II. ÚS 468/01

27. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného N. T., proti postupu Okresního soudu v Děčíně, v trestní věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 1 T 12/2000, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1.8.2000, napadá stěžovatel postup Okresního soudu v Děčíně, v trestní věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 1 T 12/2000, kterým bylo podle jeho tvrzení zasaženo do jeho práva zakotveného v čl. 13 Listiny základních práva a svobod ( dále jen " Listina"), jež zaručuje ochranu mimo jiné rovněž tajemství zpráv podávaných telefonem, a to tím způsobem, že soudkyní shora označeného prvostupňového soudu vydaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 2.2.1999, sp. zn. V 4/99, jímž byl nařízen odposlech telekomunikačního provozu na účastnické telefonní stanici - mobilních telefonů telefonních čísel : A. a B., když posledně uvedené číslo telefonní stanice náleží stěžovateli, byl vydán v rozporu se zákonem. Z citovaného tvrzení navrhovatel dovozuje i protizákonnost, resp. protiústavnost prováděného odposlechu, když se záznamem nařízeného odposlechu své telefonické stanice se stěžovatel údajně seznámil až dne 31.5.2001, při nahlédnutí do již uvedeného spisu. V souvislosti s výše popsanými skutečnostmi, které stěžovatel označuje dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako "jiný zásah orgánu veřejné moci" navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o nezákonnosti pořízeného odposlechu na účastnické telefonní stanici B. a současně jej zakázal (zde má stěžovatel zřejmě na mysli pořízený záznam z prováděného odposlechu) použít jako důkaz pro trestní řízení vedené pod sp. zn. 1 T 12/2000.

Důvody, o které opírá stěžovatel svůj návrh jsou v podstatě následující:
K nařízení odposlechu došlo dne 2.2.1999 na dobu tří měsíců, v trestní věci obviněného R. Š., stíhaného pro tr. čin krádeže podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit ve dnech 23.12.1998 a 28.12.1998. Stěžovateli a dalším osobám však bylo sděleno obvinění za trestné činy podle ust. § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4, § 163a odst. 1 trestního zákona, vše ve spolupachatelství ( § 9 odst. 2 tr. zákona) až dne 7.4.1999.

K formálním nedostatkům označeného příkazu pak stěžovatel uvádí, že nedošlo v souvislosti s nařízeným odposlechem k vyrozumění organizace obstarávající provoz telekomunikační sítě, když samotný příkaz postrádal specifikaci majitele či uživatele telefonní stanice.

Podle názoru stěžovatele brání použití záznamu z nařízeného odposlechu jako důkazu skutečnost, že současně i v trestní věci stěžovatele nebylo již vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, či nebyl požádán o souhlas s odposlechem účastník odposlouchávané stanice.

Při posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti se bylo nutno nejprve zabývat otázkou, zda návrh splňuje podmínku zachování 60 denní lhůty k jejímu podání, ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) ve vztahu k ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

V této otázce dospěl soudce zpravodaj k závěru, že návrh podle obsahu směřuje jak proti shora označenému příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zn. V 4/99, jež je možno odmítnout z důvodu zmeškání zákonné 60 denní lhůty, tak i proti účinkům provedeného odposlechu, který stěžovatel označil v podání jako "jiný zásah orgánu veřejné moci". I v takovém případě však ústavní stížnost byla podána po lhůtě, protože k údajnému nezákonnému zásahu do práva stěžovatele ve smyslu uvedeného čl. 13 Listiny ( zaručujícího zachování zpráv podávaných telefonem) došlo v období od 2.2.1999 do 2.5.1999 včetně, což znamená rovněž nedodržení zákonné 60 denní lhůty, umožňující napadnout tento zásah ústavní stížností.

Z obsahu petitu návrhu však vyplývá, že stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud spolu s rozhodnutím o údajné nezákonnosti pořízeného odposlechu rovněž zakázal použití záznamu o pořízeném odposlechu jako důkazu v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 12/2000.

Soudce zpravodaj byl proto nucen rovněž zkoumat důvodnost ústavní stížnosti. Při řešení této otázky si připojil spis, sp. zn. II. ÚS 141/01, ze kterého se zjišťuje, že v trestní věci sp. zn. 1 T 12/2000 je trestní stíhání vedeno jak proti stěžovateli, tak i proti obviněnému R. Š., jakož i dalším osobám. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.1.2001, sp. zn. 4 To 8/01, založeného ve spise sp. zn. II. ÚS 141/01 se podává, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18.12.2000, sp. zn. 1 T 12/2000, bylo pod bodem I. rozhodnuto tak, že dle ust. § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu byla věc trestního stíhání obviněných P. H., R. S., M. Š., R. Š. a B. Z. vrácena státnímu zástupci k došetření.

Z uvedeného je tedy zřejmé, že trestní řízení vedené pod sp. zn. 1 T 12/2000 bylo vráceno do stadia přípravného řízení, kdy v rámci tohoto řízení je nutno dle pokynů soudu odstranit procesní i věcné vady v označené věci. V rámci přípravného řízení bude shromážděn potřebný důkazní materiál a je dále věcí příslušného soudu, které důkazy v hlavním líčení provede a zhodnotí a jaké z nich vyvodí skutkové a právní závěry. Tato nezávislá a nezastupitelná role obecného soudu nemůže být v žádném případě "nahrazována" v tomto stupni řízení neoprávněnou ingerencí Ústavního soudu. K této problematice se ostatně Ústavní soud velmi podrobně vyslovoval v řadě svých nálezů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30.11.1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, C.H.BECK, ročník 1995 - II. díl, pod č. nálezu 78, na jehož právní závěry v krátkosti odkazuje).
Závěrem proto nezbývá než konstatovat, že za "jiný zásah orgánu veřejné moci" nelze označit jednání či postup, ke kterému dochází v dosud probíhajícím řízení, neboť zde není splněna zásadní podmínka protiústavnosti, tj. v případě skutečně existujícího protiprávního, resp. protiústavního zásahu již není k dispozici jiného zákonného procesního prostředku k nápravě či ochraně práv stěžovatele, než možnost podání ústavní stížnosti.

O takový případ se však zjevně nejedná a proto soudce zpravodaj, aniž by se zabýval zkoumáním, zda napadený příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl či nebyl vydán v souladu s ust. § 88 tr. řádu a zda tedy provedený odposlech byl prováděn v mezích čl. 13 Listiny, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ust. § 43 odst. 1 písm. a), písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a jde rovněž o návrh nepřípustný.

Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.


JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu


V Brně dne 27. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 468/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies