IV. ÚS 438/2000 - Zásada "in dubio pro reo" - skutková podstata trestného činu zpronevěry

28. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


1.K tomu, by bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba,
aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti; je třeba
rozhodnout ve prospěch obviněného.

2.Je-li záloha poskytnutá právnické osobě v souvislosti
s její podnikatelskou činností zaúčtována jako příjem a následně
použita k podnikání za účelem zisku nemůže být takové jednání
považováno za zpronevěru dle § 248 tr. zákona.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 20.09.2001 sp. zn. IV. ÚS 438/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P.
D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června
2000, sp. zn. 4 To 50/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Brně ze dne 19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, za účasti
Vrchního soudu v Olomouci, a to se souhlasem účastníků bez ústního
jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2000,
sp. zn. 4 To 50/2000, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, se zrušují.


Odůvodnění

Dne 24. července 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě
dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní
stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, jímž byl stěžovatel odsouzen
pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 zákona
č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "trestní zákon"), a stěžovatel byl odsouzen nově pro
trestný čin zpronevěry dle ustanovení § 248 odst. 1 a 4 trestního
zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a zákazu
činnosti (podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího
prodeje a prodej) na dobu pěti let. Současně mu byla uložena
povinnost k náhradě části způsobené škody v úhrnné výši 11 359
429 Kč.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel požádal o odložení
vykonatelnosti napadených rozsudků.

Z ústavní stížnosti, doplněné podáním nově zvoleného právního
zástupce ze dne 1.října 2000, vyplývají následující argumenty
stěžovatele.

Stěžovatel rekapituluje rozsudečné výroky soudů obou stupňů
a uvádí, že ze srovnání obou znění je zřejmé, že odvolací soud
pouze přizpůsobil jednání ve skutku k nové aplikaci § 248 odst.
1, 4 trestního zákona a zaměnil dřívější "vylákání peněz" za
"nepoužití ke stanovenému účelu - výlučnému určení na úhradu
tiskařských strojů". Z věcného hlediska však zůstal skutek
nezměněn a již tato diformita právního posouzení téhož skutku
oběma soudy je zarážející. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací
soud zcela pominul, že na podkladě kupních smluv
s G., a.s., L., a s K., s.r.o., jednal pouze jako jednatel
A. D. C., spol. s r.o., (dále jen "ADC Brno"), tedy subjektu
vztahů podle obchodního zákoníku, jehož byl orgánem. Dále trestní
soudy přehlédly, že podle soukromého práva přešly zaplacené zálohy
do majetkové sféry ADC Brno a nikoli do soukromého vlastnictví
stěžovatele. Z tohoto důvodu nemohly složené prostředky ex lege
představovat prostředky, které mu byly svěřeny, přičemž
konstruované "svěření peněz pouze ke stanovenému účelu" neobsahuje
ani jedna z kupních smluv. Kromě toho by taková, snad teoreticky
možná doložka, byla v praxi zcela ojedinělá a v podstatě by
znamenala ochromení obchodní činnosti ADC Brno. Stěžovatel dále
uvádí, že odvolací soud nejen abstrahoval od obchodněprávní
podstaty věci, ale pominul i ustálenou trestní judikaturu (např.
Rt 56/94) podle které nejde o zpronevěru ani tam, kde zavázaný
dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl
jako účel půjčky. Obsah pojmu "svěřené věci" pak dostatečně
objasňuje rozhodnutí Rt 28/92 a stěžovatel je přesvědčen, že on
při transakcích za ADC Brno zájmy poškozených neopomíjel. Je proto
přesvědčen, že z výše uvedených důvodů není naplněna objektivní
stránka činu a jeho nutné zákonné znaky.

Dále stěžovatel argumentuje tím, že chybí-li znaky (nebo
některý z nich) objektivní stránky, nelze z hlediska subjektivní
stránky činu dovodit žádnou formu zavinění. Pokud pak soud prvého
stupně uvedl, že se stěžovatel k činu doznal, uvádí, že se tak
nestalo, neboť soudu popsal jednotlivá obchodní jednání. Odvolací
soud pak nutný znak subjektivní stránky odvodil z vnějších
okolností za použití nepřímých důkazů, avšak pominul všechny nutné
aspekty nepřímého dokazování a zřetelně se uchýlil k politickému
sloganu současné doby o "nejpravděpodobnějším vytunelování".
Odvolacímu soudu se v žádném případě nepodařilo sestavit ucelený
a logický důkaz o vině, který by nevzbuzoval oprávněné pochybnosti
o souvislostech a závěrech. V tomto bodě poukázal i na nález ÚS ČR
ve věci stěžovatele Š., (nález sp. zn. II. ÚS 418/99, ze dne 3.
srpna 2000).

Stěžovatel dále uvedl, že i když se některé obchodní kroky
dodatečně ukázaly jako netypické, (např. při pátrání po včasném
složení peněz bylo zjištěno, že jde ve skutečnosti nikoli o účet
CS P., tedy společnosti, se kterou obchod probíhal, ale o účet
jiné společnosti - T., spol. s r.o., ), takové smlouvy v obchodním
styku o inkasu peněz existují (§ 692 a násl. obchodního zákoníku
per analogian), a existují i v mezinárodním platebním styku.
Stěžovatel upozornil, že on ani jeho společník R. S. neměli osobní
vztahy s osobami ve statutárních orgánech CS P. či T. Praha 5.
Soudy rovněž v průběhu dokazování odmítly provést a vzít v úvahu
důkaz trestním oznámením na jednatele CS P. Š. S., a stejně tak
nevzaly v úvahu nabídku francouzské firmy G. T., zprostředkovanou
osobou jménem R., která dokládala reálnost obchodů s levnějšími
tiskařskými stroji z Ruska, kam v minulosti bylo z bývalé ČSSR
dodáno značné množství takových strojů z produkce firmy A. Adamov.

Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že odvolací
soud dospěl k závěru o vině na podkladě vadně zpracovaných
nepřímých důkazů, nesprávně interpretoval pojem "přisvojení si
cizí věci, která mu byla svěřena ke stanovenému účelu",
a nesprávně posoudil subjektivní stránku činu. Stěžovatel proto
uzavírá, že soudy fakticky sklouzly na kritérium jakési objektivní
odpovědnosti, k čemuž patrně byly pohnuty jím způsobeným, avšak
nezaviněným a nezamýšleným následkem. Je proto přesvědčen, že
došlo k porušení jeho práva na právní jistotu v právním státě dle
čl. 1 Ústavy, práva na řádnou soudní ochranu dle článků 90 a 95
Ústavy, jakož i práva na fair proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak byla
porušena i zásada, že není trestu bez zákona (čl. 39 Listiny),
a že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona
účinného v době spáchání trestného činu (čl. 40 odst. 6 Listiny).
Pro úplnost třeba uvést, že ve svém původním podání namítal
stěžovatel též porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, když soudy
kriminalizovaly legální dispozici s penězi ve vlastnictví jeho
firmy.

Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 4 To,
k ústavní stížnosti a jejímu doplnění zejména uvedl, že neshledal
tvrzené porušení základních práv stěžovatele. Uvedl, že soudy
nemají povinnost provádět veškeré důkazy navržené stranami, ale
mají postupovat tak, aby byl, ve smyslu § 2 odst. 5 trestního
řádu, zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu, který je pro takový závěr nezbytný.
Případná změna výpovědi jednoho ze svědků je pro posouzení
subjektivní i objektivní stránky jednání irelevantní a významu
může nabýt pouze v případě posuzování jednání svědka S.
z hlediska § 9 odst. 2 trestního zákona. Účastník dále uvedl, že
některé námitky uvedené v ústavní stížnosti nejsou námitkami
zakládajícími přezkumnou činnost Ústavního soudu, ale mohou být
předmětem přezkumné činnosti soudů obecných, v daném případě již
jen Nejvyššího soudu ČR. Za zcela neopodstatněné považuje účastník
také tvrzení stěžovatele, že rozsudek odvolacího soudu je
v rozporu s právní jistotou v právním státě, neboť ji naopak dává
v rozsudku jmenovaným poškozeným subjektům.

K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 30/97, a po posouzení jeho obsahu
a předběžném posouzení výše uvedených argumentů vyhověl usnesením
ze dne 10. dubna 2001 žádosti stěžovatele a odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí vrchního soudu.

Poté, co vzal na vědomí souhlas účastníků s tím, aby bylo
rozhodnuto bez ústního jednání, posoudil Ústavní soud zevrubně
argumentaci ústavní stížnosti, obsah vyjádření a pečlivě zvážil
skutečnosti obsažené ve spisu. Na základě těchto zjištění pak
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná, a to
z následujících důvodů.

V průběhu řízení bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel byl
spolumajitelem a zároveň jednatelem firmy, která měla roční obrat
zhruba 18 miliónů Kč. Pohyb na účtu společnosti byl v částkách
několika set tisíc korun, přičemž výše zůstatku se pohybovala
od jednoho do (výjimečně) 4 miliónů Kč. Poukázání záloh předem od
G. a K. a jejich soustředění na účtu firmy bylo v hospodaření
firmy zjevně záležitostí zcela mimořádnou, třeba však konstatovat,
že až do tohoto okamžiku považuje i odvolací soud všechny
transakce za legální a odmítá názor soudu prvého stupně
o podvodném vylákání zmíněných záloh. V té době přichází od CS P.
nabídka s až podezřele výhodnými cenami, které však podle názoru
stěžovatele a jeho společníka nebyly nereálné a mohly přinést
jejich firmě zisk ve výši cca 6 miliónů korun. Stěžovatel proto
dává pokyn k poukázání částky takřka 16 miliónu korun na účet,
který mu byl sdělen, přičemž je zřejmé, že společnost ADC Brno,
jejímž byl stěžovatel jednatelem, byla v rozhodné době vlastníkem
převáděných finančních prostředků a z titulu tohoto vlastnictví
s nimi byla oprávněna nakládat. Ze žádného dokladu ve spise pak
neplyne, že by poukázaná částka byla nějak blokována či vázána ve
prospěch Ads., a.s., přičemž lze souhlasit se stěžovatelem, že
obdobný závazek ani není v obchodním styku reálný a byl by pro
jakoukoliv firmu krajně nevýhodný a nepraktický.

Skutečností pak je, že bezprostředně pro dojití peněz na účet
u Komerční banky v Praze, který se ukázal být, nikoli účtem CS P.,
ale společnosti T. Praha 5, byly peníze z účtu vybrány a předány
neznámé osobě a jejich další osud je neznámý. Kolem tohoto vybrání
a předání peněz se objevuje jméno K., který je ve věci vyslechnut
jako svědek a jehož výpovědi oba soudy věří, ač nebyl odstraněn
rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí další osoby přítomné vybrání
peněz v hotovosti, svědka V., proti němuž bylo trestní stíhání
zastaveno. Nebylo objasněno, z čí strany vzešel podnět k účasti
Vi. při vybírání vkladu v hotovosti ani kdo byl třetím mužem,
který oba jmenované do banky doprovázel. V průběhu řízení nebyly
prokázány žádné přímé vazby stěžovatele na tyto osoby, nutno však
uvést, že tyto okolnosti s kvalifikací jednání stěžovatele
bezprostředně nesouvisejí a Ústavní soud je konstatuje pouze pro
dokreslení, že již přípravné řízení vykazovalo vážné mezery.
V této souvislosti vyjadřuje Ústavní soud též podivení nad tím, že
údajně nezákonné jednání bylo přičítáno toliko jednomu z jednatelů
firmy, když ze spisu je zcela zřejmé, že R. S. jako druhý jednatel
byl do celé věci zasvěcen a na zajišťování obchodu se podílel.

Jak vyplývá ze spisu, byl stěžovatel přesvědčen, že celá
transakce vyjde, a vidina zisku téměř 40 % vedla k tomu, že spolu
s druhým jednatelem společnosti zajišťovali skladové prostory
a rozesílali nabídky na koupi strojů. Stěžovateli lze nepochybně
v obecné rovině vytknout, že částku, která představovala téměř
všechny prostředky společnosti, převedl, aniž by si ověřil
existenci údajného skladu u Moskvy, vlastnictví strojů nabízených
společností CS P., jejich technický stav a faktickou existenci,
důvěryhodnost osoby jménem Sz., která za tuto společnost jednala
a v neposlední řadě pak vlastníka účtu u Komerční banky, na který
měly být peníze poukázány.

Pokud však odvolací soud právě od posledně zmíněného
riskantního a předem neověřeného poukázání peněz odvozuje naplnění
skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterého se měl
stěžovatel dopustit v úmyslu přímém, je Ústavní soud nucen
konstatovat, že v odůvodnění rozsudku nezvratné důkazy pro takový
závěr absentují. To, co lze v obecné rovině klást, dle názoru
Ústavního soudu, stěžovateli za vinu, je uvedeno v předchozím
odstavci tohoto odůvodnění. Tyto okolnosti, které jediné byly
v průběhu řízení zjištěny (a stěžovatel je také v podstatě
doznává) však podle přesvědčení Ústavního soudu nemohou svědčit
pro přímý ani nepřímý úmysl stěžovatele někoho poškodit na majetku
či o jeho srozumění s tím, že se tak stane. Stěžovatel si však
nepochybně musel být vědom, že použitím finančních prostředků
v rozsahu, který prakticky odčerpal téměř všechny finanční
prostředky firmy, byť ve víře, že se tak děje jen na velmi krátkou
dobu, může v případě krachu obchodu poškodit nejen vlastní firmu,
ale i složitele záloh. Bez přiměřených důvodů se však spoléhal, že
se tak nestane. Takové jednání, podle přesvědčení Ústavního soudu,
naplňuje znaky zavinění formou vědomé (a hrubé) nedbalosti,
k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je však
třeba zavinění úmyslného.

Dále třeba uvést, pokud jde o naplnění objektivních znaků
trestného činu zpronevěry, že ani v trestním právu nemůže být
abstrahováno od aspektů práva soukromého. Stěžovatel uzavřel se
svými obchodními partnery (G., a.s. L. a K., s.r.o., Zlín) kupní
smlouvy podle obchodního zákoníku. Pojmovým znakem takové smlouvy
je přechod vlastnictví, když prodávající se zavazuje věc, výměnou
za peníze, dodat, tedy převést do vlastnictví kupujícího, který se
naopak zavazuje zaplatit kupní cenu a věc převzít. Na tomto
charakteru kupní smlouvy nic nemění skutečnost, že v obchodním
styku bývá obvyklé požadovat zaplacení záloh a v některých
případech i složení kupní ceny předem. Ústavní soud konstatuje, že
tyto aspekty zcela transparentně vyložil Nejvyšší soud ČR
v rozsudku 4 Tz 54/99, ve kterém, ke stížnosti ministra
spravedlnosti, se vyslovil k analogickému případu, kdy záloha byla
právnickou osobou užita k jiným účelům. Nejvyšší soud ČR uvedl, že
v případě, že záloha poskytnutá právnické osobě na úseku její
podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou byla řádně
a v souladu s předpisy o účetnictví (zejména zákon o účetnictví č.
563/1991 Sb.) zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci
podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být
považováno za zpronevěru ve smyslu § 248 tr.zák. Podle názoru
Nejvyššího soudu ČR by o takový trestný čin mohlo jít jen
v případě, že se zákazník při předání částky výslovně vymínil, že
jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí - muselo by se
tedy jednat např. o smlouvu o obstarání konkrétní věci, či
o smlouvu o zprostředkování. Ústavní soud je nucen konstatovat, že
v případě stěžovatele neshledal žádný jednoznačný důkaz pro
tvrzení, že takto byly zálohy od smluvních partnerů složeny
a konkretizovány.

Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález II. ÚS 418/99)
vyslovil, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je
třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud
tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Tyto
závěry jsou v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva, který opakovaně (např. ve věci Barbera, Messequé a Jabardo
z roku 1988, A-146) upozornil, že každý případ, který vyvolává
sebemenší důkazní pochybnosti musí být vyložen ve prospěch
obviněného.

S ohledem na uvedené skutečnosti konstatuje Ústavní soud, že
napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími, která vzešla z řízení,
které ve svém celku porušilo právo stěžovatele na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nerespektování
zásady in dubio pro reo, jako obecného právního principu
uznávaného a respektovaného civilizovanými státy, pak ve svých
důsledcích představuje i porušení principů právního státu,
založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, za který
Ústava v čl. 1 Českou republiku prohlašuje.

Z těchto důvodů napadená rozhodnutí obecných soudů podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies