IV. ÚS 493/2000

29. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 493/2000



Č E S K Á R E P U B L I K A

U S N E S E N Í

Ú s t a v n í h o s o u d u Č e s k é r e p u b l i k y




Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. J. D., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2000, čj. 9 To 314/2000-211, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 21 T 82/2000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :


Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 21 T 82/2000, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a šesti měsíců. Tohoto trestného činu se dopustil tak, že spolu s obviněným J. J. odcizili přívěsný vozík s nákladem, čímž způsobili celkovou škodu 190.255,- Kč. Další dva obvinění, O. G. a L. Ž., zprostředkovali prodej odcizených věcí. Dle soudu I.stupně byl skutkový děj spolehlivě zjištěn, a to na základě výpovědi O. G. před soudcem rozhodujícím o jeho vzetí do vazby. I když tuto výpověď později popřel a trval na tom, že před soudcem nevypovídal pravdu, má soud za to, že tato výpověď je skutečně pravdivá, a to už s ohledem na to, že se v ní objevují takové podrobnosti, které by jinak obžalovaný O. G., s ohledem na momentální stádium přípravného řízení, tedy v době rozhodování o vazbě, nemohl znát. Konkrétně se jedná o to, za jakým autem byl vozík zavěšen, že vozík byl oplachtován. Jestliže pak u hlavního líčení vysvětlil znalost těchto podrobností tak, že se to dozvěděl od policistů při jeho zadržení, pak toto vysvětlení soud považuje za ryze účelové, pochybné a nevěrohodné. Obžalovaní jsou usvědčováni také výsledkem prohlídky jiných prostor v místě bydliště sestry obžalovaného J. Z., kde byl nalezen odcizený vozík, dále výpověďmi M. a Ing.V. a listinnými důkazy, zejména falzifikátem faktury na odcizené plachty.

Proti tomuto rozsudku podali J. Z. a J. J. odvolání. Stěžovatel ve svém odvolání namítá, že vůbec nebylo prokázáno, že naplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže, ale pouze podílnictví. Soud I. stupně opřel své rozhodnutí pouze o výpověď obžalovaného G., kterou učinil před soudcem rozhodujícím o jeho vzetí do vazby. O. G. však v průběhu trestního řízení svou výpověď několikrát měnil, k čemuž soud nepřihlédl. Obžalovaný navrhl, aby rozsudek soudu I.stupně byl zrušen a soud II. stupně aby sám rozhodl tak, že se obžalovaný uznává vinným trestným činem podílnictví a uložil mu zároveň mírnější trest.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl dne 26. 6. 2000, sp. zn. 9 To 314/2000, tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně obžalovaného J. J. pouze ve výroku o zařazení obžalovaného do věznice s ostrahou a nově rozhodl tak, že se zařazuje do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl. Tento rozsudek Městský soud v Praze odůvodnil tak, že soud I.stupně provedl všechny potřebné důkazy, skutková zjištění z nich vyplývající jsou správná a úplná. Soud I.stupně rozhodně nepochybil, pokud svůj závěr o vině opřel o výpověď obžalovaného G., učiněnou před soudcem v rámci výslechu týkajícího se vzetí do vazby v přípravném řízení. Odůvodnění soudu I. stupně je logické, jednotlivé důkazy na sebe navazují. Hodnocení důkazů provedené soudem I. stupně je plně odpovídající ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu. Proto také odvolací soud neměl důvod do hodnocení důkazů soudem I. stupně zasahovat. Za správnou také považoval i použitou právní kvalifikaci.

Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel v otevřené lhůtě ústavní stížnost. Stěžovatelovo odsouzení, dle jeho názoru, postrádá jakýkoliv právní a důkazní podklad a je postaveno pouze na výpovědi O. G. Tuto jeho výpověď zcela vyvrací nejen výpověď J. J., ale i výpověď L. Ž. a poškozeného. Nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že se stěžovatel dopustil trestného činu krádeže a byla porušena zásada in dubio pro reo.

Uvedené podání vykazovalo vady, spočívající v tom, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen, ústavní stížnost neobsahovala všechny náležitosti návrhu. Proto byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván k jejich odstranění a byla mu na to stanovena lhůta 20 dnů.

Lhůta pro odstranění vad byla dodržena a stěžovatel, tentokrát již právně zastoupen, doplnil svou ústavní stížnost. Znovu zdůrazňuje, že se cítí být nevinen. Trestného činu krádeže se nedopustil, na místě by bylo maximálně v úvahu přicházející podílnictví. Stěžovatel poukazuje na to, že při výslechu L. Ž. došlo k porušení práva nevypovídat, že O. G. třikrát změnil svou výpověď a samosoudce se na změny v jeho výpovědi při hlavním líčení nedotázal. Za nezákonný považuje stěžovatel postup samosoudce také v tom, že jej nepoučil o jeho právech a porušil § 215 odst. 3 tr. řádu a po provedení všech důkazů nezjistil, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování. Tato skutečnost vyplývá z protokolu o hlavním líčení č.l. 10. Tímto byla porušena práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 4 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. Z těchto důvodů stěžovatel žádá, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se ústavní stížnosti zcela vyhovuje a napadené rozsudky zrušil.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že nemá k dispozici spisový materiál a vzhledem k obsahu stížnosti pouze odkázal na své rozhodnutí v předmětné trestní věci, kde argumenty byly řešeny argumenty odvolání odsouzeného.

Městské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Ústavní stížnost není důvodná.

Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, stěžovatel z části opakuje své námitky, které již uvedl ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I.stupně. Ve zbytku své ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů provedené soudem I.stupně. Těmito argumenty se však dostatečně zabýval odvolací soud. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře opakovaně vyložil, za jakých okolností je oprávněn zasáhnout do činnosti obecných soudů, a proto postačí stěžovatele na tuto ustálenou judikaturu Ústavního soudu odkázat a jen stručně připomenout, že Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti, stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), není běžnou (další) přezkumnou instancí soudů obecných a jeho pravomoc je dána pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem její hlavy páté a svým postupem tak porušují zásady spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem jeho nezávislosti. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky stanovené v § 125 tr. řádu a uvede, o které důkazy skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení dále hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním sám nesouhlasil. Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, mohl by Ústavní soud zasáhnout. V daném případě však tento extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. Soud přesvědčivým způsobem vyložil, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud s ohledem na uvedené neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který výrazem nezávislého soudního rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že by nebyl O. G. dotázán na rozpory ve svých výpovědích. Soud I. stupně tak učinil na č.l. 158.

Je sice pravda, že obžalovaný Ž. při hlavním líčení prohlásil, že nebude vypovídat a poté přesto vypovídal. K porušení práva nevypovídat však nedošlo, neboť to, že obžalovaný odepře výpověď, není z jeho strany úkonem nezrušitelným. Jestliže se poté rozhodl znovu vypovídat nebo svou čtenou výpověď z přípravného řízení doplnit, není možno mu v takovém jednání bránit. Nelze ani dovodit, že by na obžalovaného byl činěn nátlak, neboť při hlavním líčení byl přítomen jeho obhájce. Poté, co obžalovaný Ž. prohlásil, že nebude vypovídat a přesto vypovídal, mohl se hned na místě jeho obhájce takové situaci bránit, pokud by byl obžalovaný k výpovědi nucen. Taková skutečnost však z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, proto má Ústavní soud za to, že obžalovaný Ž. vypovídal dobrovolně, a to i navzdory tomu, že před tím prohlásil, že vypovídat nebude.

Poslední námitka stěžovatele se týká toho, že stěžovatel nebyl dotázán ve smyslu ustanovení § 215 odst. 3 tr. řádu. Podle tohoto ustanovení předseda senátu po provedení všech důkazů zjistí, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování. Obvodní soud pro Prahu 9 v této souvislosti pochybil, neboť z protokolu o hlavním líčení skutečně nevyplývá, že by zjištění ve smyslu cit. ustanovení bylo provedeno. Přesto však Ústavní soud konstatuje, že k porušení ústavně zaručených práv nedošlo, neboť stěžovatel měl dostatek dalších prostředků k uplatnění této námitky (navíc jsa zastoupen advokátem), což však neučinil. Ani v závěrečné řeči, ani při právu posledního slova a dokonce ani v odvolání se o tomto pochybení stěžovatel nezmiňuje. Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že přes formální pochybení soudu I.stupně nebylo, vzhledem k dalším trestně procesním mechanizmům, porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele, Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí nic, co by svědčilo pro jeho zásah.

Z důvodů shora uvedených byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.



Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2001


JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 493/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies