I. ÚS 273/01

04. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného advokátem JUDr. P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 2. 2001, sp. zn. 12 Co 447/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. 11 C 368/93, ve věci navrhovatele (stěžovatele) proti odpůrci České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o zaplacení částky 125.931 Kč rozhodl tak, že návrh stěžovatele zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud nejprve zrekapituloval obsah návrhu stěžovatele, podle něhož byl dne 29. 8. 1986 vzat do vazby orgány Maďarské republiky a dne 11. 9. 1986 byl vzat do vazby okresním prokurátorem v Bratislavě. Z vazby byl propuštěn dne 3. 11. 1986 a následně byl umístěn v Psychiatrické léčebně v Dobřanech, z níž byl propuštěn dne 7. 5. 1987. K zastavení trestního stíhání stěžovatele došlo na základě zákona o soudní rehabilitaci a proto stěžovatel požádal odpůrce o odškodnění.
Okresní soud v souzené věci aplikoval tehdy platný zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem a zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Přitom vycházel z toho, že stěžovatel byl trestně stíhán pro přípravu trestného činu opuštění republiky, avšak trestní stíhání bylo usnesením Krajské prokuratury v Plzni ze dne 14. 8. 1992 zastaveno. Protože stěžovatel byl nezákonným rozhodnutím poškozen, má právo na náhradu škody. Odpůrce stěžovateli před zahájením řízení poskytl odškodnění ve výši 5.477 Kč, a to jako náhradu za ztrátu na výdělku za dobu výkonu vazby a jako náhradu za výkon vazby v době od 11. 9. 1986 do 3. 11. 1986. Stěžovatel však požadoval odškodnění rovněž za dobu od 4. 11. 1986 do 7. 5. 1987 a od 1. 11. 1987 do 31. 3. 1988 (hospitalizace v psychiatrické léčebně), dále za dobu, kdy byl ve výkonu vazby v Maďarsku (29. 8. 1986 - 10. 9. 1986) a také náhradu za ztížení společenského uplatnění za onemocnění, jež utrpěl v souvislosti s vykonanou vazbou.

Okresní soud však vycházel ze znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie Doc. J. B., podle něhož stěžovatel trpěl onemocněním (bipolární afektivní poruchou) a poprvé onemocněl na podzim roku 1985, tedy ještě před spácháním předmětného skutku, za který byl později stíhán. V době spáchání trestného činu prý již touto chorobou trpěl, a to "ve fázi manické a v důsledku trestního stíhání a výkonu vazby pak mohlo u něj dojít nejvýše k tzv. přesmyku z manické fáze do depresivní fáze, když zátěžové situace různé provenience dle vyjádření znalce přecházely k propuknutí nové fáze nemoci". Proto okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovateli nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi jeho onemocněním a vykonanou vazbou.

Ohledně výkonu vazby v Maďarsku okresní soud uvedl, že tento nárok nelze posuzovat dle ustanovení § 22 trestního zákona - jak žádá stěžovatel - neboť v případě jeho nároku se jedná o náhradu škody způsobené rozhodnutím orgánu čs. státu.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem citovaný rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Je prý totiž sice nepochybné, že vzetí do vazby bylo pro stěžovatele zátěžovou situací, jež byla způsobilá vyvolat projevy již existující duševní nemoci, nicméně "za této situace nelze jednoznačně uzavřít, že to byl postup orgánů československého státu činných v trestním řízení, který způsobil vznik duševního onemocnění žalobce, a že tedy je dána příčinná souvislost mezi duševním onemocněním žalobce, které prokázáno bylo, a postupem orgánů činných v trestním řízení bývalé ČSSR, a to i když o protiprávnosti postupu těchto orgánů není pochyb". V tomto směru určující jsou výsledky znaleckého posudku, které jsou podloženy všemi dostupnými materiály a ustanovený znalec je "dostatečně fundovaný". Nelze prý přehlédnout ani to, že stěžovatel "byl vzat do vazby orgány MLR".

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadeného rozsudku krajského soudu spatřuje v tom, že byl porušen princip "rovnosti zbraní", neboť nemohl uplatnit "zřejmě tajné závazky ČSSR vůči zemím socialistického sektoru", protože odpůrce mu tyto informace neposkytl.

Stěžovatel především namítá, že dle ustanovení § 22 trestního zákona se započítává vazba nebo potrestání orgánem jiného státu pro týž skutek, pro který je pachatel ve vazbě nebo má být vykonán trest a trestní zákon také výslovně počítá s možností, že pachatel bude vydán k potrestání do ČR. Stěžovatel tvrdí, že mezi ČSSR a Maďarskem (a dalšími státy RVHP) existovala tajná dohoda, podle níž se tyto státy zavázaly zabránit občanům jiného smluvního státu odejít do ciziny. Tuto smlouvu však odpůrce v soudním řízení nepředložil. Pokud by tak prý učinil, byla by prokázána příčinná souvislost mezi jednáním ČSSR a konkrétním následkem, tzn. vykonanou vazbou stěžovatele a jeho ztrátou na výdělku.

Ohledně náhrady škody za ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění za dobu pobytu v psychiatrické léčebně stěžovatel tvrdí, že odpovědnost ČSSR je společná s Maďarskou republikou a proto je "nerozhodné, jaká okolnost vedla k vytvoření zátěžové situace vyvolat projev existující duševní nemoci, tedy zda je to rozhodnutím o vzetí do vazby orgánů Maďarské republiky nebo rozhodnutím orgánů Československé republiky". Podle ustanovení § 1 zákona č. 119/1990 Sb. je účelem tohoto zákona zrušení odsouzení soudních rozhodnutí za činy, jež jsou v rozporu s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech. Jednání stěžovatele proto nemohlo být považováno za trestné. Navíc prý nebylo zjištěno, jakým způsobem orgány STB proti stěžovateli postupovaly, neboť do okamžiku vzetí do vazby dne 29. 8. 1986 u něj údajně nikdo psychickou poruchu nepozoroval a nezjistily ji ani maďarští pracovníci STB. Po vzetí do vazby byl stěžovatel opakovaně vyslýchán, byl umístěn v malé cele a až poté prý u něj docházelo k nespavosti a k nevolnostem, které byly později léčeny. Stěžovatel se domnívá, že ohledně duševní poruchy neexistuje takový důkaz, který by zcela nepochybně prokázal okamžik vzniku poruchy, avšak "soud měl při posuzování daných okolností vycházet z nejvíce pravděpodobných skutečností, a jestliže vazba byla takovou zátěžovou situací, která může vyvolat duševní nemoc, pak za vyvolání takové duševní nemoci musí odpůrce nést odpovědnost."

Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy by proto mohl přistoupit toliko tehdy, jestliže by v konkrétní věci shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že mezi jednáním ČSSR a vazbou stěžovatele vykonanou v Maďarsku existovala příčinná souvislost, že nebyl prokázán vznik jeho duševní poruchy ještě před vzetím do vazby a že obecné soudy nezjišťovaly, jakým způsobem proti stěžovateli orgány STB postupovaly.

K těmto námitkám uvádí Ústavní soud následující.

V první řadě je nutno vycházet z toho, že obecné soudy v souzené věci při posuzování důvodnosti stěžovatelovy žádosti o odškodnění jednaly podle tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb. Tento zákon se však vztahoval toliko na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, přičemž je zřejmé, že tímto orgánem je nutno rozumět pouze státní orgán ČSSR a státní orgány ČR. To přímo vyplývá např. z ustanovení § 9 nebo § 25 citovaného zákona. Pod pojmem "orgán státu" ve smyslu tohoto zákona však nelze rozumět orgán cizího státu, a to ani za existence dřívějšího bipolárního uspořádání světa, na které stěžovatel nepřímo poukazuje. Z tohoto hlediska tedy není rozhodující, zda skutečně existovala tajná dohoda mezi ČSSR a MLR o zabránění vlastním občanům emigrovat do jiného státu, jak tvrdí stěžovatel.

Jestliže stěžovatel v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 22 trestního zákona, je Ústavní soud nucen konstatovat, že tento odkaz je zcela nepřípadný, neboť v souzené věci se jednalo o otázku náhrady škody, zatímco citované ustanovení upravuje otázku započítání vazby nebo trestu a jedná se tedy - již svou podstatou - o značně odlišné instituty.

K otázce doby vzniku duševní poruchy stěžovatele Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že tato uplatněná námitka svojí podstatou spadá do oblasti přehodnocování dokazování, což však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. V souzené věci totiž obecné soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku doc. J. B., podle něhož stěžovatel poprvé onemocněl psychickou poruchou již na podzim roku 1985 (č.l. 49), přičemž předmětná duševní choroba měla periodický charakter (viz výslech jmenovaného znalce před Okresním soudem Plzeň-město, č.l. 67) a "lze spíše předpokládat, že trestní stíhání a výkon vazby přispěly k tzv. přesmyku z manické fáze do depresivní" (č.l. 88). Jestliže na základě tohoto znaleckého posudku obecné soudy dospěly k závěru, že se nepodařilo prokázat příčinnou souvislost mezi onemocněním stěžovatele a vykonanou vazbou, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tento právní závěr není v extrémním rozporu s vykonaným skutkovým zjištěním a že mu proto z ústavně právního hlediska nepřísluší ho přehodnocovat.

Ze stejného důvodu shledal Ústavní soud jako nepřípadnou námitku stěžovatele o tom, že se obecné soudy nezabývaly jednáním příslušníků STB vůči jeho osobě, neboť ani tato skutečnost nemohla za daných okolností změnit jejich výsledná rozhodnutí.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů].


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 9. 2001







JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 273/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies