IV. ÚS 209/01

28. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupené JUDr. P.K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 2000, sp. zn. 8 Co 982/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 6. dubna 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. června 2000, sp. zn. 62 C 128/2000, a kterým byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt a uhradit náklady soudního řízení ve prospěch BD.
Jak uvádí stěžovatelka, soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný byt, který užíval otec stěžovatelky, byl v den jeho úmrtí (13. března 1999) ve vlastnictví města O., otec stěžovatelky byl výlučným nájemcem a stěžovatelka s ním ve společné domácnosti nebydlela. BD uvedený byt od města převzalo ke dni 17. června 1999. Stěžovatelka se však domnívá, že na ni, jakožto na dědičku, přešla práva členky družstva, které vzniklo v roce 1997 jako společenství nájemníků za účelem zakoupení bytového domu, ve kterém se předmětný byt nachází. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že na ni přešla veškerá práva, tedy i právo pozdějšího užívání a odkupu bytu. Rozhodnutím soudu prvého stupně však byl účel vstupu otce stěžovatelky do BD, zmařen. Tento závěr potvrdil i odvolací soud, který konstatoval v daném případě jako nesporné, že BD bylo vlastníkem předmětného bytu ke dni podání návrhu, avšak ke dni úmrtí otce stěžovatelky měl byt charakter obecního bytu. Stěžovatelka poukazuje na to, že v jejím případě nevzal odvolací soud v úvahu, že již v říjnu 1999 podala návrh na určení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu k předmětnému bytu (vedeno pod sp. zn. 59 C 257/99 u Okresního soudu v Ostravě), když v této věci nabylo dosud nařízeno jednání.
V uvedeném postupu shledává stěžovatelka porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivé řízení dle čl. 36 Listiny, když postup okresního soudu se vyznačuje nejen neobyčejnou tvrdostí, ale odporuje i dobrým mravům.

K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedkyně senátu 8 Co. Ta uvedla, že soud provedl, na základě skutkových zjištění Okresního soudu v Ostravě, která považoval za správná a úplná, výklad ustanovení § 706 odst. 1 a 2 občanského zákoníku tak, jak uvádí v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Citované ustanovení neposkytuje možnost rozšiřujícího výkladu pro případ, kdy členství v družstvu vznikne dříve, než došlo k nabytí vlastnictví k bytu družstvem a tím ke změně charakteru bytu obecního na družstevní. V dalším odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Na základě výzvy Ústavního soudu se za vedlejšího účastníka - BD, k ústavní stížnosti vyjádřila jeho právní zástupkyně. Ta uvedla, že stěžovatelka svou ústavní stížnost bez bližšího odůvodnění opírá o údajné porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny, když má za to, že na ni přešel nájem předmětného bytu. K tomu právní zástupkyně vedlejšího účastníka konstatuje, že je nepochybné, že ke dni úmrtí právního předchůdce stěžovatelky byl byt ve vlastnictví obce, a bytové družstvo jej získalo do svého vlastnictví teprve ke dni 17. června 1999. Přitom není pochyb, že ke dni smrti svého otce s ním stěžovatelka nežila ve společné domácnosti. Dále se ve vyjádření uvádí, že stěžovatelka se mylně domnívá, že na ni přešlo právo užívání a pozdějšího odkupu předmětného bytu, když žádné takové právo ani ze stanov vedlejšího účastníka neplyne. Naopak, stěžovatelce zůstávají všechna práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu. Vedlejší účastník navrhl Ústavnímu soudu, aby ve věci rozhodl bez jednání a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud si k věci vyžádal i spis Okresního soudu v Ostravě, vedený pod sp. zn. 62 C 128/2000. Z něj i z ostatních dokumentů pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Obecné soudy posoudily věc tak, že na jedné straně se jedná o nájem bytu a na druhé straně o přechod členství v BD. Na obě skutečnosti je třeba hledět odděleně. Zatímco nájem bytu byl nepřevoditelný, členství v bytovém družstvu na stěžovatelku přešlo.
Ústavní soud neshledal, že by přímo právními závěry, resp. postupem v řízení ve věci, bylo porušeno právo stěžovatelky tak, jak namítá v ústavní stížnosti. K tvrzenému porušení práva deklarovaného v čl. 11 Listiny, mělo podle stěžovatelky dojít tím, že obecné soudy při interpretaci nevycházely z § 706 odst. 2 občanského zákoníku, ale pouze z odst. 1 téhož ustanovení. Takovéto tvrzení však neobstojí jako ústavně právní argumentace. V této otázce Ústavní soud rovněž konstatuje, že napadá-li stěžovatelka výklad hmotně právní normy obecným soudem a tedy se domnívá, že jde po právní stránce o rozhodnutí zásadního významu, příslušelo jí právo podat ve věci dovolání dle § 239 odst. 1 o.s.ř. (ve znění do 1. ledna 2001). Ústavnímu soudu nepřísluší, jak dal opakovaně ve své judikatuře najevo, posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nenahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se rovněž eventuálním porušením hmotných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnického práva chráněného v čl. 11 Listiny, nebyl Ústavním soudem shledán. Práva k bytovému družstvu nebyla žádným způsobem zasažena, a naopak k bytu, který v době smrti svého otce neobývala a který byl ve vlastnictví obce, stěžovatelce žádné právo chráněné čl. 11 Listiny nepříslušelo, a nemohlo tudíž být porušeno.
K tvrzenému zásahu do práva zaručeného v čl. 36 Listiny Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, ve které opakovaně vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byla stěžovatelka zkrácena v právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno. Tvrdí-li v ústavní stížnosti, že byla zkrácena tím, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než ona, a současně neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny. Stěžovatelka zjevně opomíjí skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestanný (čl. 82 odst. 1).
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 28. srpna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 209/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies