IV. ÚS 156/01

29. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 156/01















Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti P.V., právně zastoupeného JUDr. J.J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 9 To 143/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2001, 7 Nt 3543/2001, takto:



Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto v souvislosti s trestním řízením proti němu vedeném o dalším trvání vazby nad základní zákonnou šestiměsíční vazební lhůtu. Současně se domáhá i zrušení všech na napadená usnesení obsahově navazujících rozhodnutí.

Jak zjistil Ústavní soud z vyšetřovacího spisu K.ú.v. Policie České republiky ČVS: KVJM-293/10-00, a spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 Nt 3543/2001, stěžovatel je (mimo jiné) stíhán sdělením obvinění vyšetřovatele KÚV PČR ze dne 2. 8. 2000 pod ČVS: KVJM-293/10-00 pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") spáchaný formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. dvěma útoky ve dnech 9. 11. 1999 a 27. 4. 2000. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4141/2000, ve spojením s usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 9 To 675/2000, byl stěžovatel podle § 68 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. , když současně nebyla přijata jeho nabídka písemného slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř a contrario. Rozhodnutí o vazbě, stěžovateli započítávané od okamžiku omezení jeho osobní svobody, tedy ode dne 2. 8. 2000 od 11. 15 hodin, bylo odůvodněno tím, že stěžovatel je důvodně stíhán pro spáchání trestné činnosti majetkového charakteru, této se měl dopustit dvěma útoky, přičemž tato skutečnost s přihlédnutím ke zřejmému motivu páchané trestné činnosti, kterou byla zcela nepochybně snaha opatřit si větší zdroj finančních prostředků, zcela konkrétně odůvodňuje obavy, že by mohl pokračovat v páchání obdobné trestné činnosti, pro níž je stíhán.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2001, čj. 7 Nt 3543/2001-7, byla vazební lhůta v přípravném řízení prodloužena do 2. 5. 2001. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že státní zástupce KSZ podal návrh na prodloužení vazební lhůty o tři měsíce, tj. do 2. 5. 2001, z toho důvodu, že vzhledem k rozsahu vyšetřování se vyšetřovateli dosud nepodařilo provést veškeré vyšetřovací úkony, přičemž dle sdělení vyšetřovatele objasňování trestné činnosti stěžovatele a spoluobviněných souvisí s věcí, vyšetřovanou rovněž Policií ČR, KÚV, pod ČVS:KVJM-29/10-2000 (obviněný H.), kde obvinění začali vypovídat i ke skutkům, pro které bylo sděleno obvinění stěžovateli a vyšetřovatel bude vyslýchat utajené svědky. Dále je třeba vypracovat posudek z kriminalistické expertizy - fonoskopie, provést výslechy svědků, a to poškozených J.B. a P.K., jakož i dalších svědků v návrhu uvedených. S ohledem na nezbytnost provedení těchto vyšetřovacích úkonů se jeví doba prodloužení vazby o tři měsíce jako přiměřená. Městský soud v Brně dospěl k závěru, že návrh státního zástupce je důvodný i proto, že stěžovateli bylo dne 23. 1. 2001 vyšetřovatelem sděleno obvinění pro další trestné činy, a to krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchané formou spolupachatelství, kterými došlo ke způsobení škody ve výši několika milionů korun. Stěžovatel je tedy stíhán pro další závažnou trestnou činnost majetkového charakteru, za níž je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Shodně, stejně jako soudy při rozhodování v předchozích rozhodnutích o vazbě stěžovatele, Městský soud v Brně konstatoval, že v případě propuštění na svobodu zde trvá důvodná obava z pokračování v trestné činností, pro níž je stěžovatel stíhán, když se této trestné činnosti dopouštěl opakovaně a motivem jeho jednání byla snaha opatřit si finanční prostředky, což se mu také podařilo. Soud uzavřel tím, že s ohledem na rozsah trestné činnosti stěžovatele, když trestní stíhání pro část této trestné činnosti bylo zahájeno teprve v lednu 2001 sdělením obvinění, dále s ohledem na množství svědků, které je třeba vyslechnout a na provedení dalších úkonů přípravného řízení, je zřejmé, že si vyšetřování vyžádá delší dobu, než je zákonná šestiměsíční lhůta trvání vazby. Vazební důvody trvají nadále a propuštěním stěžovatele na svobodu by mohlo nepochybně dojít ke zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Konstatoval, že skutky, pro které bylo sděleno obvinění se nepochybně staly, mají všechny znaky trestných činů a je důvodné podezření, že je spáchal i stěžovatel. Současně byla se shodných důvodů shledána nedůvodnou žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a dle § 72 odst. 2 tr. ř. zamítnuta.

Do zmíněného usnesení podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Brně, kterou odůvodnil zejména tím, že v základní šestiměsíční vazební lhůtě mimo prvotních domovních prohlídek při zahájení trestního stíhání a v podstatě opakování těchto domovních prohlídek 27. 10. 2000 nebyly provedeny naprosto žádné aktivní vyšetřovací úkony, ač ještě na konci prosince 2000 bylo obhajobě tvrzeno, že všechny potřebné úkony budou provedeny do konce ledna 2001 a rozhodně o prodloužení vazební lhůty nebude žádáno. Poukázal zejména na to, že do podání žádosti o prodloužení vazební lhůty KSZ dosud nejen nebyly vyslechnuty osoby, jejichž svědectví stěžovatel nabídl o jeho nevině ve vztahu k útoku ze dne 27. 4. 2000, ale dokonce nebyl vyslechnut ani jediný ze svědků přítomných jednání pachatelů při obou loupežných přepadeních a jako svědek ani jediná osoba jmenovaná v odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2000, sp. zn. 7 Nt 4141/2000. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 9 To 143/2001, ve kterém nepřisvědčil námitkám stěžovatele, naopak se ztotožnil se závěry Městského soudu v Brně, stížnost zamítl a poukázal na důvodnou obavu z pokračování v trestné činnosti ze strany stěžovatele.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 9 To 143/2001, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2001, čj. 7 Nt 3543/2001-7, podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení, tak jak je již shora popsáno a z valné části argumentuje tím, co uvedl již v řízení před obecnými soudy. Především však zdůrazňuje, že ve vyšetřování v dané trestní věci jsou zcela neodůvodněné a neomluvitelné průtahy, na což bylo obhajobou opakovaně poukazováno, a kteréžto průtahy připustilo i KSZ sdělením z 5. 11. 2000 (s přiloženým pokynem KÚV PČR ze dne 4. 10. 2000) a sdělením ze dne 3. 1. 2001. Bez zřetele na tato upozornění až dne 24. 1. 2001 byly vyslechnuty vyšetřovatelem dvě osoby v postavení utajených svědků dle § 55 odst. 2 tr. ř. Od tohoto termínu až do okamžiku, kdy došlo k sepsání ústavní stížnosti (9. 3. 2001) vyšetřovatel neprovedl žádný vyšetřovací úkon. Právě v těchto souvislostech poukazuje stěžovatel na nedůvodné průtahy v řízení a dále namítá, že důvodem pro tvrzení o existenci důvodu vazby ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. nemůže být pouze jeho procesní situace, tj. skutečnost sdělení obvinění pro spáchání více závažných majetkových trestných činů. Má za to, že důvody vazby uváděné v usneseních soudů obou stupňů vytváří pouze abstraktní možnost nebezpečí pokračování v trestné činnosti, nikoliv konkrétně podloženou hrozbu, jež má být vazbou opodstatněna. Stěžovatel dále uvádí, že dosud nebyl soudně trestán, spáchání trestné činnosti popírá, ke sdělení obvinění dne 2. 8. 2000 došlo dle jeho mínění pouze na základě "jakéhosi šetření policie", jenž dodnes nebylo nikterak procesně konkretizováno, a ani u žádných věcí zajištěných při domovních prohlídkách v bydlišti stěžovatele nebyl zjištěn vztah těchto předmětů k trestné činnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou formulována vágně a všeobecně, když postrádají uvedení existence jakékoliv konkrétní skutečnosti spojené s činností obviněného, jenž by měla směřovat k pokračování v jeho údajné trestné činnosti. Opakovaně poukazuje na to, že omezení osobní svobody je na místě pouze v případech, které jsou důvodné, přičemž v posuzované věci tomu tak není. Proto navrhuje zrušení napadených usnesení obecných soudů, stejně jako i zrušení všech rozhodnutí na ně obsahově navazujících.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který prostřednictvím předsedy senátu 9 To uvedl, že mu po opětovném přezkoumání spisového materiálu nezbývá než konstatovat, že závěr o důvodnosti vazby předstižné dle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. byl a je důvodný, neboť stěžovatel je stíhán pro majetkovou trestnou činnost, kterou měl spáchat v průběhu přibližně jednoho pololetí čtyřmi závažnými jednáními se zištným motivem a zdůraznil, že trestná činnost, které se měl dopustit krádežemi, byla policií odhalena později a pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo sděleno obvinění dne 23. ledna 2001, když teprve od tohoto data lze ve věci provádět řádné dokazování. K namítaným průtahům poukázal na rozsáhlost a náročnost vyšetřování (tři spoluobvinění, větší počet skutků) a uzavřel tím, že v daných souvislostech žádné podstatné průtahy zjištěny nebyly.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z vyžádaného spisového materiálu, zejména rozhodnutí soudů ve věci učiněných i argumentace uvedené stěžovatelem, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.

Ohledně důvodů opodstatňujících existenci vazby předstižné dle § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř. je na místě poznamenat, že toto ustanovení vyjadřuje takový vazební důvod, který trvá po celou dobu trestního stíhání, pokud jsou po sdělení obvinění splněny jeho zákonné subsumpční podmínky a nedojde-li v průběhu trestního stíhání ke zjištění, že některá z nich pominula či byla předpokládána nedůvodně. V tomto kontextu při posuzování relevance vazebních důvodů je také nezbytné mít na paměti tu skutečnost, že v této fázi trestního řízení není rozhodováno i vině či nevině obviněného, nýbrž je posuzováno pouze to, zda jsou dány důvody vazby jakožto institutu zajišťovacího. Uvalení vazby či její trvání nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, a tudíž nelze argumentovat presumpcí neviny, jak činí jinými slovy stěžovatel.

Stran námitek týkajících se tvrzené neexistence vazebních důvodů, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v § 67 odst. 1 písm. c) tr. ř., je možno odkázat v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stádiu řízení, zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad toho znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR, což (např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C.H.B. 1997) v souzené věci Ústavní soud neshledal.

Pokud stěžovatel poukazuje na to, že v průběhu trvání základní zákonné šestiměsíční vazební lhůty došlo k průtahům ve vyšetřování, pak musel Ústavní soud této námitce přisvědčit, byť se současným konstatováním, že v kontextu celé souzené věci není tento nedostatek způsobilý dosáhnou ústavněprávní roviny.

Jak vyplynulo z připojeného spisového materiálu, státní zástupce KSZ přípisem ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. 3 KZv 163/2000, po provedení vazební prověrky v souvislosti s dozorem nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (§ 174 odst. 1 tr. ř.), uložil ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř. vyšetřovateli závazné pokyny k provedení vyšetřovacích úkonů, které jsou v tomto sdělení blíže konkretizovány, zejména se jedná o výslech devíti svědků. V citovaném přípisu státní zástupce požaduje provedení těchto vyšetřovacích úkonů v termínu do 5. 11. 2000. Ve sdělení ze dne 15. 11. 2000, určeném obhájci stěžovatele (k jeho žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele) státní zástupce přiznal, že k průtahům ve vyšetřování dochází a poukázal na výše uvedené závazné pokyny ze dne 4. 10. 2000. Dne 6. 12. 2000 podal stěžovatel opětovně prostřednictvím svého obhájce žádost o přezkoumání postupu vyšetřovatele směřující do průtahů ve vyšetřování, na kterou reagoval státní zástupce sdělením ze dne 3. 1. 2001, v němž dospěl k závěru, že v dané věci dochází k průtahům, spočívajícím především v neprovádění výslechu svědků. Ze spisu je dále patrno, že v průběhu trestního stíhání stěžovatele do okamžiku vydání napadeného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2001, čj. 7 Nt 3543/2001-7, bylo z těchto závazných pokynů provedeno v podstatě pouze dožádání ze dne 1. 12. 2000 o podání odborného vyjádření ke srovnání otisků pachových stop. Dne 27. 10. 2000 byly provedeny domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků a 24. 1. 2001 došlo k výslechu utajovaných svědků dle § 55 odst. 2 tr. ř. vystupujících pod jmény P.N. a J.N.

Ústavní soud shledal pochybení vyšetřovatele spočívající v průtazích ve vyšetřování, které byly způsobeny především neprováděním výslechů svědků. Nedostál tak povinnostem, které jsou mu in concreto uloženy v § 164 odst. 2 tr. ř., dle něhož vyšetřovatel postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu objasněny všechny skutečnosti důležité pro posouzení případu. Tato skutečnost, posuzována izolovaně, by sama o sobě byla způsobilá procesně vytvořit eventuální možnost pro přijetí rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby, resp. vést k opodstatněnosti závěru o nenaplnění podmínek pro prodloužení vazební lhůty, když při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž v uplynulé lhůtě nebylo možné řízení ukončit. K námitkám stěžovatele ohledně postupu orgánů činných v přípravném řízení je na místě uvést, že mohl být soustředěnější a rychlejší, přesto však postup obecných soudů, spočívající v rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty stěžovatele s poukazem na objektivní skutečnosti, nelze označit za protiústavní z hledisek naznačených v namítaných článcích Listiny. Tyto objektivní skutečnosti Ústavní soud spatřuje nejen shodně s obecnými soudy ve složitosti a obtížnosti šetřené věci, nýbrž zejména v jejím "rozšiřování", když dne 22. 1. 2001, resp. s účinky doručení dne 23 1. 2001 (tedy před vydáním napadeného rozhodnutí), bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. a poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterým došlo ke způsobení majetkové škody ve výši přesahující 3. 500.000,- Kč. V době, kdy došlo k rozhodování o prodloužení vazby, bylo tedy vyšetřování trestní věci stěžovatele rozšířeno o nutnost zjištění rozhodných skutečností, souvisejících se spácháním těchto trestných činů, které by samy o sobě, v případě zřejmých důvodů k podezření, že tyto spáchal stěžovatel (obviněný), mohly být důvodem pro uvalení předstižné vazby dle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. V tomto smyslu je nutno také hodnotit tuto skutečnost při úvahách o opodstatněnosti prodloužení základní zákonné šestiměsíční vazební lhůty, když s přihlédnutím ke všem aspektům posuzované věci nelze mít za to, že by obecné soudy nerespektovaly, s ohledem na uvedené souvislosti zásady přiměřenosti a zdrženlivosti (čl. 4 odst. 4 Listiny, § 2 odst. 4 tr. ř.), ukládající orgánům činným v trestním řízení užít takových opatření, která by při snaze dosáhnout účelu trestního řízení nezasahovala nepřiměřeným způsobem do základních práv a svobod obviněného.

Napadená rozhodnutí vzhledem k výše naznačeným vývodům z ústavně-právního pohledu, obstojí a Ústavnímu soudu nezbylo, neboť neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ji odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2001


JUDr. Pavel Varvařovský,v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 156/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies