II. ÚS 684/2000

11. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele ing. Z. H., zastoupeného advokátem JUDr. S. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2000, čj. 27 C 63/97, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2000, čj. 13 Co 316/2000-69, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti P., a.s., (nyní V.-L.-P.), zastoupené advokátkou Mgr. J. F., jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla 23. 11. 2000 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Obecné soudy tím, že napadenými rozhodnutími zamítly žalobu stěžovatele, porušily jeho právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a byl i narušen princip "rovnosti všech" dle čl. 1 Listiny. Dále jimi došlo k porušení čl. 10 Ústavy a to v důsledku "výkladu zákona v rozporu s Ústavou". Ustanovení čl. 10 Ústavy má být podle stěžovatele dotčeno také "ve spojení" s "Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 158", ustanoveními §§ 60a a 65 odst. 3 zák. č. 65/1965, zákoníku práce (dále též "zákoník práce"), a § 3 odst. 2 zák. č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru, ve znění zák. č. 37/1993 Sb. Závěrem stěžovatel také uvádí, že v řízení byly porušeny čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 63/97, z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2000, čj. 27 C 63/97-54, zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal, aby žalovaným 1) P., a.s., a 2) hlavnímu městu Praze byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 30.462,- Kč s příslušenstvím. Soud dále rozhodl o nákladech řízení. Obecný soud uvedl, že v projednávaném případě nebylo sporu o tom, že pracovní poměr žalobce skončil z organizačních důvodů ke dni 31. 5. 1994. Předmětná kolektivní smlouva nabyla účinnosti dne 26. 5. 1993 a byla uzavřena na dobu jednoho roku (tedy do 26. 5. 1994). Stěžovatel by přitom mohl být úspěšný v předmětném sporu pouze tehdy, pokud by prokázal, že v době platnosti kolektivní smlouvy uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o skončení pracovního poměru. Stěžovatel ovšem takovou písemnou dohodu nepředložil. Jeho tvrzení, že byla uzavřena ústně, likvidátorka státního podniku P. (nyní P., a.s.) ve své svědecké výpovědi vyloučila. Obecný soud neměl podle odůvodnění svého rozhodnutí důvod výpověď této svědkyně zpochybňovat. Naopak, ve výslechu stěžovatele jako účastníka řízení byly rozpory. Nejprve uváděl, že návrh na dohodu podal on sám, posléze tvrdil, že dohodu navrhla likvidátorka. Stěžovatel tak neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že mu vznikl nárok na další odstupné ve výši trojnásobku průměrného výdělku. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 11. 10. 2000, čj. 13 Co 316/2000-69, tak, že odvolací řízení na návrh stěžovatele ve vztahu k druhému žalovanému, hlavní město Praha, zastavil. Ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním žalovaným, P., a.s., rozsudek potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež považuje za správná. Dospěl dále k závěru, že hodnocení důkazů bylo provedeno v souladu s ustanovením § 132 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že pracovní poměr stěžovatele skončil dne 31. 5. 1994. Uvedená skutečnost nebyla přitom sporná. Sporným zůstávalo, zda k ukončení pracovního poměru došlo na základě výpovědi ze dne 22. 2. 1994, o níž stěžovatel tvrdí, že ji neobdržel, či na základě dohody mezi ním a tehdejším zaměstnavatelem. Soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal s tvrzením a důkazy stěžovatele předloženým k jeho dopisu - dohodě o rozvázání pracovního poměru- ze dne 25. 5. 1994. Uvedl, že na dopise je sice označen jako datum převzetí adresátem den 25. 5. 1994, dopis ovšem není podepsán adresátem - likvidátorkou P., s.p. Z obsahu tohoto dopisu pak pouze vyplývá, že stěžovatel je ochoten ukončit pracovní poměr dohodou ke dni 31. 5. 1994. Nelze nicméně zjistit, kdy tehdejší zaměstnavatel tento návrh stěžovatele akceptoval. Odvolací soud dále uvedl, že právo na odstupné ve výši pětinásobku průměrného měsíčního platu zaměstnanci vznikne jen tedy, dojde-li ke skončení pracovního poměru dohodou za účinnosti kolektivní smlouvy. Ta však byla účinná pouze do 24. 5. 1994. Skončil-li pracovní poměr ke dni 31. 5. 1994, o čemž nebylo pochyb, je dle odvolacího soudu bezvýznamné, zda se tak stalo uplynutím výpovědní doby nebo dohodou. Rozhodné je až datum skončení pracovního poměru, a nikoli datum uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru.

Rozhodnutí obou obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Dle jeho názoru došlo k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru z organizačních důvodů dne 25. 5. 1994, za doby platnosti kolektivní smlouvy (do 26. 5. 1994), a stěžovateli tedy vznikl v souladu se zák. č. 195/1991 Sb. ve znění zák. č. 37/1993 Sb. v návaznosti na uvedenou kolektivní smlouvu ze dne 26. 5. 1993 nárok na odstupné ve výši pětinásobku měsíčního průměrného platu. Nic na tom nemění skutečnost, že k ukončení pracovního poměru došlo až dne 31. 5. 1994. Přesto mu bylo vyplaceno odstupné pouze ve výši dvou měsíčních průměrných platů. Domnívá se rovněž, že jeho nárok na doplatek odstupného přešel na právního nástupce s.p. P., a to na P., a.s. Napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho shora uvedených ústavně zaručených práv.


Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníky řízení, Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, a vedlejšího účastníka řízení, společnost P., a.s. (nyní V.-L.-P., dále též "vedlejší účastník"), zastoupenou advokátkou Mgr. J. F., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.

Městský soud navrhl ve svém vyjádření ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Neopodstatněnost vyplývá již ze samotného odůvodnění ústavní stížnosti. Účinnost kolektivní smlouvy, na jejímž základě se stěžovatel domáhal vyplacení dalšího odstupného, skončila dnem 26. 5. 1994. Pracovní poměr stěžovatele s tehdejším zaměstnavatelem skončil ovšem až ke dni 31. 5. 1994. Soud tedy považuje za bezvýznamné, zda tento pracovní poměr skončil na základě dohody dne 31. 5. 1994 či na základě výpovědi doručené 24. 5. 1994. Pracovní poměr totiž rozhodně neskončil za doby účinnosti předmětné kolektivní smlouvy. Soud dále odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření argumenty stěžovatele odmítl jako nedůvodné a plně odkázal na závěry napadených rozsudků.

Taktéž vedlejší účastník navrhl ve svém vyjádření ústavní stížnost zamítnout. Domnívá se, že k tvrzeným porušením ústavně chráněných práv v dotčeném řízení nedošlo. Ve věcné argumentaci se v zásadě shoduje s argumenty soudu odvolacího. Poukazuje především, že všechny v úvahu připadající rozhodné skutečnosti pro ukončení pracovního poměru nastaly v době, kdy kolektivní smlouva na rok 1993 již nebyla účinná. Odmítá i argument stěžovatele, dle něhož měli všichni bývalí zaměstnanci P., s.p., nárok na zvýšené odstupné. Stěžovatel dle něj pomíjí, že ostatní zaměstnanci, jimž nárok na zvýšené odstupné vznikl, ukončili pracovní poměr ještě v době účinnosti kolektivní smlouvy na rok 1993.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry rozsudků obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že pracovní poměr byl ukončen ke dni 31. 5. 1994. O této skutečnosti nebylo mezi účastníky sporu. Potvrdil ji i stěžovatel ve své svědecké výpovědi při jednání před soudem prvního stupně dne 20. 4. 1999 (čl. 21 spisu). Z uvedeného pak odvolací soud dovodil, že pracovní poměr skončil až po skončení účinnosti předmětné kolektivní smlouvy (tedy po 26. 5. 1994). Ostatní skutečnosti, zejména zda ke skončení pracovního poměru došlo uplynutím výpovědní doby nebo dohodou, považoval za bezvýznamné. Pracovní poměr totiž nepochybně skončil až po účinnosti ujednání o poskytnutí dalšího odstupného v kolektivní smlouvě. Na tomto základě také žalobu stěžovatele zamítl, resp. potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné. Oba soudy svůj závěr řádně a srozumitelně, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnily. Pro vznik nároku na odstupné není rozhodující okamžik, kdy byl učiněn právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru [výpověď daná zaměstnavatelem z důvodů uvedených v ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohoda z týchž důvodů]. Samotným právním úkonem pracovní poměr ještě nekončí. K jeho zániku dochází až uplynutím výpovědní doby nebo dnem sjednaným v dohodě o rozvázání pracovního poměru. Odstupné se poskytuje jako jednorázový příspěvek zaměstnanci nikoli v době, kdy jeho pracovní poměr ještě trvá, ale až při skončení pracovního poměru. Rozhodujícím pro určení výše odstupného proto také není průměrný výdělek pracovníka za trvání pracovního poměru, nýbrž průměrný výdělek zjištěný u něho podle pracovněprávních předpisů naposledy před skončením pracovního poměru. Nárok na odstupné vzniká teprve tehdy, kdy má zaměstnavatel povinnost uvolněnému zaměstnanci odstupné v souladu se zákonem vyplatit, tedy při skončení pracovního poměru (srov. Součková a kol.: Zákoník práce, komentář, C.H. Beck, § 60a).

Ústavní soud proto konstatuje, že výše uvedený závěr obecných soudů nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a prima facie nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však jeho ustanovení nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení nebo k porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatele. Za dané situace tak není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, je s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Nejedná se o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedených článků dovolávat.

Stěžovatel dále poukazuje na údajné porušení čl. 10 Ústavy ve spojení s "Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 158" a jednotlivými ustanoveními zákoníku práce, a zák. č. 195/1991 Sb., o odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru, ve znění zák. č. 37/1993 Sb., a na porušení uvedeného ustanovení Ústavy v důsledku "výkladu zákona v rozporu s Ústavou". Podle ustanovení čl. 10 Ústavy jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Ústavní soud dotazem na Ministerstvo práce a sociálních věci učiněným v souladu s ustanovením § 48 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zjistil, že Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 158 z roku 1982, o skončení pracovního poměru, nebyla Českou republikou ratifikována (viz usnesení č. 83, přijaté na 12. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 21. 3. 1984). Není tedy mezinárodním instrumentem, který by Ústavní soud mohl podle § 72 odst. 1 zák. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR, použít.

Obdobně Ústavní soud hodnotil námitku stěžovatele, jež se týká "výkladu zákona v rozporu s Ústavou". Ustanovení čl. 10 především nezaručuje výklad zákona v souladu s Ústavou. Nezbytnost ústavně konformního výkladu je jednou ze složek práva na spravedlivý proces, jehož případným porušením se Ústavní soud v tomto rozhodnutí již zabýval. Ústavní soud nepovažoval za důvodnou konečně ani námitku, že došlo k porušení jednotlivých ustanovení zákoníku práce či jiných zákonných předpisů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a má tak funkci odlišnou od funkce obecných soudů. Rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi posuzuje z hlediska případného dotčení či porušení základních práv a svobod, garantovaných ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Nepřezkoumává je ovšem z pohledu jednoduchého práva. V daném případě nedospěl k závěru, že by byl navrhovatel jakkoli dotčen na svých ústavně zaručených právech, včetně svého práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně dne 11. září 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 684/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies