 23. listopadu 2000 (15 Co 582/2000-276) a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva - stručně shrnuto - došlo tím, že krajský soud jako soud odvolací změnou rozhodnutí obecného soudu zamítl stěžovatelův návrh na určení, že (blíže označené a popsané) pozemky v kat. úz. Pelhřimov jsou zatíženy věcným břemenem práva chůze a jízdy v blíže vymezeném rozsahu.

Změna rozsudku obecného soudu I. stupně provedená soudem odvolacím již sama o sobě je zákonným důvodem pro dovolání (§ 237 o. s. ř.); stěžovatel sice dovolání podal, nicméně podle zjištění dovolacího soudu učinil tak opožděně, a proto je dovolací soud jako takové svým usnesením ze dne 1. května 2001 (22 Cdo 559/2001-293) odmítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, bylo stěžovateli doručeno 22. prosince 2000; ústavní stížnost byla svěřena (podle podacího razítka) poště k přepravě dne 10. července 2001 (úterý).
Vycházeje ze skutečnosti vpředu zjištěných posoudil Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť
a) opožděným podáním procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatel sám svým jednáním způsobil, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo (nemohlo být) přezkoumáno soudem instančně nadřízeným, což z hlediska zákonných podmínek zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona),
b) zákonem stanovenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 2 al. 1 zákona) nelze za daných okolností odvíjet od doručení odmítnutého rozhodnutí dovolacího soudu, a to tím spíše, jestliže dovolací soud ve věci z důvodu sub. a) meritorně nerozhodoval; ústavní stížnost podaná tak proti rozhodnutí odvolacího soudu, doručeného dne
22. prosince 2000, je proto podána opožděně, když jiný výklad by znamenal nahrazovat rozhodovací činnost obecného (dovolacího) soudu rozhodnutím Ústavního soudu, což z hlediska zásad ústavního soudnictví a pod aspektem ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je vyloučeno.

Z důvodů takto vyložených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jednak jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona), jednak jako opožděná (pro absenci meritorního rozhodnutí dovolacího soudu - § 72 odst. 2 zákona); o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. b), e) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. III. ÚS 426/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies