IV. ÚS 348/01

31. 08. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 348/01












Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. P.V., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 15 Ca 88/97, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí FŘ ze dne 3. 12. 1997, čj. 5541/110/96, a věc mu vrácena k dalšímu projednání. V ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že i když se žalobou domáhal vydání zrušujícího rozhodnutí, nesouhlasí s důvody, pro které tak soud učinil, a s právními závěry, které v odůvodnění rozhodnutí vyslovil. Je přesvědčen, že soud vycházel z formálních předpokladů, které neodpovídají faktickému stavu, ve skutečnosti svými závěry přisvědčuje žalovanému, a dobírá se tak opačného východiska pro rozhodování ve věci, ve které bylo kardiální otázkou posouzení, zda stěžovatel podnikal spolu s dalším subjektem ve sdružení, či nikoliv a tomuto hledisku pak korespondující zařazení firmy stěžovatele jako daňového subjektu. Stěžovatel soudu vytýká i další pochybení, kterých se měl dopustit, zejména to, že se řadou dalších tvrzení stěžovatele nezabýval a ani je nepřezkoumával ve vztahu k postupu obou instancí správních orgánů.

FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že s tvrzeními stěžovatele nesouhlasí a navrhlo potvrzení napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Krajský soudu v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl obdobnou argumentaci jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že správní žalobou napadené rozhodnutí bylo zrušeno jako celek, a tudíž ústavní stížnost směřuje proti odůvodnění rozsudku.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím krajského soudu a dospěl k závěru, že není přípustná.

Dle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je v předmětné věci splněna uvedená procesní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž s ohledem na výše uvedené skutečnosti musel konstatovat, že věc dosud není pravomocně skončena. V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu se výslovně konstatuje, že některé z důvodů, v nichž stěžovatel spatřoval nezákonnost rozhodnutí finančního ředitelství, soud uznal a některé nikoliv, napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, neboť žalovaný rozhodl o předmětu řízení jedním rozhodnutím a též jedním výrokem. Napadeným rozhodnutím soudu je tak stěžovateli otevřena možnost k novému posouzení oprávněnosti a důvodnosti postupu příslušných orgánu v souvislosti s posuzováním jeho daňového případu.

Přestože právní názor, vyslovený v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, je pro další řízení před finančním orgánem závazný, Ústavní soud není oprávněný, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Tento závěr vyplývá též z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí principem subsidiarity.

Stěžovatel bude mít po vydání konečného rozhodnutí finančních orgánů ve věci možnost opětovně se domáhat jejich přezkoumání správní žalobou a teprve po vyčerpání tohoto prostředku bude mít možnost eventuálně se obrátit s ústavní stížností proti konečnému rozhodnutí soudu, jako poslednímu procesnímu prostředku zákonem stanovenému k ochraně jeho práv, na Ústavní soud.

S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto mu nezbylo než jej dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2001


JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 348/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies