II. ÚS 501/01

11. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky o ústavní stížnosti Obce Člunek, zastoupené JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. 25 Cdo 663/2001, ze dne 24. 5. 2001, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2608/99, ze dne 19. 11. 1999, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 14. 8. 2001, která byla k poštovní přepravě podána téhož dne a Ústavnímu soudu doručena dne následujícího, se Obec Člunek (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu v Brně, sp. zn. 25 Cdo 663/2001, ze dne 24. 5. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2608/99, ze dne 19. 11. 1999. Dle názoru stěžovatele bylo citovanými rozsudky porušeno jeho ústavně zaručené právo dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, jenž byl k ústavní stížnosti přiložen, byl na základě odvolání odpůrce (Pozemkový fond ČR, se sídlem v Praze 1, Těšnov 17) změněn rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 7. 1999, č.j. 8 C 1125/95-133, a to tak, že návrh stěžovatele na určení, že parcela o výměře 24.781 m2 je v jeho vlastnictví, se zamítá. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že předmětem daného sporu je pozemek, který je z hlediska druhu pozemku ve smyslu katastrálního zákona vodní plochou, neboť je na něm rybník. Přitom v žádném právním předpise není vymezeno, co se pojmem rybník rozumí. Dle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, jsou rybníky považovány za vodohospodářská díla; vodním dílem není jen těleso hráze a související technická zařízení, neboť je nelze oddělit od rybničních pozemků představovaných jeho dnem a břehy. Dále krajský soud potvrzuje správnost názoru okresního soudu, dle kterého rybník nemůže být posuzován jako samostatná věc v právním slova smyslu. V dané věci nejde o určení vlastnického práva k rybníku jako ke stavbě, ale určení vlastnického práva k pozemku, na kterém je v důsledku postavení hráze na jiné pozemkové parcele (která je ve vlastnictví stěžovatele) vzdutá voda. V dané věci krajský soud na rozdíl od soudu okresního dospěl k závěru, že uvedený pozemek nepřešel na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 172/1991 Sb.), neboť nebyly naplněny podmínky § 1 odst. 1 citovaného zákona. Podle něj do vlastnictví obcí přecházejí věci z vlastnictví České republiky, pokud ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům a jestliže s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona národní výbory hospodařily. Dle krajského soudu neexistuje žádná platná smlouva, na základě které by bylo možno dovodit, že obec s uvedenou parcelou k rozhodnému datu hospodařila právem. Toto právo nemohlo založit kolaudační rozhodnutí (vydané ONV Jindřichův Hradec ze dne 18. 12. 1975, č.j. 3344 Vod 404/2-75), jímž bylo vodní dílo uvedeno do trvalého provozu, neboť sloužila k jinému účelu než k převodu správy daného pozemku a nemohla smlouvu o převodu nahradit. Stejně tak listina ze dne 17. 5. 1993, označená jako zápis o předání nemovitosti a potvrzená Obecním úřadem ve Člunku a S., s. p., Jindřichův Hradec, nedokládá, že by měl navrhovatel ke dni účinnosti zákona o obcích právo hospodaření s předmětným pozemkem ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dle krajského soudu tímto zápisem bylo deklarováno něco, co po právu nevzniklo a zpětně ke dni 24. 5. 1991 ani vzniknout nemohlo. Pokud tedy nebyla splněna podmínka, že obec v rozhodné době po právu s pozemkem hospodařila, pak na ni nemohlo podle citovaného ustanovení přejít vlastnické právo. Krajský soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, že by mu vlastnické právo k pozemku vzniklo originárním způsobem, neboť na předmětné parcele není zbudována stavba, o jejíž vlastnictví by se jednalo, ale jde o určení vlastnického práva k samotnému pozemku. Dle krajského soudu na posuzovanou věc nedopadá ani ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., neboť dané ustanovení umožňovalo zohlednit případy, kdy v období od účinnosti zákona o obcích do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. dle § 64 a násl. hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 119/1989 Sb., o hospodaření se státním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, došlo ke změnám ve vlastnických a uživatelských vztazích ohledně majetku, se kterým obce hospodařily. Právo hospodaření s národním majetkem je spojeno výlučně se státními organizacemi, přičemž obce dnem 24. 11. 1990 přestaly existovat jako státní organizace a konstituovaly se jako právnické osoby; tímto dnem zaniklo jejich právo hospodaření k národnímu majetku. V těchto případech, kdy obce se státním majetkem nadále hospodařily a kdy jim původně svědčilo právo hospodaření, vzniklo právo "obdobné" právu hospodaření, jak má na mysli § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Pokud však nevzniklo obci právo hospodaření, nemohlo vzniknout ani po 23. 11. 1990 právo obdobné právu hospodaření.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v Brně zamítl. Z rozsudku přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že tento soud k dovolacímu důvodu, který stěžovatel uplatnil ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu a který spočíval v námitce, že vodní dílo vzniklo jako nová věc k rekreačním a nikoli komerčním účelům, v důsledku čehož nebyl důvod, aby právo hospodaření k předmětné nemovitosti náleželo S., tj. organizaci zabývající se chovem ryb, uvedl, že závěr odvolacího soudu vyplývá z provedených důkazů, na základě kterých nebylo prokázáno, že by právnímu předchůdci žalobce svědčilo právo hospodaření ke sporem dotčenému pozemku. Pokud jde o dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení věci, uvedený soud konstatoval, že odvolací soud správně vyložil a aplikoval ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. Svůj závěr zdůvodnil tím, že dle § 1 odst. 1 citovaného zákona musí být pro přechod majetku České republiky do vlastnictví obcí splněna rovněž podmínka, že k rozhodnému dni měl k danému majetku právo hospodaření právní předchůdce obce. "Právo hospodaření" je pojem upravený v tehdy platném hospodářském zákoníku a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb. a má obdobný význam jako původní pojem "správa". K tomu, aby pojem hospodaření dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. byl naplněn, nestačí, že příslušná organizace s takovým majetkem fakticky hospodařila, příp. jej užívala, ale je nezbytné, aby pro to měla i příslušný titul. Ten však stěžovatel (žalobce) v případě jeho právního předchůdce ve vztahu k předmětnému pozemku neprokázal. Dle názoru Nejvyššího soudu nemůže rybník být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, se kterou by bylo možno samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso nakládat. V daném případě je předmětem sporu pozemek, u něhož nebyla naplněna podmínka, že právnímu předchůdci k němu náleželo právo hospodaření, a proto tato nemovitost nemohla podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přejít dnem účinnosti citovaného zákona do vlastnictví stěžovatele. Pokud nepřešlo právo hospodaření, resp. jiné obdobné právo na obec zákonem stanoveným způsobem, pak nejsou splněny předpoklady § 1 odst. 2 citovaného zákona, neboť je nezbytné, aby obec hospodařila s věcmi z vlastnictví České republiky právem, tj. aby k nim měla právo umožňující s nimi hospodařit způsobem obdobným právu hospodaření, což však splněno nebylo.

Proti shora uvedeným rozsudkům stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž poukazuje na to, že obecné soudy nesprávně posoudily provedené důkazy, učinily nesprávná skutková zjištění a pochybily i pokud jde o právní posouzení dané věci. Konkrétně opomenuly, že dne 6. 5. 1974 byl v kanceláři MNV ve Člunku sepsán zápis z jednání, v němž se uvádí, že "rybník, resp. plocha rybníka je v majetku čsl. státu, ve správě MNV v Člunku byl protržen při povodni v r. 1954 a od té doby není plocha rybníka využívána. Jelikož v okolí není vhodná plocha ke koupání, přistoupil národní výbor k obnově tohoto rybníka". Předmětem uvedeného jednání bylo vodoprávní projednání výstavby, resp. obnovy tohoto rybníka. Na základě tohoto jednání dne 6. 1. 1975 pod sp. zn. 73 vod 404/2-75 bývalý ONV v Jindřichově Hradci vydal vodohospodářské rozhodnutí ve věci obnovy rybníka, v němž je uvedeno, že rybniční plocha není žádným způsobem využívána. Následně byla rozhodnutím ONV v Jindřichově Hradci ze dne 18. 12. 1975, č.j. 3344 Vod 404/2-75, uvedena vodní nádrž do trvalého provozu a užívání. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že správa, provoz a údržba vybudovaného rybníka a rybničních objektů náleží investorovi, tj. MNV v Člunku. Stěžovatel z toho dovozuje, že činností jeho právního předchůdce vznikla nová věc - vodní dílo, a to originárně k rekreačním účelům. Vzhledem k tomu byl ke dni 6. 1. 1975 předmětný pozemek ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 37/1971 Sb., a vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, ve správě tehdejšího MNV v Člunku. Dle názoru stěžovatele totiž nebyla smlouva jediným důvodem vzniku správy národního majetku. Tato správa mohla vzniknout i rozhodnutím příslušného orgánu. Pro tehdejší S. šlo o přebytečný a neupotřebitelný majetek, který mohl být a byl ve správě ONV v Jindřichově Hradci a jako takový byl rozhodnutím příslušného orgánu státní správy přidělen tehdejšímu MNV v Člunku jako správci národního majetku, přičemž rozhodnutí příslušného orgánu mělo podstatné náležitosti, jako by šlo o smlouvu o převodu správy. Z toho vyplývá, že ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. existovala správa národního majetku, resp. právo hospodaření s národním majetkem, a tak dle citovaného zákona vzniklo vlastnictví stěžovatele. Kromě toho stěžovatel vytýká obecným soudům, že se nezabývaly rybníkem jako celkem a že se nevyjádřily k otázce, zda předmětný pozemek je součastní fakticky nedělitelného celku - umělého vodního díla. Dle názoru stěžovatele nelze posuzovat pozemky odděleně, bez přihlédnutí k funkčnosti celku. Rybníkem, tj. vodním dílem uměle vytvořeným, není pozemek, který tvoří část jeho dna, ale je jím zejména těleso hráze a související technická zařízení. Z tohoto pohledu jsou dno a břehy součásti věci hlavní - hráze, výpustných a ostatních technických zařízení. V návaznosti na to stěžovatel vyslovuje názor, že když předmětný pozemek je součástí celku - vodního díla, pak obecné soudy zasáhly do jeho vlastnických práv. Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel zrušení citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s názorem obecných soudů, zda stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci příslušela správa národního majetku a následně právo hospodaření ke shora uvedenému pozemku, přičemž v dané věci se stěžovatel neztotožňuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, se skutkovým zjištěním na jejich základě učiněným, jakož i s právním posouzením věci; stejně tak se neshoduje s právním názorem soudů na právní povahu vodního díla - rybníka. Namítá-li stěžovatel porušení práva na soudní ochranu, je třeba v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uvést, že k porušení tohoto ústavně zaručeného práva by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 37). Tento stav nenastal, neboť se stěžovatel obrátil na obecné soudy, které se zákonem předepsaným způsobem záležitostí stěžovatele zabývaly, ve věci rozhodly a své závěry řádně zdůvodnily.

K námitce stěžovatele týkající se nesprávného hodnocení důkazů obecnými soudy, opět Ústavní soud poukazuje na řadu svých předchozích rozhodnutí, podle kterých z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, ze dne 1. 2. 1994, publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5). K námitce stěžovatele, týkající se posouzení věci v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb. ze strany obecných soudů, je třeba na úvod poukázat na to, že ne každá nesprávná aplikace jednoduchého práva má za následek porušení základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98), základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem až v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu a svobodě.

Po posouzení věci stěžovatele z výše uvedených hledisek Ústavní soud konstatuje, že skutkové i právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavní soud se současně ztotožňuje s názory obecných soudů vyslovenými v odůvodnění napadených rozhodnutí. V prvé řadě je toho názoru, že rybník ve smyslu soukromého práva není samostatnou věcí, samostatnými věcmi jsou však pozemky tvořící dno a břehy, stavby hrází a dalších objektů, jež jsou vodohospodářskými díly (a tedy věcmi od pozemků odlišnými). Následně nelze ani dovozovat, že zbudováním hráze, byť na vlastním pozemku, a následným napuštěním vody, nabývá její vlastník originárním způsobem vlastnického práva k zaplaveným pozemkům, které jsou ve vlastnictví jiné osoby (jakási obdoba zpracování ve smyslu § 135b občanského zákoníku).

V návaznosti na to Ústavní soud uvádí, že v daném případě připadalo v úvahu nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Jak již ve svém rozhodnutí konstatoval Nejvyšší soud, pro přechod některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky - musí jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil. V daném případě bylo třeba posoudit otázku, zda právnímu předchůdci obce náleželo k předmětnému pozemku právo hospodaření, resp. podle dříve platných předpisů správa národního majetku. Pokud stěžovatel poukazuje na předpisy platné v době, kde dle jeho názoru mělo k převodu správy národního majetku dojít - jedná se o zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 37/1971 Sb. (správně č. 138/1970 Sb.), příp. o vyhlášku č. 104/1966 Sb., ve znění vyhlášky 146/1971 Sb., je třeba poukázat na § 68 hospodářského zákoníku, dle kterého k převodu správy národního majetku mohlo dojít na základě hospodářské smlouvy nebo opatřením nadřízeného orgánu. S ohledem na to, že stěžovatel neuplatňuje námitku uzavření hospodářské smlouvy mezi jeho právním předchůdcem a S., zbývá posoudit otázku, zda k převodu správy národního majetku došlo na základě opatření nadřízeného orgánu. Stěžovatel za toto opatření považuje především rozhodnutí Okresního národního výboru v Jindřichově Hradci, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství, ze dne 18. 12. 1975, č.j. 3344 Vod 404/2-75, které bylo k ústavní stížnosti přiloženo. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se danou otázkou zabývaly a v rámci volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. dospěly k závěru, že se o shora citované opatření nejedná, neboť předmětná listina je kolaudačním rozhodnutím, které sloužilo k jinému účelu než převodu správy. K tomu Ústavní soud jednak konstatuje, že není oprávněn, jak již bylo podrobně uvedeno výše, "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy; kromě toho je třeba uvést, že obecným soudům lze v tomto ohledu stěží co vytknout, neboť z uvedeného kolaudačního rozhodnutí nevyplývá, že by kromě povolení užívat vodní dílo ve smyslu § 9 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, sloužilo k převodu správy národního majetku, konkrétně předmětného pozemku. Stěžovatel dále uvádí, že se údajně jednalo pro S. o přebytečný, příp. neupotřebitelný majetek, který měl být ve prozatímní správě ONV. Jak však vyplývá z § 7, příp. § 8 vyhlášky č. 104/1966 Sb., i v tomto případě předpokladem pro změnu subjektu, kterému přísluší správa národního majetku, byl rovněž převod podle § 68 hospodářského zákoníku a § 12 citované vyhlášky.

Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již ve shora citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 23/93 uvedl, že větu "každý má právo vlastnit majetek" je třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit; v důsledku toho pod ústavní ochranu spadá toliko vlastnické právo již existující a nikoli pouze tvrzený nárok na ně, a že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna, nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavně chráněn není a ani chráněn býti nemůže; posuzováno z tohoto hlediska je očividné, že stěžovatelem uplatněné námitce protiústavnosti údajně plynoucí z porušení čl. 11 Listiny přisvědčit nelze, neboť jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku se v okamžiku zahájení řízení jevilo jako sporné.

Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s namítaným porušením čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jak k tomu Ústavní soud již nejednou uvedl, citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, přímo negarantuje základní práva a svobody, ale ve své podstatě upravuje principy činnosti soudů, přičemž významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše.

S ohledem takto vyložené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu




V Brně dne 11. září 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 501/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies