IV. ÚS 314/01

07. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti B., zastoupené JUDr. J.U., proti postupu FŘ při uplatňování jejích práv v daňovém řízení ve věci daně z přidané hodnoty za měsíc srpen 1998 a proti rozhodnutí FŘ ze dne 21. 3. 2001, č.j. PŘ-866/13/01, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :



Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2001 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí FŘ ze dne 21. 3. 2001, č.j. PŘ-866/13/01, kterým podle § 55b zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "daňový řád"), rozhodlo o žádosti stěžovatelky o přezkoumání rozhodnutí ze dne 22. 1. 1999, č.j. 9329/99/001914/6050 tak, že se přezkoumání tohoto rozhodnutí nepovoluje. Dále navrhla, aby Ústavní soud zakázal FŘ jí zabraňovat v uplatnění práv v daňovém řízení ve věci daně z přidané hodnoty za měsíc srpen 1998 a současně mu uložil

* zařadit do podkladů pro rozhodnutí materiály předložené stěžovatelkou v průběhu daňového řízení, a to zejména kupní smlouvu ze dne 16. 7. 1998, dodací list ze dne 24. 7. 1998 a skladové karty, prokazující převzetí zboží do skladu stěžovatelky, a zacházet s těmito materiály jako s důkazy,
* zařadit do spisového materiálu původní odvolání stěžovatelky ze dne 22. 2. 1999 proti platebnímu výměru č.j. 9329/99/001914/6050, podané spolu s odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 22. 1. 1999, č.j. 8612/99/001914/6050,
* rozhodnout o odvoláních stěžovatelky ze dne 29. 4. 1999 a ze dne 22. 2. 1999 po doplnění spisového materiálu podle předchozích bodů, avšak nejpozději do 1 měsíce po doručení nálezu Ústavního soudu.

Stěžovatelka tvrdí, že FŘ, jako orgán veřejné moci, jí upírá základní právo na reálnou a efektivní ochranu práv v daňovém řízení, neboť svým postupem porušuje normy hmotného i procesního práva (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina")). Uvedla, že F.ú. vydal dne 22. 1. 1999 pod č.j. 9329/99/001914/6050 platební výměr na daň z přidané hodnoty za srpen 1998. Toto rozhodnutí napadla včas odvoláním ze dne 22. 2. 1999, a na žádost finančního úřadu opětovně opis tohoto odvolání zaslala tomuto orgánu dne 10. 3. 1999. Dodatečně zaslané odvolání finanční úřad zamítl jako opožděné podle § 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Toto rozhodnutí finančního úřadu opětovně stěžovatelka napadla odvoláním ze dne 29. 4. 1999, o tomto dalším odvolání ale již odvolací orgán do dnešního dne nerozhodl. Vzhledem k této nečinnosti finančních orgánů podala stěžovatelka, s vědomím, že platební výměr ze dne 22. 1. 1999, č.j. 9329/99/001914/6050 dosud nenabyl právní moci, FŘ žádost o přezkoumání tohoto výměru dle § 55b daňového řádu. FŘ vůbec nezjišťovalo a nezjistilo, že pro vydání svého rozhodnutí nejsou dány zákonné podmínky, protože napadené rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Dle přesvědčení stěžovatelky daňové řízení je nedokončené a představuje trvající protiprávní stav. V odůvodnění své stížnosti dále popsala konkrétní skutečnosti, jež dle jejího názoru představují nesprávný postup finančního ředitelství. Poukázala na čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a tvrdí, že finanční orgány svým postupem porušily ust. § 2 odst. 2, 3 a 7 daňového řádu v souvislosti s § 2 odst. 1 písm. a) zák.č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, což současně představuje i zásah do jejího práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

Finanční ředitelství, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ústavní stížnost se týká dvou na sobě nezávislých daňových rozhodnutí. V prvé řadě je předmětem stížnosti rozhodnutí FŘ ze dne 22. 1. 1999, č.j. 9329/99/001914/6050, o nepovolení přezkoumání daňového rozhodnutí prvostupňového orgánu podle § 55b daňového řádu. Takové přezkoumání je mimořádným opravným prostředkem. Podle názoru finančního ředitelství a běžné praxe, pro užití tohoto mimořádného opraveného prostředku není pravomocnost přezkoumávaného daňového rozhodnutí nezbytnou podmínkou. Pokud ústavní stížnost směřuje proti neukončenému odvolacímu řízení proti platebnímu výměru za srpen 1998, toto daňové řízení provedl F.ú., který odvolání zamítl po zjištění, že bylo podáno po stanovené lhůtě, přičemž vycházel i ze sdělení Pošty P. K údajnému následnému odvolání stěžovatelky proti zamítnutí odvolání pro opožděnost se nemůže vyjádřit, neboť mu takové odvolání nebylo F.ú. postoupeno. Podle sdělení tohoto finančního úřadu mu není o tomto odvolání nic známo. Na základě podnětu FŘ bude proto F.ú. kontaktovat stěžovatelku, aby okolnosti předmětného odvolání byly objasněny a v případě zjištění oprávněnosti této její námitky by bylo odvolání urychleně vyřízeno. Dále se finanční ředitelství vyjádřilo ke konkrétním námitkám stěžovatelky týkajícím se zejména zjišťování podkladů pro rozhodnutí v daňovém řízení a hodnocení důkazů. Závěrem uvedlo, že ústavní stížnost považuje za zmatečnou a v celém rozsahu za nedůvodnou, a navrhlo její zamítnutí. K vyjádření připojilo fotokopie podstatných částí správního spisu, vztahujících se k předmětu ústavní stížnosti.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, a po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Podle ust. § 75 odst. 1 ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Jinak řečeno, ústavní stížnost, má-li být podle cit. ustanovení zákona přípustná, musí směřovat proti konečnému rozhodnutí ve věci. Podle přesvědčení Ústavního soudu za takové konečné rozhodnutí v žádném případě nelze považovat rozhodnutí podle § 55b odst. 1 daňového řádu, kterým se přezkoumání daňového rozhodnutí, jako mimořádný opravný prostředek v případech, kdy okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, nepovoluje. Navíc takové rozhodnutí má procesní povahu a nepodléhá soudnímu přezkumu, jak plyne ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn Pl.ÚS 12/2000-st. Uvedené platí obdobně i ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež se týká údajné nečinnosti správního orgánu při rozhodování o odvolání stěžovatelky. Je především věcí stěžovatelky a finančního úřadu, aby v úzké vzájemné součinnosti objasnili okolnosti údajného druhého, dosud nevyřízeného odvolání. Bude potom věcí stěžovatelky, zda využije svého práva na soudní přezkum zákonnosti konečného rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, upraveného v části páté, hlavě druhé o.s.ř. Do té doby je nutno ústavní stížnost stěžovatelky považovat za nepřípustnou.


Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.



Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 7. září 2001

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2001, sp. zn. IV. ÚS 314/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies