II. ÚS 681/2000

28. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) V. S., a 2) J. S., obou zastoupených advokátem Mgr. S. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 2000, čj. 26 Cdo 853/99-54, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a K. Č., zastoupeného advokátem JUDr. Z. F., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívají se, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 7 C 104/97, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem ze dne 12. 5. 1998, čj. 7 C 104/97-31, zamítl Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu vedlejšího účastníka, K. Č. (dále jen "žalobce") podanou proti stěžovatelům. Žalobce se jí domáhal vyklizení bytové jednotky č. 15, ve 3. patře domu č. p. 234/899, v Praze 9, S. ulici, a uložení povinnosti odevzdat vyklizenou bytovou jednotku žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku s tím, že povinnost stěžovatelů není vázána na zajištění náhradního bytu, náhradního ubytování ani přístřeší. Po provedeném dokazování soud zjistil, že byt č. 15, jehož vyklizení se žalobce domáhá (dále též "předmětný byt"), spolu s bytem č. 16, jehož nájemci jsou stěžovatelé, původně tvořily byt č. 20. Ten byl později administrativně rozdělen na uvedené byty se společným příslušenstvím. Byt č. 15 (IV. kategorie, o jednom pokoji, bez samostatného příslušenství) byl v roce 1976 přidělen S. K., jenž dne 28. 2. 1995 uzavřel s žalobcem dohodu o skončení nájemního vztahu. Druhý byt, č. 16. (IV. kategorie, o velikosti 1+1 se společným příslušenstvím), byl přidělen J. S., nyní 2. stěžovatelce. Žalobce sice s oběma jednotkami nakládal jako se samostatnými byty, dle názoru soudu jde ovšem o jednu bytovou jednotku. Žalobce dle něj nedoložil, že by byty č. 15 a č. 16 byly "kolaudovány jako dva byty". Po ukončení nájmu s nájemcem bytové jednotky č. 15 proto stěžovatelé zůstali nájemci celého bytu.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 11. 1998, čj. 11 Co 419/98-43, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobci vyhověl. Stěžovatelům uložil povinnost byt č. 15 vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že podle dřívější právní úpravy (zák. č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty) mohl výkonný orgán bývalého místního národního výboru před 1. 1. 1957 bez projednání se stavebním úřadem a bez provedení jakýchkoliv stavebních změn rozdělit byt na dva či více bytů (tzv. administrativní rozdělení bytů). Takto vzniklé byty je, dle něj, rovněž třeba považovat za samostatné. Ke každému se proto vázaly samostatné nájemní smlouvy. Stěžovatelům ovšem nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu, a proto neměli právo jej bez souhlasu vlastníka domu připojit k bytu, jehož jsou nájemci. Pouze vlastník domu má k uvolněnému bytu dispoziční právo, do něhož mu stěžovatelé neoprávněně zasáhli. Žalobu tedy podle ustanovení § 126 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), shledal důvodnou.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 7. 9. 2000, čj. 26 Cdo 853/99-54, dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací a která nebyla ani dovoláním zpochybněna. Soud prvního stupně totiž mimo jiné zjistil, že 2. stěžovatelce byl dne 22. 8. 1988 přidělen náhradní byt, označený jako byt č. 16, ve 3. poschodí, v Sokolovské ulici č. 899/234 v Praze, sestávající se z kuchyně a jednoho pokoje. Ohledně takto specifikovaného bytu 2. stěžovatelka také uzavřela dohodu o užívání, datovanou 14. 9. 1988. Tento byt, později se svým manželem - 1. stěžovatelem, také užívala. Byt č. 15, který byl jako náhradní byt přidělen S.K., byl uvolněn tímto nájemcem na základě dohody o skončení nájmu. Stěžovatelé poté místnost, z níž se byt č. 15 sestával, upravili a začali užívat spolu s bytem č. 16. S přihlédnutím k uvedenému dovolací soud dospěl k závěru, že soud odvolací nepochybil, jestliže dovodil, že stěžovatelům nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu. Podle právní úpravy platné v době, kdy 2. stěžovatelka počala byt č. 16 na základě rozhodnutí příslušného orgánu užívat (v roce 1988), tj. podle § 154 odst. 1 a § 155 OZ ve znění před novelou zák. č. 509/1991 Sb., stěžovatelům nevznikl a nemohl vzniknout právní důvod užívání předmětného bytu. Vydání rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu, na jehož podkladě by - podle uvedených ustanovení - byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu a vzniklo by tak právo osobního užívání bytu č. 15, bránila skutečnost, že předmětný byt nebyl právně volný. Proto ani okolnost, že předmětný byt a byt užívaný stěžovateli tvořily původně jeden byt, nemohla za tohoto stavu založit právní důvod užívání předmětného bytu. Soud dále poznamenal, že z hlediska právního titulu k užívání dotčeného bytu je irelevantní i to, zda byl při rozdělování původního bytu zachován postup upravený ustanoveními § 23 zák. č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, resp. § 68 odst. 2 zák. č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, která upravovala tzv. dělení bytů místním národním výborem. I kdyby výše specifikovaný postup nebyl naplněn, nemohlo stěžovatelům právo osobního užívání k předmětnému bytu vzniknout, jestliže nebyly splněny všechny zákonné předpoklady jeho vzniku. Nejvyšší soud proto odmítl i námitky stěžovatelů, týkající se vymezení bytu v závislosti na "kolaudačním rozhodnutí". S ohledem na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelům vznikl jiný právní důvod užívání předmětného bytu, dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího potvrdil s tím, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je správné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutím, jímž bylo zamítnuto jejich dovolání, bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a právo na ochranu obydlí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, spolu se shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, totiž umožňuje, aby uvolněná část administrativně uvolněného bytu byla pronajímatelem dána znovu do nájmu jiné osobě a aby tak pokračoval stav, jenž je jak v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelů, tak i v rozporu s právními předpisy, jež upravují existenci bytu a nezbytnost respektovat a zachovávat kolaudační stav. Stěžovatelé přitom poukazují i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 1999, čj. 2 Cdon 1010/97-60, z nějž citují následující: "pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 OZ je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Existence uvedeného rozhodnutí je předpokladem toho, aby určené místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty". Vzhledem k tomu, že tento právní názor není v souladu s právním názorem vysloveným v rozhodnutí, napadeném ústavní stížností, je tím nepochybně porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť jsou v téže věci vydána odlišná rozhodnutí, což neumožňuje rovný přístup k právům a povinnostem občana. Dále stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily i zásadu volného hodnocení důkazů, neboť důkazy provedené v řízení jsou v extrémním rozporu s jejich závěry. Zdůrazňují, že existence administrativně rozdělených bytů je pozůstatkem právního řádu z doby "nesvobody", jež porušuje lidská práva i svobody, ale i obecné stavební předpisy. Takový stav zasahuje i do práv pronajímatelů, neboť je staví před volbu respektovat stavební předpisy a uvolněnou část bytu nepředat do nájmu, nebo stavební předpisy nerespektovat a vystavit nájemní smlouvu na kolaudačně neexistující byt. Ústavní soud by měl vyslovit, že nájemci části administrativně rozděleného bytu mají právo na náhradní byt odpovídající dosud užívanému bytu, nebo že pronajímatelé mají povinnost podrobit uvolněnou část administrativně rozděleného bytu kolaudačnímu rozhodnutí a vytvořit tak dvě samostatné bytové jednotky s tím, že pronajímatel po dohodě může dát celý byt (dříve administrativně rozdělený) do nájmu původním nájemcům.

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejšího účastníka řízení, K. Č., zastoupeného advokátem JUDr. Z. F., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Nejvyšší soud ČR odkázal především na odůvodnění svého rozhodnutí. Potvrdil, že stěžovatelům nesvědčí právo nájmu k bytu, jehož vyklizení se žalobce domáhal, což ostatně ani oni sami netvrdí. Námitku, týkající se porušení práva na nedotknutelnost obydlí, považuje proto za nedůvodnou. Odmítá také tvrzení stěžovatelů, dle něhož se v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, objevují zcela odlišné právní názory. Podle účastníka citované rozhodnutí řešilo odlišné právní otázky. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.

Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud projednávanou ústavní stížnost zamítl. Domnívá se, že k tvrzenému porušení práv stěžovatelů nedošlo. Naopak, sami stěžovatelé svým jednáním porušují zákony a zasahují do vlastnických práv. Ústavní stížnost je vedena snahou stěžovatelů, aby Ústavní soud vydal nález, jenž by legalizoval jejich protiprávní jednání. Podle názoru vedlejšího účastníka není možno zpětně zasahovat do vzniku právních vztahů, založených v souladu s dřívějšími právními předpisy, tím méně v neprospěch vlastnického práva.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Porušení uvedených ustanovení Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost ve skutečnosti polemizuje s právními závěry, jež vyslovily Městský soud v Praze a Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí. Ve svůj prospěch stěžovatelé používají zejména argumenty (shora blíže popsané), vytýkající neústavnost praxe administrativního rozdělování bytů a pojmového vymezení bytu z hlediska právních norem. Nijak ovšem nezpochybňují zásadní právní závěr obecných soudů, na jehož základě soudy výše uvedeným způsobem rozhodly, totiž, že stěžovatelům k užívání bytu č. 15 nesvědčí právní důvod. Městský i Nejvyšší soud k němu dospěly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, který ostatně stěžovatelé nezpochybňují. Na zjištěný skutkový stav aplikovaly zejména ustanovení § 154 a § 155 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou zák. č. 509/1991 Sb., která upravují vznik práva osobního užívání bytu, a usoudily, že stěžovatelům právo užívání k předmětnému bytu nevzniklo. Rozhodnutí pak řádně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor dovolacího i odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Námitka stěžovatelů, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejich práva na ochranu obydlí ve smyslu čl. 12 Listiny, či práv na soudní ochranu dle čl. 36, je tak nepřípadná. Ochrana podle čl. 12 Listiny nesvědčí osobám, které k užívání obydlí nemají právní důvod. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Ústavní soud nepodpořil ani námitku stěžovatelů, dle níž se Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odchýlil od svého rozhodnutí ze dne 22. 10. 1999, čj. 2 Cdon 1010/97-60, v čemž stěžovatelé také spatřovali porušení svého práva na soudní ochranu. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sice řeší otázku pojmového vymezení bytu, ale toliko ve vztahu k otázce, zda je naplněn předpoklad vzniku věcného břemene (pořízení bytu). Právní závěry, k nimž Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dospěl, nejsou v kolizi s právním závěrem o absenci právního důvodu k užívání předmětného bytu v projednávaném případě.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ze shora uvedených důvodů mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.




V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 681/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies