III. ÚS 320/01

20. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti D., zastoupené JUDr. G. P., advokátkou, proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, č.j. 3787/2000/I, ze dne 12. 7. 2000,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatelka osobním podáním ze dne 28. 5. 2001 podala Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, č.j. 3787/2000/I, ze dne 12. 7. 2000. Uvedeným rozhodnutím byla nad navrhovatelkou opakovaně zavedena nucená správa podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1995 Sb."). Podle názoru navrhovatelky byla napadeným rozhodnutím porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně tímto rozhodnutím byla porušena ustanovení čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 10 Ústavy ČR. Porušení uvedených ustanovení spatřovala navrhovatelka v tom, že nucená správa uvalená na záložnu podle zákona č. 87/1995 Sb. nejenže nebyla uvalena ve veřejném zájmu, neboť záložna jako soukromá právnická osoba spravuje pouze vklady svých členů, nikoliv veřejnosti a nucená správa byla uvalena na Ochranu vkladů členů záložny a tudíž ne ve veřejném zájmu, ale naopak omezila vlastnická práva členů - vkladatelů družstevní záložny svobodně nakládat se svými finančními prostředky. Nucená správa je naopak hrazena z vkladů členů družstva, čímž je omezováno jejich vlastnické právo rovněž. Navrhovatelka se domnívala, že její stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a proto žádala Ústavní soud, aby její přijetí ve smyslu § 75 odst. 1, § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z důvodu nepřípustnosti neodmítl.
Současně navrhovatelka podala ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení § 28 odst. 1 písm. e) a § 28b, § 28c, §28d, §28e a § 28f zákona č. 87/1995 Sb.
Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka ve věci využila možnost podat odvolání proti napadenému rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, o němž jako odvolací orgán rozhodlo Ministerstvo financí rozhodnutím, č.j. 352/87 353/2000, ze dne 9. 11. 2000, které bylo doručeno navrhovatelce i jejímu právnímu zástupci dne 13. 11. 2000.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat splnění procesních náležitostí a předpokladů ústavní stížnosti. Pouze v případě, že jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti, může Ústavní soud podaný návrh přezkoumávat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Navrhovatelka se odvolávala na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, jestliže stížnost (mimo jiné) svým významem přesahuje vlastní zájmy navrhovatele. Jak však konstatoval Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení, sp. zn. II. ÚS 462/2000, ze dne 25. 10. 2000), výjimku ze zásady vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti je nutno interpretovat značně restriktivně, toliko v mimořádných případech, kdy by mohla být ohrožena efektivita ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod. V předmětné věci se však o takovou situaci nejedná, protože proti napadenému rozhodnutí navrhovatelka řádně podala odvolání, o kterém příslušný orgán v řádném odvolacím řízení také rozhodl, a navrhovatelka měla možnost podat i správní žalobu k soudu podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Navíc Ústavní soud poukazuje i na skutečnost, že navrhovatelka podanou ústavní stížností napadla rozhodnutí Úřadu pro dohled na družstevními záložnami jako správního orgánu I. stupně, i když ve věci již v době podání návrhu bylo vydáno i rozhodnutí Ministerstva financí jako orgánu odvolací. Rozhodnutí odvolacího orgánu nebylo podanou ústavní stížností napadeno. Za této situace by Ústavní soud, vázán petitem podaného návrhu, případným meritorním přezkumem napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně a event. následným kasačním rozhodnutím vytvořil nežádoucí právní stav, kdy by bylo sice zrušeno prvostupňové rozhodnutí správního orgánu, nicméně nedotčeno by zůstalo druhostupňové rozhodnutí správního orgánu. Takový právní stav by zjevně odporoval ústavnímu principu právní jistoty.
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh nesplňuje náležitosti § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, když aplikace § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona přichází z důvodů uvedených výše v úvahu.
Vzhledem k těmto závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh nepřípustný.
K návrhu na zrušení ustanovení § 28 odst. 1 písm. e) a § 28b, § 28c, §28d, §28e a § 28f zákona č. 87/1995 Sb. pak Ústavní soud konstatoval, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. III. ÚS 320/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies