III. ÚS 69/01

28. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimír Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L., zastoupené Mgr. Z.H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2000, č.j. 30 Ca 288/98-24, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu osobním podáním dne 1.2.2001, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.11.2000, č.j. 30 Ca 288/98-24, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí FŘ ze dne 30.10.1998, č.j. 3570/98/FŘ/130. Tímto rozhodnutím odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatelky podané proti rozhodnutí F.ú. ze dne 21.4.1998, č.j. 9774/98/343970/3915, dodatečnému platebnímu výměru č. 219/98, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 72.518,- Kč za zdaňovací období listopad 1995. Podle tvrzení stěžovatelky napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a také do práva garantujícího vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Stěžovatelka ve svém návrhu uvedla, že je dovozcem tří druhů obvazové vaty vyráběné v zahraničí. Při deklarování zboží při dovozu podala celní prohlášení, tzv. Jednotnou celní deklaraci, v níž byly všechny tři druhy zboží zařazeny do podpoložky celního sazebníku se sníženou sazbou daně z přidané hodnoty ve výši 5 %, která byla také odvedena. S ohledem na výsledky daňové kontroly provedené u stěžovatelky však správce daně neuznal uplatnění snížené 5 % sazby a dodatečným platebním výměrem jí doměřil rozdíl na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1995 ve výši 72.518,- Kč. FŘ jako odvolací správní orgán rozhodnutí správce daně potvrdilo. Stěžovatelka se domnívá, že klíčovou otázkou v dané věci je vymezení pojmu "předběžná otázka" ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Jestliže došlo k propuštění zboží do příslušného režimu na základě samostatného správního rozhodnutí (Jednotné celní deklarace), jehož součástí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží, přičemž toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné, potom byl správce daně takovým rozhodnutím vázán a neměl oprávnění učinit si sám úsudek o předběžné otázce ohledně zařazení zboží. V tomto se stěžovatelka domnívá, že jde o nelogickou interpretaci, která je v rozporu se zákonem i ústavními principy, když na podporu svých tvrzení poukazuje na konkrétní ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zákona o dani z přidané hodnoty a celního zákona v tehdy platném znění s tím, že tyto právní normy nebyly v dané věci důsledně využity a uplatněny.
Správní žalobu stěžovatelky Krajský soud v Brně zamítl jako nedůvodnou. Z odůvodnění jeho rozsudku učinil Ústavní soud zjištění, že v rámci daňové kontroly správce daně vyzval stěžovatelku k prokázání oprávněnosti uplatňování snížené sazby daně z přidané hodnoty u prodeje všech druhů vaty, se kterou stěžovatelka obchodovala v kontrolovaném období. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala oprávněnost uplatněné snížené sazby daně předložením příslušné tzv. závazné informace o sazebním zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, kterou vydávají celní orgány na základě § 46 celního zákona č. 13/1993 Sb., požádal správce daně o zatřídění tří vzorků prodávaného zboží Generální ředitelství cel, které zaujalo stanovisko k zařazení vaty dne 22.7.1997. Správce daně si na základě předmětného stanoviska utvořil úsudek o předběžné otázce dle § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a poté u dvou vzorků vaty doměřil rozdíl vyplývající z nesprávného uplatnění daně na výstupu, tj. ze zvýšení z 5 % na 23 %. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatelkou předložená Jednotná celní deklarace (JCD) není rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale pouze projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu.
Jak uvedl Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí, na výzvu správce daně, aby stěžovatelka doložila oprávněnost uplatňování snížené sazby daně u dováženého zboží, reagovala stěžovatelka vysvětlením, že zboží bylo prohlédnuto již v rámci celní prohlídky, přičemž uplatnění snížené daně nebylo zpochybněno, a dále odkázala na skutečnost, že na zboží stejného charakteru byla vydána závazná informace č. 402/1993. Podle zjištění soudu však tato závazná informace nebyla vydána stěžovatelce, nýbrž jinému daňovému subjektu. Krajský soud je toho názoru, že Jednotná celní deklarace je toliko rozhodnutím v celním řízení, kterým se nerozhoduje věcně o zařazení zboží, byť obsahuje podpoložku celního sazebníku a celní sazbu zboží. Podle soudu je výrok rozhodnutí dán pouze předmětem řízení (tj. návrhem na propuštění zboží do příslušného režimu), zatímco ostatní skutečnosti uváděné v návrhu se stávají jen součástí tohoto rozhodnutí. V případě Jednotné celní deklarace se tedy nejedná o rozhodnou informaci celních orgánů o sazebním zařazení zboží ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tou je pouze závazná informace ve smyslu § 46 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Rozhodnutí o zatřídění zboží je přitom prejudiciální otázkou, jejímž zodpovězením je podmíněno rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že o této otázce nebylo pravomocně rozhodnuto, učinil si správce daně v souladu s ustanovením § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., úsudek o této otázce, který opřel o stanovisko Generálního ředitelství cel. Stran závaznosti rozhodnutí, jímž je Jednotná celní deklarace, soud navíc poznamenal, že z § 127 odst. 3 celního zákona je zřejmé, že celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i poté, co takové rozhodnutí v celním řízení bylo vydáno, nabylo právní moci a je vykonatelné. Údaje obsažené v celním prohlášení, které neodpovídají skutečnosti, nejsou proto ničím neměnným a jejich nápravu lze zajistit jak v řízení celním, tak i daňovém. Oprávnění správce daně dodatečně vyměřit daňovou povinnost vyplývá z ust. § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Je dáno tehdy, zjistí-li správce daně, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti.
V předložené ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné upozornila na skutečnost, že esenciální součástí pojmu právní stát je bez pochyby předvídatelnost činnosti státu a státních orgánů. Současně je v kontextu dané věci zřejmé, že pro každého dovozce je při dovozu zboží určující otázkou výše cla a daňových povinností, neboť na základě toho se dovozce rozhodne, zda dovoz uskuteční či nikoliv. Stěžovatelka respektuje skutečnost, že z právního hlediska je nutno odlišovat mezi rozhodnutím o propuštění zboží a mezi rozhodnutím o vyměření daně, z materiálního hlediska však podle jejího názoru oba tyto akty do značné míry splývají. Dále stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že i v daňovém řízení s jeho specifickou povahou, v němž stát a jeho státní orgány mají nadřazené postavení vůči subjektům soukromého práva (plátcům daně), je nutno respektovat, aby jednání státu bylo jasně předvídatelné, zákonné a nikoli svévolné. Konečně bylo namítáno i to, že Krajský soud v Brně nerespektoval ust. § 157 odst.2 a násl. o.s.ř., když z odůvodnění jeho rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být v řízení posouzena. Soud se také nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání. Z uvedených důvodů je proto napadené soudní rozhodnutí nepřezkoumatelné, což v konečném důsledku způsobuje rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy porušení práva na soudní a jinou právní ochranu.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že předložený návrh není důvodný.
V dané souvislosti je vhodné připomenout, že podle ustálené judikatury Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a jako takovému mu nepřísluší provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatelka se svým návrhem domáhala především přezkoumání správnosti aplikace a interpretace ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., přičemž její základní námitka směřovala vůči názoru obecného soudu stran závaznosti Jednotné celní deklarace, tj. rozhodnutí celních orgánů o propuštění zboží do příslušného režimu, ve vztahu ke správci daně, a to v části rozhodnutí týkající se zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku. Touto otázkou se správní soud ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a své závěry přitom náležitým způsobem odůvodnil. Věc byla tímto soudem řádně projednána (při zachování možnosti stěžovatelky se tohoto jednání účastnit) a v následně vydaném rozhodnutí bylo dostatečně vyloženo, na základě jakých skutečností byl shledán postup správce daně při doměření daně z přidané hodnoty správným. Soud zřetelně uvedl, z jakých důvodů se neztotožnil s žalobními námitkami stěžovatelky a své odůvodnění opřel o příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zákona o dani z přidané hodnoty a celního zákona. Jeho závěry, včetně osvětlení problematiky předběžné otázky v daňovém řízení, seznal Ústavní soud jako přezkoumatelné. Soudní řízení tedy proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze ničeho vytknout. I pro předloženou věc přitom platí, že z odlišného právního názoru stěžovatelky nelze samo o sobě usuzovat na porušení práva na soudní ochranu, stejně tak jako z práva na spravedlivý proces ještě automaticky nevyplývá garance úspěchu v řízení. Zásadní záruky spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy v dané věci nebyly porušeny a nelze se tedy důvodně domnívat, že by proces byl veden způsobem nezajišťujícím spravedlivý výsledek.
K námitce stěžovatelky, že správce daně nepostupoval v souladu s právními předpisy platnými v rozhodné době, konkrétně § 16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., nutno konstatovat, že stěžovatelka se dovolává již (v rozhodné době) neúčinného ustanovení tohoto znění: "Správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu rozhodnutí o zatřídění zboží orgánů celní správy." Zatímco ustanovení § 16 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění novelizovaném zákonem č. 196/1993 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1.8.1993, uvádí, že "správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu závaznou informaci o sazebním zařazení zboží celních orgánů". Z tohoto plyne závěr o nedůvodnosti uvedené námitky stěžovatelky a naopak o správnosti právního názoru obecného soudu ohledně závaznosti Jednotné celní deklarace. Ústavní soud se sice ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že znakem právního státu je mimo jiné též předvídatelnost jednání státu a jeho orgánů vůči právnickým a fyzickým osobám, avšak nemohl jí přisvědčit v ostatních právních vývodech. V daném případě totiž nic nebránilo stěžovatelce, aby postupovala podle § 46 celního zákona a vyžádala si závaznou informaci, jež poskytuje daňovým subjektům vysoký stupeň právní jistoty, pokud jde o zařazení zboží.
K námitkám stěžovatelky stran údajného porušení § 157 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení takového rázu, které by způsobilo zásah do ústavně zaručených práv. Namístě je připomenout, že pouze obecná, ničím neupřesněná tvrzení stěžovatele, jež postrádají odpovídající zdůvodnění, nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Stejný závěr platí i ve vztahu k namítanému porušení čl. 11 Listiny, když předložený návrh neobsahoval žádnou ústavněprávní argumentaci týkající se uvedeného základního práva.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.




V Brně dne 28.srpna 2001




JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. III. ÚS 69/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies