I. ÚS 487/99

04. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 487/99


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného Mgr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 165/98, ze dne 20. 7. 1999, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.



Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 10. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 165/98, ze dne 20. 7. 1999. Současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení částí ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále je "o. s. ř.").
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podal dne 1. 4. 1998 u Okresního ředitelství Policie ČR v Náchodě žádost o vydání zbrojního průkazu dle zákona č. 288/1995 Sb. Rozhodnutím správního orgánu nebylo žádosti vyhověno s tím, že dle jeho uvážení nesplňuje stěžovatel podmínku spolehlivosti s ohledem na v minulosti spáchané drobné dopravní přestupky. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě odvolání k nadřízenému správnímu orgánu, který napadené rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel tedy napadl rozhodnutí odvolacího orgánu správní žalobou dle § 249 o. s. ř. u Krajského soudu v Hradci Králové. Napadeným rozsudkem ze dne 20. 7. 1999 byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že soud je oprávněn přezkoumat pouze zákonnost napadeného rozhodnutí, kterému s tohoto hlediska nelze nic vytknout.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech, mezi která patří dle stěžovatele právo nosit střelnou zbraň na ochranu majetku a soukromí. Podle jeho názoru je zcela nepochybné, a vyplývá to i z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že toto ustanovení se vztahuje i na projednání nejen zákonnosti správního rozhodnutí, ale i jeho věcné a skutkové stránky. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na konkrétné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, a to např. Albert et Le Compte, nebo Ozturk. Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 28/95, v němž vyslovil, že v našem právním řádu neexistuje zákonný předpis, jímž by bylo založeno právo na úplné přezkoumání rozhodnutí nezávislým a nestranným tribunálem, který by splňoval požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy tribunálem, který by nalézal nejen v otázkách zákonnosti správního rozhodnutí, ale i co do stavu skutkového.

Protože I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle § 77 odst. 1 cit. zákona řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení částí některých ustanovení o. s. ř. postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. Ústavní soud nálezem ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušil celou část pátou "Správní soudnictví" (§ 244-250s) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to dnem 31. 12. 2002.

Po vydání výše cit. nálezu pokračoval I. senát Ústavního soudu v řízení o vlastní ústavní stížnosti R. P. a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je zcela založena na argumentaci směřující ke zrušení v ní specifikovaných částí ustanovení o. s. ř., dle kterých soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze zákonnost rozhodnutí správních orgánů, nikoli jejich věcnou a skutkovou stránku. V této části ústavní stížnosti bylo stěžovateli vyhověno nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99. V odůvodnění nálezu Ústavní soud konstatoval, že způsob obnovení správního soudnictví novelou o. s. ř. z roku 1991 byl chápán v době svého vzniku jako dočasné řešení, s vědomím nezbytnosti provedení celkové rekodifikace řízení a vytvořením smysluplné soustavy správních soudů. Vzhledem k tomu, že v krátké době byly přijaty bez výhrad závazky vyplývající z Úmluvy, která na oblast soudní kontroly činnosti veřejné správy klade požadavky podstatně širší, stalo se zmíněné provizorium v mnoha bodech ještě problematičtější. Správní soudnictví, které se spokojuje bez ohledu na konkrétní povahu věci na pouhou kontrolu zákonnosti a o. s. ř. ve svých ustanoveních blíže upravuje pouze tuto kontrolu, je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a obecně tedy i s ústavním pořádkem České republiky. Bude tedy věcí zákonodárce, aby s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zajistil plnou soudní kontrolu ve všech oblastech, které jsou považovány za "občanská práva či závazky" resp. "jakékoliv trestní obvinění".

Vykonatelnost cit. nálezu byla Ústavním soudem po zvážení všech argumentů odložena do 31. 12. 2002. Tato skutečnost má zásadní vliv na rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stěžovatele R. P. Je totiž nepochybné, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o žalobě stěžovatele dle platné právní úpravy, a proto mu nelze vytýkat nesprávný postup, když rozhodoval za platnosti všech ustanovení o. s. ř. o správním soudnictví. V případě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí by se krajský soud dostal do situace, kdy s ohledem na dosud platné znění o. s. ř. by jeho rozhodování bylo opět vázáno na přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutím Ústavního soudu nelze přikázat krajskému soudu, aby rozhodoval o jednotlivé žalobě odlišně a bez ohledu na platné znění o. s. ř. Není žádného relevantního důvodu vyčlenit věc stěžovatele do jiného právního režimu, než je režim dosud platného o. s. ř., dle něhož bude rozhodováno o žalobách ve správním soudnictví až do 31. 12. 2002. Takové řešení by mohlo být naopak v rozporu s principem rovnosti dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud takto rozhodl i s ohledem na to, že držení zbraně není základním lidským právem, a že stěžovateli není upírána možnost žádat o vydání zbrojního průkazu opakovaně za jiného právního stavu, kdy již bude zajištěna plná jurisdikce správního soudnictví, tedy po 31. 12. 2002.

Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. září 2001


JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 487/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies