I. ÚS 165/2000 - Účinky výzvy k vydání nemovitostí podané před účinností zákona č. 229/1991 Sb.

05. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Ústavní soud již judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 111/97
(Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 271,
275), že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání
nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., i když její pozdní
uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce
§ 9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost
oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce § 13 odst. 4
zákona, která předpokládá splnění podmínek § 6 zákona. Písemná
výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je
podmínkou pro jejich vydání. Zákon sám nestanoví začátek lhůty
k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její
uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před
účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně
a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí
odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech
ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo
na vydání nemovitostí. Jejich vydání je možno realizovat až po
účinnosti zákona.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 05.09.2001 sp. zn. I. ÚS 165/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní stížnosti
JUDr. J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. N. T., proti rozhodnutí
Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu ze dne 7.
12. 1998, č.j. 2205/98, a proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 1999, sp. zn.
38 Ca 52/99, se zrušuje. Část ústavní stížnosti, brojící proti
rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního pozemkového úřadu
ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, se zamítá.


Odůvodnění
Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad napadeným
rozhodnutím rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí
blíže specifikovaných nemovitostí v k.ú. V. (dále jen "předmětné
nemovitosti").

V odůvodnění tohoto rozhodnutí okresní úřad uvedl, že
stěžovatel uplatnil svůj nárok na restituci předmětných
nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon
o půdě"), a to jako právní nástupce svého děda. Podanému návrhu
prý nebylo možno vyhovět především proto, že nárok nebyl uplatněn
v zákonné lhůtě (tzn. do 31. 1. 1993), neboť "nárok uplatněný
předčasně, tedy před účinností zákona o půdě, nelze uznat, neboť
není možné domáhat se určitého práva, když toto právo není
podloženo platnou právní normou". Stěžovatel totiž požádal
o vydání předmětných nemovitostí již v únoru 1991, zákon o půdě
nabyl účinnosti až dne 24. 6. 1991, a stěžovatel tuto žádost
urgoval až dne 26. 10. 1998. Okresní úřad dále dovodil, že návrhu
stěžovatele nebylo možno vyhovět ani proto, že jeho právní
předchůdce se nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí.
Kupní smlouvou ze dne 9. 4. 1954, č.j. Nz 104/54 N 125/54, totiž
manželé B. sice prodali předmětné nemovitosti V. S., nicméně ONV
v Děčíně prý podle § 1 zákona č. 65/1951 Sb. dne 6. 4. 1957, č.j.
zem.8/Ci, rozhodl "o zamítnutí" a odvolání do tohoto rozhodnutí
vzal V. S.zpět.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citované rozhodnutí
okresního úřadu potvrdil.

V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že nárok podle
zákona o půdě musel být uplatněn nejpozději do 31. ledna 1993,
jinak právo na vydání nemovitostí zaniklo prekluzí. V souzené věci
prý stěžovatel teprve v dopise Okresnímu pozemkovému úřadu ze dne
23. 10. 1998 uplatnil svůj nárok na vydání předmětných
nemovitostí., tzn. dávno po uplynutí zákonné prekluzívní lhůty.
Případná výzva stěžovatele povinné osobě ze dne 30. 1. 1992 prý
neměla právní účinky - co do včasnosti - neboť nebyla uplatněna
u pozemkového úřadu. Dopis stěžovatele Městskému úřadu v Děčíně ze
dne 18. 2. 1991, "z něhož by se obsahově dalo dovodit uplatnění
nároku na vydání zemědělských nemovitostí", byl prý vyřízen
konečným způsobem dopisem Okresního úřadu v Děčíně - finančního
referátu ze dne 15. 3. 1991. O konečné vyřízení šlo proto, že
tehdy ještě nebyl zákon o půdě schválen, nenabyl tedy ještě
účinnosti a nebylo ani známo, v jaké podobě schválen bude. Proto
městský soud dospěl k závěru, že předmětný nárok nebyl uplatněn
v zákonné lhůtě do 31. 12. 1993 a právo na vydání předmětných
nemovitostí tak zaniklo. V důsledku zániku tohoto práva pak prý
nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami opravného prostředku
stěžovatele, "které jsou z důvodu prekluze nároku již právně
bezvýznamnými."

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadenými
rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl.
36 odst. 1 a odst. 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Protiústavnost těchto rozhodnutí
stěžovatel spatřuje především v tom, že již dne 18. 2. 1991 zaslal
3 dopisy, a to primátorovi města Ústí nad Labem, starostovi města
Děčín a starostovi obce V., v nichž je žádal o navrácení
předmětných nemovitostí. Primátor města Ústí nad Labem postoupil
žádost přednostovi Okresního úřadu Děčín, který stěžovateli
dopisem ze dne 15. 3. 1991 sdělil stručný přehled situace kolem
předmětných nemovitostí a závěrem napsal, že "pokud nebude Váš
případ řešit zákon o půdě, který v současné době není schválen, je
nutné uplatnit své požadavky u Okresního soudu". Po nabytí
účinnosti zákona o půdě se stěžovatel domníval, že řízení o jeho
restitučním nároku bylo zahájeno, protože se na něj zákon o půdě
vztahoval. Proto prý vyzval dopisem ze dne 30. 1. 1992 povinnou
osobu k vydání předmětných nemovitostí. Stěžovatel tvrdí, že zákon
o půdě sice stanoví prekluzívní lhůtu pro uplatnění nároku (31.
1. 1993), avšak neupravuje, kdy je možné nárok uplatnit nejdříve.
Proto se domnívá, že od nabytí účinnosti zákona o půdě měl
pozemkový úřad vést řízení o předmětném nároku a v této
souvislosti se odvolává i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
111/97. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí pozemkového
úřadu trpí právními i skutkovými vadami, neboť údajně správní
rozhodnutí vydaná v této věci v době komunistické persekuce byla
v rozporu i s tehdy platnými právními předpisy a že převody
předmětných nemovitostí byly učiněny platně.

Ze všech uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že napadenými
rozhodnutími byla porušena jeho citovaná základní práva a proto je
navrhuje zrušit.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky
řízení Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad a Městský
soud v Praze a dále vedlejší účastníky řízení - Statek Ch.,
s.p. a Pozemkový fond ČR. Vedlejší účastníci se však ve smyslu
ustanovení § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
tohoto postavení výslovně vzdali.



Okresní úřad v Děčíně - okresní pozemkový úřad toliko odkázal
na odůvodnění rozhodnutí, které v této věci vydal, a sdělil, že
souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku. Dále zdůraznil, že stěžovatel uplatnil svůj restituční
nárok opožděně a že se proto z důvodu nadbytečnosti ani nezabýval
tvrzenou nezákonností správních rozhodnutí. Městský soud považuje
ústavní stížnost za nedůvodnou a sděluje, že souhlasí s upuštěním
od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je (částečně) důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je
ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy
obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat
dokazování, před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám
neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená
základní práva nebo svobody stěžovatele.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že Okresní úřad v Děčíně
nevyhověl restitučnímu nároku stěžovatele ze dvou důvodů: (1.)
nárok nebyl uplatněn v zákonné lhůtě a předčasně uplatněný nárok
nebylo možno uznat a (2.) právní předchůdce stěžovatele se prý
nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Městský soud
v Praze shora citované rozhodnutí okresního úřadu potvrdil, když
dospěl k závěru, že nárok stěžovatele zanikl prekluzí a proto
nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami stěžovatele, které prý
byly za dané situace bezvýznamné.

Jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 111/97
(Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, str. 271,
275), požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání
nemovitostí podle zák. č. 229/1991 Sb., i když její pozdní
uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce
§ 9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost
oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce § 13 odst. 4
zákona, která předpokládá splnění podmínek § 6 zákona. Písemná
výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je
podmínkou pro jejich vydání. Zákon sám nestanoví začátek lhůty
k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její
uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před
účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně
a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí
odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech
ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo
na vydání nemovitostí. Pochopitelně, že jejich vydání je možno
realizovat až po účinnosti zákona.

Ústavní soud, který ve své judikativní činnosti brojí proti
přepjatému formalismu orgánů veřejné moci (a to zejména v oblasti
restitucí), z předmětného správního spisu zjistil, že stěžovatel
přípisem ze dne 18. 2. 1991 skutečně požádal starostu obce
Valkeřice o "podniknutí příslušných kroků k vyřešení předmětné
záležitosti", tzn. právního nároku na majetek po dědovi V. S.
(č.l. 106). Tato žádost byla postoupena Okresnímu úřadu v Děčíně,
který stěžovateli přípisem ze dne 15. 3. 1991 (č.l. 130) sdělil
stručné skutečnosti ohledně tehdejšího stavu vlastnictví
předmětných nemovitostí. V závěru tohoto přípisu okresní úřad
uvedl, že "pokud nebude Váš případ řešit zákon o půdě, který
v současné době není schválen, je nutné uplatnit své požadavky
u Okresního soudu". Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel svou výzvu
řádně uplatnil; ostatně i Městský soud v Praze v odůvodnění
napadeného rozsudku konstatoval, že z předmětného dopisu "by se
obsahově dalo dovodit uplatnění nároku na vydání zemědělských
nemovitostí". Citovaný přípis okresního úřadu stěžovateli ze dne
15. 3. 1991 proto nelze chápat - jak se mylně domnívá městský soud
- jako konečné vyřízení věci, jelikož v té době ještě nebyl
schválen zákon o půdě, nýbrž jako reakci na uplatněnou výzvu,
o níž mělo být po nabytí účinnosti tohoto zákona meritorně
rozhodováno.



Jak Ústavní soud judikoval v citovaném nálezu, k řádnému
uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Přitom Ústavní
soud konstatuje, že nevidí důvod, proč by se měl od právních
názorů, obsažených v tomto citovaném nálezu, v souzené věci
odchylovat. Protože však se Městský soud v Praze v napadeném
rozsudku nezabýval meritem restitučního nároku stěžovatele
a toliko konstatoval, že "v důsledku zániku tohoto práva pak
nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami opravného prostředku"
stěžovatele, "které jsou z důvodu prekluze nároku již právně
bezvýznamnými", porušil tím ústavně zaručené základní právo
stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 Listiny.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadenými rozhodnutími
nebylo porušeno vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11
odst. 1 Listiny, jelikož podle ustálené judikatury Ústavního soudu
toto ustanovení chrání pouze vlastnické právo již existující,
konstituované, a nikoliv i pouhý tvrzený nárok na něj.

Ústavní soud - který ve své činnosti důsledně respektuje
princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů
veřejné moci a proto tam, kde je to možné, preferuje možnost
nápravy v rámci systému státních orgánů - zrušil jako protiústavní
toliko napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Okresní úřad
v Děčíně totiž - na rozdíl od rozsudku městského soudu - návrh
stěžovatele zamítl nejen z formálního důvodu (prekluze
restitučního nároku), nýbrž i z důvodu meritorního, když dospěl
k závěru, že právní předchůdce stěžovatele se nestal vlastníkem
předmětných nemovitostí. Po zrušení napadeného rozsudku Městského
soudu v Praze tak Ústavní soud otevírá procesní prostor k tomu,
aby městský soud nově posoudil i meritorní stránku případu
a zjednal tak nápravu v rámci řízení o opravném prostředku proti
shora označenému rozhodnutí okresního úřadu.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti
částečně vyhověl, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11.
1999, sp. zn. 38 Ca 52/99, zrušil a část ústavní stížnosti,
brojící proti rozhodnutí Okresního úřadu v Děčíně - okresního
pozemkového úřadu ze dne 7. 12. 1998, č.j. 2205/98, jako
nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. 9. 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 165/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies