IV. ÚS 463/2000 - K právu obžalovaného navrhovat důkazy v trestním řízení

27. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

V posuzované trestní věci obecné soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozeného a v této souvislosti pak zejména požadavkům, vyplývajícím z práva obviněného navrhnout důkazy a tomu odpovídající povinnosti soudů se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat. K tvrzením stěžovatele nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných četných důkazů, čímž došlo ke krácení stěžovatelova práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c), písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a řízení jako celek nebylo vedeno za respektování zásad spravedlivého procesu, jehož jedním ze základních elementů je princip "rovnosti zbraní".

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27.09.2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti PhDr. F.
P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 136/2000,
ze dne 3. 5. 2000, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4
T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, za účasti Krajského soudu
v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez
nařízení ústního jednání, takto

Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 136/2000, ze
dne 3. 5. 2000, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4
T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1
a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8
odst. 2, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3
písm. c), d), a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 jejího dodatkového
protokolu č. 1, dále čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl.
14 odst. 2 a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 11
odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace")
zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem
Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4 T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999,
odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 k § 222 odst. 1 t.z., jehož se měl dopustit v době kolem
půlnoci, když byl na opuštěném místě se služebním dodávkovým
automobilem zastaven poškozeným, kterého měl napadnout a způsobit
mu pět sečných nebo řezných ran, a byl mu uložen trest odnětí
svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu
dvou let a povinnost nahradit škodu ve výši 528,- Kč. Stěžovatelem
podané odvolání pak Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 3 To
136/2000, ze dne 3. 5. 2000, zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení
proběhlo velmi rychle, povrchně a jednostranně bez přihlédnutí
k jakémukoliv jeho důkaznímu návrhu, když po sdělení obvinění dne
23. 8. 1999 byl odsuzující rozsudek vynesen dne 13. 12. 1999.
Stěžovatel se v průběhu přípravného řízení i řízení před soudy
marně snažil svými návrhy dosáhnout doplnění dokazování, když
kromě jeho výpovědi, výpovědi poškozeného, znaleckého posudku
a protokolu o ohledání místa činu nebyly vedle zprávy o lékařském
ošetření, opisu rejstříku trestů a hodnocení z místa bydliště ve
vyšetřovacím spisu zařazeny žádné další důkazy. Při existenci
zásadního rozporu výpovědí stěžovatele a poškozeného bylo na místě
provést řadu dalších důkazů a stěžovatel proto dne 7. 10. 1999
navrhl v sedmi bodech doplnění vyšetřování. Přípisem z téhož dne
však vyšetřovatel všechny tyto návrhy en bloc bez uvedení důvodu
odmítl. 12. 10. 1999 proto stěžovatel žádal dozorujícího státního
zástupce, aby tento postup vyšetřovatele přezkoumal a věc vrátil
vyšetřovateli se závazným pokynem k doplnění vyšetřování v 11
bodech, které v ústavní stížnosti rekapituluje. Státní zástupce mu
však přípisem ze dne 14. 10. 1999 sdělil, že ve věci již byla
podána žaloba, i když na obžalobě je prezentační razítko soudu
15. 10. 1999. Stěžovatel proto soudu I. stupně dne 18. 10. 1999
navrhl, aby předseda senátu nařídil z důvodů uvedených v § 186
písm. e), f) t.ř. předběžné projednání obžaloby a poté po
přezkoumání věc vrátil státnímu zástupci k došetření s pokynem
k provedení navržených důkazů. Soud však na místo toho nařídil dne
25. 10. 1999 hlavní líčení. S ohledem na předpoklad, že se orgány
činné v trestní řízení nechystají k doplnění dokazování opatřil
stěžovatel s obhájcem některé dokumenty, které ve stížnosti
rekapituluje, a tyto předložil u hlavního líčení dne 13. 12.
1999. Nalézací soud k nim však nepřihlédl a označil je za bezcenné
a z dalších stěžovatelem navržených důkazů neprovedl žádné,
přičemž ve věci hned při prvním hlavním líčení rozhodl odsuzujícím
rozsudkem.V odvolání proti rozsudku I. stupně stěžovatel opakoval
své námitky a zpochybnil výpovědi poškozeného, které se měnily
v čase, a uvedl výhrady ke znaleckému posudku, odvolací soud však
jeho odvolání zamítl a konstatoval, že již není reálné provádět
další doplňování dokazování.

Stěžovatel dále rekapituluje, která ustanovení trestního řádu
byla popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení dotčena
s tím, že tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces
zakotveného ve shora již citovaných ustanoveních Ústavy ČR,
Listiny, Úmluvy, Paktu a Deklarace, kromě čl. 3 odst. 3 a čl. 11
odst. 1 Listiny, čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy a čl. 8
Deklarace, která zaručují právo na vlastnictví a jeho ochranu, jež
bylo napadenými rozhodnutími rovněž porušeno. Dotčení jeho
vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy
nezabývaly otázkou nutné obrany, když stěžovatel odvracel trvající
útok, o němž z okolností předpokládal, že je namířen proti majetku
jeho a jeho firmy. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel
navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis,
sp. zn. 4 T 182/99, a vyžádal si vyjádření Okresního soudu ve
Zlíně a Krajského soudu v Brně.

Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel
v ústavní stížnosti znovu opakuje obhajobu, kterou uplatnil
v řízení před soudem prvního stupně a proto v plné míře odkazuje
na zdůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti v podstatě rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že nevyužívá
oprávnění dle § 32 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, a k návrhu stěžovatele se nevyjádřilo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Základem ústavní stížnosti jsou stěžovatelovy námitky
týkající se dotčení jeho práva na spravedlivý proces, kdy v jeho
případě sám soud I. stupně konstatoval rozpor mezi tvrzeními
stěžovatele (který od počátku tvrdil, že on sám byl napaden dvěma
až třemi osobami) a poškozeného a, aniž provedl některý z řady
stěžovatelem navrhovaných důkazů, uvěřil výpovědi poškozeného. Jak
Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu stěžovatel
opakovaně již od přípravného řízení činil návrhy na provedení
důkazů, které měly zmíněný rozpor obou tvrzení odstranit
potvrzením jednoho nebo druhého tvrzení na základě dalších
skutkových zjištění (č.l. 52, 60-62, 73-82, 88, 102-109). Oba
obecné soudy však jeho návrhům nevyhověly, aniž by přesvědčivě
vyložily, proč navržené důkazy nepokládaly pro svá skutková
zjištění za potřebné. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle
čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů
zakotvená v § 2 odst. 6 t.ř., dle níž orgány činné v trestním
řízení hodnotí důkazy podle svého přesvědčení založeného na
pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle
orgánů činných v trestním řízení.Ústavní soud ve svých
rozhodnutích již několikrát zdůraznil, že nezávislost rozhodování
obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném
procesněprávním i hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec
představují především a zejména principy spravedlivého procesu
plynoucí z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny. Jednou ze
součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu,
je i právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní
soud v této souvislosti poukazuje na své stanovisko k otázce
opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 87/99, III. ÚS
464/99), ve kterém konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu
nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem
musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen
k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale
také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání
svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu
účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích
rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém
rozhodnutí vyložit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem
nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování. Nutnost důkazní
postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně
přesvědčivým způsobem odůvodnit zákonodárce vtělil do soustavy
nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 t.ř.). To platí
obzvláště za situace, kdy proti sobě stojí "tvrzení proti
tvrzení". V takové situaci je potřebné na soud, a to jak
z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené
požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů, které skutečnosti soud
vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění
a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Pokud tak obecný
soud neučiní, pak postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2),
jakož i v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

V posuzované věci obecné soudy nedostály požadavku důsledného
zhodnocení proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozeného
a v této souvislosti pak zejména požadavkům vyplývajícím z práva
obviněného navrhovat důkazy a tomu odpovídající povinnosti soudů
se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat. K tvrzením
stěžovatele nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných četných
důkazů včetně výslechu řady osob, provedení jejichž výslechů
rovněž navrhoval. Tímto způsobem došlo ke krácení práva
stěžovatele na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3
písm. c), d), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Řízení jako celek nebylo vedeno za respektování zásad
spravedlivého procesu, jehož jedním ze základních elementů je
princip "rovnosti zbraní", kdy každá strana v procesu musí mít
stejnou možnost hájit své zájmy, jakož i možnost uplatňovat své
argumenty za podmínek, které nejsou zřetelně nevýhodné ve srovnání
s protistranou.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů
pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, 40 odst. 3 Listiny, jakož
i čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy podle ustanovení § 82 odst.
3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Důvody pro použití § 62 odst. 4 citovaného zákona v dané věci
Ústavní soud neshledal.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 27. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies