I. ÚS 189/2000

28. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 189/2000

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Guttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula o ústavní stížnosti M. K., zastoupené advokátem JUDr. G. S., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. 26 C 148/97, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 1999, sp. zn. 20 Co 392/99, t a k t o

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná), je povinna vyklidit byt č. 14, 3+1 s příslušenstvím, I. kategorie, o celkové ploše 90,4 m2, který se nachází ve 4. podlaží domu č.p. 2058, k.ú. N. v Praze 1, M. č. 38 a vyklizený ho žalobci předat do 3 měsíců od zajištění přístřeší. Dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.875,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V odůvodnění rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že Městská část Praha 1, Vodičkova 18, jako vedlejší účastník (žalobce) má svěřeno Statutem města Prahy hospodaření s domem č.p. 2058 v Praze 1, M., kterého vlastníkem je obec hlavní město Praha, a že stěžovatelka (žalovaná) v tomto domě užívá bez právního důvodu byt 3+1, I. kat., jehož původní nájemkyní byla E. K., matka stěžovatelky, která zemřela dne 6. 11. 1996. V odůvodnění svého rozsudku se soud dovolal poměrně bohatého výčtu zjištění čerpaných z výpovědí svědků M. Š., O. J., J. M., Ing. V.

I. ÚS 189/2000
R., P. V., PhDr. A. H., E. K., K. M., Ing. T.K., Ing. L. K., dále z výpovědi stěžovatelky (žalované), ze spisu sp.zn. D 724/96 Obvodního soudu pro Prahu 1 (týkajícího se pozůstalosti po E. K., ze zprávy Policie ČR, mj. i Sekce služby správních činností, ze zprávy nemocnice Na Františku, ze zprávy nemocnice v Kutné Hoře a ze spisu pečovatelské služby.
Na základě provedeného dokazování a zjištěných skutečností pak Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví citovaný rozsudek odůvodnil zejména tím, že žalovaná nesplnila zákonné předpoklady pro přechod práva nájmu bytu a užívá jej tedy bez právního důvodu. Podle § 706 odst. 1 občanského zákoníku se nájemci bytu stávají v případě úmrtí nájemce jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zet' a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Podle § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ze zjištění soudu vyplývá, že stěžovatelka přijela na území ČR, a v této souvislosti jí byl vystaven občanský průkaz. V následující době se přechodně zdržovala mimo území republiky, a to tehdy, když její matka utrpěla vážný úraz, pro který byla dne 28. 2. 1996 hospitalizována v nemocnici na Františku a v LDN v Kutné Hoře. Při svém přijetí do léčebné péče uvedla matka stěžovatelky jako kontaktní osobu svou další dceru E. K., a dále své známé nebo přítelkyně, nikoliv stěžovatelku. Ze sdělení Policie ČR vyplynulo, že stěžovatelka (žalovaná) dne 26. 8. 1996, tedy ještě za života matčina, odevzdala své doklady vydané českými orgány jako nepotřebné s poukazem na to, že má trvalé bydliště mimo území republiky. Z toho lze usuzovat, že stěžovatelka (žalovaná) neměla v úmyslu nadále se na území republiky zdržovat. Z hodnocení provedených důkazů prý dále vyplývá, že se žalovaná zřejmě v době smrti své matky v jejím bytě zdržovala, avšak nelze dospět k závěru, že se svou matkou vedla v tomto bytě společnou domácnost, což je jeden z předpokladů, který musí být pro přechod práva nájmu bytu splněn. Spolužití více osob lze totiž považovat ve smyslu ust. § 115 obč. zák. za trvalé, jestliže ze zjištěných okolností vyplývá úmysl těchto osob založit a vést takové spolužití, nikoliv pouze na přechodnou dobu. O takové spolužití stěžovatelky s matkou však v tomto případě nešlo. Z jednání stěžovatelky (žalované), která více jak dva měsíce před smrtí své matky odevzdala české doklady jako nepotřebné, je třeba usoudit, že neměla v úmyslu se svou matkou žít trvale ve společné domácnosti (§ 115 obč. zák.). Takový úmysl neměla zřejmě ani matka stěžovatelky (žalované), jestliže uváděla při svých hospitalizacích jako kontaktní osoby vždy jiné osoby, svou další dceru, dokonce i své známé či přítelkyně, nikdy však stěžovatelku.

I. ÚS 189/2000
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 k odvolání stěžovatelky (žalované) i vedlejšího účastníka (žalobce) potvrdil, se změnou ve výroku o lhůtě k plnění tak, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna vyklidit byt a vyklizený ho žalobci předat do 3 měsíců od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí úplný skutkový podklad, přihlédl ke všem důkazům a správně je zhodnotil. Soud druhého stupně se v podstatě ztotožnil i s právním posouzením obecného soudu. Toliko doplnil, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť vedení společné domácnosti nelze bez dalšího dovodit pouze z toho, že se stěžovatelka (žalovaná) po svém návratu ze zahraničí v roce 1995 zdržovala v matčině bytě, a že jí zajistila pečovatelskou službu, případně jí pomáhala. Její dodatečné tvrzení o jiném důvodu odevzdání dokladů (obavy z krádeže) pak soud druhého stupně hodnotil jako účelové. K odvolacím důvodům obou stran přihlédl Městský soud v Praze pouze do té míry, že shledal za opodstatněnou námitku vedlejšího účastníka (žalobce), k jehož tíži byla nesprávným postupem obecného soudu vázána povinnost stěžovatelky předat vyklizený byt toliko po zajištění přístřeší.

Proti uvedeným rozsudkům podala stěžovatelka ústavní stížnost, ve které tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož je každý oprávněn domáhat se ochrany svého práva stanoveným postupem u soudů, "které jako nezávislé a nestranné orgány jsou k tornu ústavně povolány". Stanovený postup, na němž je ochrana tohoto práva založena, je dán především procesními řády, v dané věci občanským soudním řádem, který v ust. § 153 odst. 1 umožňuje soudům hodnotit důkazy provedené v řízení podle zásady volného hodnocení důkazů. To však i podle dosud známé judikatury ústavního soudu neznamená možnost volného výběru z důkazů, jimiž rozhodné skutkové okolnosti mohou být dokázány, ale předpoklad, že soud provede z hlediska posuzování věci všechny důkazy, jimiž může být skutkový základ objasněn, a to i tehdy, jestliže takto navržené důkazy směřují proti skutečnostem podávajícím se do té doby z již důkazů provedených. V této souvislosti je stěžovatelka názoru, že jednostranně provedené vyhodnocení jí předložených důkazů oběma soudy, stejně jako nepřesná interpretace jejího prohlášení - ke kterému byla navíc donucena pod nátlakem Policie ČR - vedly ve svých důsledcích k nesprávnému skutkovému závěru, k vadnému hodnocení provedených důkazů a současně i k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.

I. ÚS 189/2000
Svou ústavní stížnost stěžovatelka doplnila o podání, ve kterém žádá o odklad "výkonu" soudního rozhodnutí vyklizením bytu, který byl vůči ní nařízen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 34 E 774/2000. Tuto žádost odůvodnila tím, že rozhodnutí ústavního soudu v její prospěch bude pouze formálními potvrzením jejího práva, aniž by měla možnost ho využít a někde bydlet. Vystěhováním na ulici bez možnosti jiného bydlení by bezesporu došlo k porušení jejího práva na zachování její lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. V této souvislosti dále upozorňuje na článek 12 Listiny, podle něhož jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých nebo pro odvrácení ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Tím, že stěžovatelka obývá daný byt, tato nebezpečí jistě nehrozí.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Obvodní soud pro Prahu 1, Městský soud v Praze a vedlejší účastník - Městská část Praha 1.

Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že odkazuje na obsah odůvodnění rozsudku, a že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že mu stěžovatelka vytýká neprovedení všech důkazů, aniž by některý z navrhovaných a v řízení před obecnými soudy neprovedených důkazů specifikovala. Další námitka stěžovatelky směřuje proti hodnocení provedených důkazů. Na tomto místě městský soud odkázal na judikaturu ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není další instancí pro přezkum závěrů obecných soudů v otázkách skutkových či hmotněprávních, pokud nejde o případ, kdy postup soudu vykazuje znaky porušení práva na řádný proces. K poslední námitce stěžovatelky o porušení zásady rovnosti účastníků řízení se městský soud nemůže vyjádřit, neboť stěžovatelka nekonkretizuje, v čem toto porušení spočívá. Městský soud dále sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník v první řadě namítl, že ústavní stížnost byla podána opožděně, neboť z razítka na kopii ústavní stížnosti je patrno, že ústavnímu soudu byla doručena dne 31. 5. 2000. Dále sdělil, že oba soudy náležitě zjistily skutkový stav a věc správně posoudily. Dodal, že na ústním jednání netrvá.

Ústavní soud - k této námitce vedlejšího účastníka - ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 26 C 148/970, zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze (uvedený v záhlaví ústavní stížnosti) byl advokátu stěžovatelky doručen dne 31. 1. 2000. Sama ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 24. 3. 2000, tedy ve lhůtě, kterou zákon stanoví (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Po věcné stránce dospěl ústavní soud k těmto závěrům:

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) Podle ustálené judikatury Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování hodnocení důkazů obecnými soudy, pokud jím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V této souvislosti je třeba odkázat i na další judikaturu ústavního soudu, podle níž, jestliže právní závěry obecného soudu jsou v extrémními nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za rozporné s. čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257). O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná.

Stěžovatelka zejména namítá, že oba soudy neprovedly všechny důkazy ke zjištění skutkového stavu, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Hodnocení důkazů pak zejména vytýká, že soudy vyšly z nepřesné interpretace jejího prohlášení Policii ČR. K těmto námitkám ústavní soud zjistil, že dokazování ve věci provedly obecné soudy velmi rozsáhle, a nelze jim proto vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu. Rovněž hodnocení provedeného dokazování je logické a seriózní a proto je Ústavní soud - z hlediska ochrany ústavnosti - nemůže neakceptovat. Ústavní soud rovněž nezaznamenal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se významem a důkazní hodnotou prohlášení stěžovatelky vůči Policii ČR, na které se v ústavní stížnosti poukazuje, by pak ze strany ústavního soudu nebylo ničím jiným než přehodnocováním důkazu, které provedly obecné soudy; to však ústavnímu soudu - vzhledem k jeho úloze při ochraně ústavnosti - v konkrétní souzené věci nepřísluší.

Za této situace má ústavní soud za to, že tvrzení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny, jsou zjevně neopodstatněná.

Proto ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí vyklizením bytu nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 34 E 774/2000, ústavní soud uvádí, že této žádosti nemohlo být vyhověno již proto, že ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. Ústavní soud, II. ÚS 20/98, Sbírka nálezů a usnesení, ročník 1998, I. díl, sv. 10, str. 463-468).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. 8. 2001
JUDr. Vojen,Guttler předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 189/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies