II. ÚS 483/01

11. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti 1) F. Z., 2) V. Z. a 3) E. R., všichni zastoupeni JUDr. O. Z., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1903/99, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.1999, sp. zn. 15 Co 412/99, t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :




V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 7.8.2001 stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a uvádí, že v roce 1998 podali návrh na obnovu řízení. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 5.3.1999, sp. zn. 14 C 355/98, návrh zamítl s odůvodněním, že návrh nezakládá důvod obnovy řízení ve smyslu ust. § 228 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ( dále jen "o.s.ř."). Odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, když návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl. Navrhovatelé přesto dovolání ve věci návrhu na obnovu řízení podali. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31.5.2001, sp. zn. 20 Cdo 1903/99, řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, řízení o "dovolání" proti usneseni okresního soudu zastavil.

Podle názoru stěžovatelů bylo po celou dobu řízení před obecnými soudy porušováno jejich právo na spravedlivý proces, neboť žádný z obecných soudů se nezabýval námitkou, že jejich restituční nároky neměly být vyřizovány privatizačním projektem, když jimi byl uplatněn požadavek na vydání věci.

Rozhodnutí a řízení jemu předcházející před Nejvyšším soudem navrhovatelé vytýkají, že dovolací soud se měl údajně zabývat především skutečností, že rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ve věci, sp. zn. 13 Co 469/99 bylo, a.s. F. uloženo vydat Ing. J. Z. 1/6 parcel, což dle jejich názoru byl nepochybně důvod obnovy řízení ve věci navrhovatelů.

Stěžovatelé ze všech těchto důvodů navrhují, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a tomuto soudu uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout.

Z napadeného usnesení dovolacího soudu se podává, že tento soud rozhodl pod bodem I. výroku tak, že řízení o "dovolání" proti usnesení soudu prvního stupně se zastavuje, pod bodem II. výroku bylo dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítnuto. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Dovolací soud konstatoval, že podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění o.s.ř., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydané po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle o.s.ř. ve znění účinném do 1.1.2001).

Podle ust. § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho dovodil dovolací soud skutečnost, že dovoláním nelze napadnout rozhodnutí soudu I. stupně, neboť opravným prostředkem je v takovém případě výhradně odvolání. Z nedostatku funkční příslušnosti soudu k projednání "dovolání", jako neodstranitelného nedostatku řízení Nejvyšší soud dále dovodil nutnost zastavit v této věci řízení, ve smyslu ust. §104 odst. 1 (§243c) o.s.ř.

V případě dovolání, proti usnesení odvolacího soudu - Krajského soudu v Plzni, dovolací soud dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů, které odůvodnil následujícím způsobem:

Přípustnost dovolání proti usnesení je upravena v ust. § 237, § 238a a 239 o.s.ř.

V dané věci nejde o žádný z důvodů vyjmenovaných v ust. § 238a o.s.ř. (nejde ani o usnesení měnící, a nejde rovněž o usnesení, které by bylo možno podřadit pod některá zde vyjmenovaná usnesení, proti nimž je dovolání přípustné).

Dovolání, jak uvedl Nejvyšší soud, však není přípustné ani podle ust. § 239 odst. 1, odst 2 o.s.ř. z toho důvodu, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§234 odst. 1 o.s.ř.) není rozhodnutím ve věci samé.

Rovněž existence vad vyjmenovaných v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. z obsahu dovolání nevyplývá a ani ze spisu zjištěna nebyla, konstatoval dovolací soud, takže i ve vztahu k tomuto ustanovení dovolání rovněž není přípustné. Vzhledem k těmto skutečnostem se Nejvyšší soud nezabýval věcnou správností napadeného rozhodnutí.
.
Stěžovatelé v návrhu napadli jak shora označené usnesení Nejvyššího soudu, tak dle jeho obsahu i usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.1999, čj. 15 Co 412/99-22, jímž bylo potvrzeno zamítavé usnesení prvoinstančního soudu ve věci návrhu stěžovatelů na obnovu řízení. Z ústavní stížnosti však je zřejmé, že navrhovatelé nenapadají svým podáním případné procesní pochybení obecných soudů v řízeních o návrhu na obnovu řízení, a v podaném dovolání, ale veškerou argumentaci směřují výhradně k již pravomocně skončenému restitučnímu řízení stěžovatelů. Ústavní stížností proti těmto rozhodnutím obecných soudů se již zabýval Ústavní soud ve svém odmítavém usnesení ze dne 8.10.1998, sp. zn. II. ÚS 113/97, a tyto námitky stěžovatelů již proto nemohou být i s ohledem na zákonnou 60 denní lhůtu plynoucí ode dne doručení posledního opravného prostředku v restituční věci předmětem posuzování Ústavního soudu ( viz ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

Napadenému usnesení dovolacího soudu stěžovatelé v podstatě vytýkají pouze skutečnost, že "nepřihlédl jako k důvodu povolení obnovy k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, vydaném v právní věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 13 Co 469/99, když citovaným rozhodnutím bylo uloženo a.s. F. vydat Ing. J. Z. 1/6 parcel."

Jak již konstatoval Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení, dovolací soud se nezabýval námitkami stěžovatelů směřujícími proti věcné správnosti napadeného rozhodnutí, neboť byl nucen konstatovat nepřípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu a ve věci "dovolání proti usnesení soudu I. stupně" řízení zastavit.

Stěžovatelé sice v odůvodnění svého podání povšechně uvádí údajné porušování práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů, ale zcela přehlížejí skutečnost, že v předmětném řízení o dovolání nešlo a ani nemohlo jít o možné porušení jejich hmotného subjektivního práva, které by mohlo být napadeno ústavní stížností, ale pouze o možnost odmítnutí spravedlnosti ze strany dovolacího soudu (denegatio iustitiae). K možnosti uplatnění této námitky však stěžovatelé ve svém návrhu neuvádí žádné argumenty ze kterých by bylo patrné, o jaké konkrétní důvody opírají svůj nesouhlas s právnímu závěry o nepřípustnosti dovolání, respektive s rozhodnutím o zastavení řízení, uvedeným v napadeném usnesení dovolacího soudu.

V případě, kdy navrhovatelé učinili předmětem řízení o ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu jen z ryze formálního důvodu, aniž by konkrétně označily důvody o které opírají svůj návrh, neboť v žádném případě nelze najít procesní souvislost mezi skutečností, že dovolací soud měl údajně přihlédnout k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve věci, sp. zn. 13 Co 469/99, jako důvodu povolení obnovy a odmítavým usnesením dovolacího soudu, který neshledal přípustnost dovolání z žádných zákonem upravených důvodů, resp. rovněž s rozhodnutím dovolacího soudu o zastavení řízení, je nutno ústavní stížnost posoudit především z hlediska ust. § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je posledním prostředkem k ochraně práv stěžovatelů, který je možno napadnout ústavní stížností za situace, kdy zákon (o.s.ř.) dovolání nepřipouští, nikoli dovolání, ale pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, v daném případě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.6.1999, čj. 15 Co 412/99-22. Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je totiž nutno považovat ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 3.2.1994, sp. zn. III. ÚS 40/93, (uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, ročníky 1993, 1994 - I. díl, C.H.Beck, pod č. 6) za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.

Usnesení Krajského soudu v Plzni, jak konstatuje Ústavní soud, aniž by se blíže zabýval otázkou data doručení citovaného usnesení stěžovatelům, však jim muselo být doručeno nejpozději do 31.května 2001, kdy ve věci předmětného dovolání rozhodoval Nejvyšší soud. Ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 6.8.2001, jak vyplývá z podacího razítka pošty Plzeň 1, takže ve směru k napadenému usnesení odvolacího soudu je ústavní stížnost opožděná.

Ze všech důvodů shora uvedených soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh odmítl ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.


Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.



JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu


V Brně dne 11. září 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 483/01, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies