IV. ÚS 21/01

29. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 21/01













Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti stěžovatelky V.B., zastoupené JUDr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, čj. 30 Ca 221/98-25, správních rozhodnutí mu předcházejících a o návrhu uložit vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dovolává zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 9. 9. 1998, sp. zn. 4272d/98/FŘ/130, kterým nebylo vyhověno odvolání proti rozhodnutí F.ú. ze dne 19. 1. 1998, čj. 1257/98, o vyměření daně z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 1995, jakož i zrušení těchto správních rozhodnutí a navrhuje vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že vedlejší účastník je povinen uhradit žalobkyni náklady předcházejícího i tohoto soudního řízení a právního zastoupení.

Stěžovatelka především namítá, že došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci článku II bod 2, zák. č. 208/1997 Sb., kterým byl novelizován zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, týkajícího se podmínek uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, a dále namítá nesprávný postup při aplikaci ust. § 41 a § 46 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve věci uplatněného dodatečného a opravného daňového přiznání a dodatečného vyměření daně podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo obdobné argumenty jako ve svém rozhodnutí a stanovisku k žalobnímu návrhu a navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 221/98, a spisovým materiálem FŘ a dospěl k závěru, že jde o návrh neopodstatněný.
Ústavní soud nejdříve považuje za nutné konstatovat, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými "zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry finančních orgánů a krajského soudu ohledně výkladu aplikovaných ustanovení zákona o daně z přidané hodnoty a zákona o správě daní a poplatků, kdy však stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se již soud odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Závěrům krajského soudu, který po provedeném řízení konstatoval, že správní orgány ve věci postupovaly zcela v souladu se zákonem, když dovodily, že z článku II bod 2, zákona č. 208/1997 Sb., který je speciálním ustanovením k obecnému bodu 1 (stanovícímu, že pro uplatnění daně za období před účinností tohoto zákona se použijí dosavadní předpisy), zcela jasně vyplývá, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty podle § 19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb. nelze uplatnit po 1. 1. 1998 v běžném ani dodatečném daňovém přiznání u zdanitelných plnění, která se uskutečnila do 31. 12. 1995, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako jeho závěrům ohledně zákonu odpovídající aplikaci ust. § 46 zákona č. 337/1992 Sb., o nemožnosti na daný případ aplikovat ust. § 41 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.

Ústavní soud rovněž připomíná, že v skutkově totožných věcech (odlišujících se pouze daňovým obdobím) téže stěžovatelky již rozhodoval - usneseními sp. zn. III.ÚS 22/01, I.ÚS 23/01, přičemž od závěrů zde uvedených neměl důvod se odchylovat.

Pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud uvádí, že jde o články systematicky začleněné do hlavy prvé Listiny základních práv a svobod, principy v nich obsažené se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadat jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. Těmito jsou podle názoru stěžovatelky práva zaručovaná čl. 11 odst. 5 Listiny ("Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.") a čl. 38 odst. 2 Listiny ("Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.").

Jak již Ústavní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích (např. II. ÚS 101/2000), v případě čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod se jedná o kompetenční ustanovení, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje a ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní, přičemž je současně zaručeno, že o právním základu a nezbytnosti daní rozhoduje volený zastupitelský orgán a nikoli exekutiva (srov. II. ÚS 101/2000). V daném případě byla vybíraná daň stanovená zákonem a podle zákona bylo rovněž provedeno příslušné daňové řízení.

Ústavní soud neshledal ani porušení práva chráněného čl. 38 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení stěžovatelka spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí finančního ředitelství pro nedostatek listinné podoby prvoinstančního rozhodnutí, tedy v posouzení právní stránky věci, přičemž s námitkami stěžovatelky v tomto směru se soud rovněž vypořádal), neboť jak bylo zjištěno, soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a stěžovatelce nebylo upřeno právo na to, aby její věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost byl ze stejného důvodu odmítnut i s ní spojený návrh na náhradu nákladů řízení dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2001



JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 21/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies