IV. ÚS 283/01

30. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV ÚS 283/01










Ústavní soud rozhodl dne 30. srpna 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) J.J., 2) A.S., oba zastoupeni JUDr. V.P., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.2.2001, čj. 7 Co 3136/2000-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění :

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2000, čj. 16 C 204/2000-36, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelů na vydání živého a mrtvého inventáře, poněvadž návrh uplatnili u soudu po uplynutí prekluzivní lhůty.

Dle názoru stěžovatelů byla postupem soudu porušena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36, čl. 3 a zasaženo do vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nesprávnost postupu obecných soudů spatřují ve skutečnosti, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že v dané věci jde o nároky matky prvého stěžovatele, která zemřela dne 8. 2. 1993, tedy ještě před uplynutím lhůty pro uplatnění nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " zákon o půdě"). Dědické řízení dosud nebylo skončeno, proto nemohla uplynout lhůta pro uplatnění nároku u soudu, tato počne běžet až po právní moci rozhodnutí o dědictví.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 16 C 204/2000, Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelé žalobou podanou dne 16. 5. 2000 domáhali vydání živého a mrtvého inventáře podle § 20 zákona o půdě.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 10. 2000, čj. 16 C 204/2000-36, návrh zamítl z důvodu, že byl podán po uplynutí prekluzivní lhůty. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění pak uvedl, že z ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě vyplývá, že právo na náhradu živého a mrtvého inventáře zaniká, nebude-li uplatněno ve lhůtách uvedených v § 13 tohoto zákona, což je v daném případě do 31. 3. 1993. Poněvadž stěžovatelé podali žalobu po uplynutí této lhůty, jejich nárok zanikl, a proto soud I. stupně žalobu stěžovatelů po právu zamítl.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s výsledkem občanskoprávního sporu, přičemž svoji argumentaci směřují ke způsobu interpretace běhu prekluzivní lhůty. K tomu Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že zákon v některých případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zaniká. Nezáleží na tom, z jakého důvodu nebylo právo včas uplatněno. Zákonné prekluzivní lhůty nelze prodloužit a právo, jež zaniklo prekluzí, nelze přiznat. Soud k zániku práva přihlíží z úřední povinnosti, bez ohledu na stanovisko účastníků řízení, neboť prekludované právo zaniká ex lege . Pouze výjimečně dochází v určitých případech ze zákona ke stavení, případně přerušení, prekluzivní lhůty, což vyplývá vždy z příslušných ustanovení zákona. V dané věci se však běh prekluzivní lhůty nepřerušuje, nestaví, neboť ustanovení § 20 odst. 5 zákona o půdě takovou možnost nepřipouští. Na její běh tedy úmrtí oprávněné osoby nemá vliv a nelze jej vázat na probíhající a dosud neukončené dědické řízení. Stěžovatelé v dané věci opomenuli, že podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě, zemřel-li původní vlastník, nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu další oprávněná osoba uvedená v ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě. Jestliže tedy zemřel původní vlastník před uplynutím prekluzivní lhůty, aniž uplatnil svůj nárok u soudu, měla tuto možnost v zákonem určené lhůtě, tedy do 31. 3. 1993, učinit oprávněná osoba na základě zmíněného § 4 odst. 2 zákona o půdě, což se v daném případě nestalo a návrh podaný k soudu dne 16. 5. 2000 je návrhem uplatněným po uplynutí prekluzivní lhůty. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že neshledal porušení zásad spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 Listiny, garantovaného čl. 3 Listiny, poněvadž obecné soudy postupovaly ústavně konformním způsobem v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Pokud se týká ochrany vlastnických práv zakotvených v čl. 11 Listiny, jde o ochranu vlastnického práva konstituovaného, nikoli pouze tvrzeného nároku na ně, proto i v této části shledal Ústavní soud návrh jako nedůvodný.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné


V Brně dne 30. srpna 2001



JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 283/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies