I. ÚS 591/2000 - Správní soudnictví - přezkum rozhodnutí správních orgánů

11. 09. 2001, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


Úpravou správního soudnictví v České republice se Ústavní
soud kriticky zabýval již v několika svých rozhodnutích (srov.
např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 6, str. 109 a násl. usnesení sp. zn. IV. ÚS
203/96, tamtéž, str. 565 a násl. nález sp. zn. III. ÚS 142/98,
sv. 11, str. 131 a násl.). Jeden z hlavních problémů stávající
úpravy správního soudnictví v ČR spočívá v tom, že správní
senáty v rámci systému obecných soudů jsou koncipovány jako
jednoinstanční orgány a zároveň jsou oprávněny rozhodovat toliko
kasačním způsobem, tzn. zjevně nepředstavují tribunály s plnou
jurisdikcí ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

S ohledem na známé nedostatky správního soudnictví v České
republice, kdy při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního
rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v
době vydání napadeného rozhodnutí a "dokazování se neprovádí" (§
250i o.s.ř.), je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková
zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně
bezvadná. V opačném případě, tzn. jestliže by provedené
dokazování bylo nedostačující nebo by bylo zatíženo procesními
vadami, by správní soud musel napadené správní rozhodnutí zrušit
jako nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k
dalšímu řízení (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Pokud by tak správní
soud neučinil, porušil by základní právo stěžovatele na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6
odst. 1 Úmluvy.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.09.2001 sp. zn. I. ÚS 591/2000)

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatelů K. P. a V. P., zastoupených advokátem
JUDr. I. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6.
2000, sp. zn. 30 Ca 205/97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2000, sp. zn.
30 Ca 205/97, dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve
Zlíně ze dne 23. 12. 1996, č.j. 930/1918/96/Per, a rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 9. 1997, č.j. FŘ-
1509/97/202, se zrušují.


Odůvodnění
Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 12. 1996, č.j.
930/1918/96/Per, Finanční úřad ve Zlíně stěžovateli dodatečně
vyměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 2.873.174 Kč za rok
1995.

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 25. 9. 1997,
č.j. FŘ-1509/97/202, odvolání stěžovatele proti citovanému
rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně zamítlo. V odůvodnění
tohoto rozhodnutí finanční ředitelství zejména uvedlo, že dne 6.
1. 1995 stěžovatel prodal 221 kusů akcií společnosti F., a.s.,
P. S-ovi a protože nebyl dodržen časový test pro osvobození
z prodeje cenných papírů ve smyslu ustanovení § 4 zákona č.
586/1992 Sb., byla stěžovateli doměřena předmětná daň.

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl
žalobu stěžovatelů proti výše citovanému rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v souzené věci
je rozhodující otázkou posouzení doby prodeje předmětných akcií
stěžovatelem. Krajský soud považuje za správné závěry
finančního ředitelství, že smlouva o prodeji akcií je datována
ke dni 6. 1. 1995 a že je z jejího obsahu nepochybné, že
k předání akcií (tzn. k přechodu vlastnictví) došlo před
podpisem kupní smlouvy. Stěžovatelům se prý nepodařilo dokázat,
že dne 6. 1. 1995 došlo pouze k sepsání smlouvy a že její
účinnost byla odložena do úplného zaplacení kupní ceny, k němuž
mělo dojít (včetně podpisu smlouvy) až dne 1. 12. 1995. Veškeré
další skutečnosti totiž údajně nasvědčují tomu, že k uzavření
smlouvy došlo skutečně již dne 6. 1. 1995. Zejména smlouva o
zastavení cenných papírů, uzavřená formou notářského zápisu NZ
5/94 dne 6. 1. 1995 notářem JUDr. K. R. prý dokazuje, že dne
6. 1. 1995 již stěžovatel K. P. nebyl vlastníkem akcií, když na
straně zástavce, který zastavuje cenné papíry, nebyl on, nýbrž
P. S.. Proto také označení stěžovatele jako složitele
v Protokolu o převzetí listin do notářské úschovy ze dne 6. 1.
1995 nemůže mít vliv na vlastnickou pozici zástavce. Krajský
soud dále konstatoval, že ani dodatek ke smlouvě o koupi
cenných papírů ze dne 11. 1. 1995 nelze považovat za důkaz
uzavření smlouvy až dne 1. 12. 1995, jelikož v samotném dodatku
účastníci shodně konstatují, že mezi sebou uzavřeli dne 6. 1.
1995 smlouvu o koupi akcií a že tato smlouva je nedílnou
součástí kupní smlouvy ze dne 6. 1. 1995. Námitka stěžovatelů,
že výslech svědka S. byl proveden v rozporu s procesními
požadavky, je prý sice důvodná, nicméně podle názoru soudu toto
procesní pochybení nemělo vliv na zákonnost žalobou napadeného
rozhodnutí finančního ředitelství a soud k tomuto důkazu
nepřihlédl (§ 250i odst. 3 o.s.ř.).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným
rozsudkem Krajský soud v Brně porušil jejich základní právo
zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že dne 6. 1. 1995 učinil
právní úkony vedoucí k uzavření kupní smlouvy s P. S., "ač
k jejímu podpisu nedošlo". V této smlouvě bylo údajně chybně
uvedeno, že prodávající předal kupujícímu předmět koupě před
podpisem kupní smlouvy. Toto tvrzení však prý nebylo pravdivé,
neboť stěžovatel jako prodávající předal téhož dne v souladu s
Protokolem o převzetí listin do notářské úschovy (za účelem
jejich vydání další osobě) 248 předmětných akcií do úschovy
notáři a tyto akcie měly být P. S. vydány teprve po doplatku
kupní ceny, a to nejpozději do 31. 12. 1995. Situace v dané věci
byla značně nepřehledná, jelikož sepisu smlouvy ze dne 6. 1.
1995 předcházelo uzavření kupní smlouvy na 248 akcií, která byla
účastníky zrušena, dále absolutně neplatná smlouva o půjčce a
také smlouva o zastavení cenných papírů NZ 5/95, "která měla
sloužit jako jakýsi zajišťovací institut" a která byla údajně
rovněž zrušena. Tuto nepřehlednou situaci vyhodnotil finanční
orgán způsobem, kdy prý vycházel z časového okamžiku prodeje
akcií datem 6. 1. 1995 a "nerespektoval, že za den prodeje u
cenných papírů v listinné podobě je pro posouzení časového testu
rozhodující den jejich převzetí od kupujícího, tedy datum vydání
akcií z notářské úschovy, tj. 1. 12. 1995." Pro objasnění všech
okolností daného případu bylo nutno provést všechny důkazy
zákonným způsobem, což předpokládá, že účastník řízení bude o
výslechu svědka vyrozuměn a bude moci se jej účastnit. Takový
postup však prý v případě výslechu svědka - notáře JUDr. R.
respektován nebyl. Stěžovatelé nebyli řádně vyrozuměni ani o
výslechu stěžejního svědka P. S., takže mu nemohli klást otázky,
"které by prokázaly", že svědek nemluví pravdu a že jeho výpověď
je účelová a rozporuplná, přičemž na některé údajné konkrétní
rozpory stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl
napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jí zabýval
meritorně. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení
Krajský soud v Brně a vedlejší účastník řízení Finanční
ředitelství v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že odůvodnění ústavní stížnosti "postrádá podrobnější
ústavně právní argumentaci". Stěžovatelům prý nebyla odepřena
možnost obrátit se na soud s žalobou, jejich námitky soud
zohlednil, v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi řádně
vypořádal a čl. 36 odst. 2 Listiny proto porušen nebyl. Krajský
soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout a sděluje, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Finanční ředitelství v Brně se domnívá, že ústavní stížnost
je zjevně neopodstatněná a že by proto měla být odmítnuta.
Především nesouhlasí s tím, že stěžovateli nebylo v rozporu se
zákonem umožněno účastnit se výslechu svědka, klást mu otázky a
prokázat zjevné nesrovnalosti v jeho výpovědi. Veškeré
dokazování provedené finančními orgány v rámci daňového řízení
prý totiž probíhalo v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. a
k pochybení údajně nedošlo ani tím, že v průběhu výslechu svědka
došlo k jeho přerušení na 20 minut, neboť je plně na
vyslýchajícím, zda přerušení připustí či nikoliv. Navíc
k přerušení došlo ještě před tím, než byly svědkovi kladeny
otázky. K námitce, že stěžovatel nemohl svědkovi klást otázky,
odkázal vedlejší účastník na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb., jež sice daňovému subjektu umožňuje při
ústním jednání klást svědkům otázky, avšak toliko v rámci
probíhající daňové kontroly, což však nebyl daný případ.
K předmětnému výslechu svědka došlo až ve fázi odvolacího
řízení, kdy odvolací orgán ve smyslu § 50 odst. 3 cit. zákona
doplňoval výsledky daňového řízení a je prý tedy zřejmé, že "v
této fázi daňového řízení (řízení odvolací) k porušení práva,
které daňovým subjektům náleží ve fázi jiné (kontrolní řízení),
v žádném případě nemůže dojít." Finanční ředitelství souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své
pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v
tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí
i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a
rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem.

Základní vymezení postavení Ústavního soudu představuje čl.
83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem
ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných
soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim
proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance.
Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená
rozhodnutí orgánů veřejné moci může zrušit toliko tehdy, pokud
shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva
nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy
zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení
běžných zákonů či dokonce podzákonných předpisů. Jinak řečeno,
vyhovující nález Ústavního soudu v případě řízení o ústavní
stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, jestliže Ústavní soud
shledá, že napadené rozhodnutí (popř. jiný zásah) orgánu
porušilo ústavně zaručená základní práva nebo svobody
stěžovatele, tzn. dosáhlo určité ústavní intenzity.

Z těchto obecnějších úvah vycházel Ústavní soud rovněž v
souzené věci. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se každý, kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné
správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového
rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Toto ustanovení je nutno
chápat rovněž v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na
to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené
lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným
zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích
nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Přitom podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská
práva název "soud" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy přísluší pouze
orgánu, který má úplnou jurisdikci (srov. např. Vasilescu proti
Rumunsku, in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská
práva, č. 4/1998, str. 83 k interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy
viz nález Ústavního soudu č. 2/2000 Sb.).

V souzené věci krajský soud přezkoumával citované rozhodnutí
finančního ředitelství v rámci tzv. správního soudnictví ve
smyslu části páté občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Existující úpravou správního soudnictví v České republice se
Ústavní soud kriticky zabýval již v několika svých rozhodnutích
(srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Ústavní soud ČR: Sbírka
nálezů a usnesení, sv. 6, str. 109 a násl. usnesení sp. zn. IV.
ÚS 203/96, tamtéž, str. 565 a násl. nález sp. zn. III. ÚS
142/98, sv. 11, str. 131 a násl.). Jeden z hlavních problémů
stávající úpravy správního soudnictví v ČR spočívá v tom, že
správní senáty v rámci systému obecných soudů jsou koncipovány
jako jednoinstanční orgány a zároveň jsou oprávněny rozhodovat
toliko kasačním způsobem, tzn. zjevně nepředstavují tribunály s
plnou jurisdikcí ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud zdůrazňuje, že právě s ohledem na známé
nedostatky správního soudnictví v České republice, kdy při
přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je pro
soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání
napadeného rozhodnutí a "dokazování se neprovádí" (§ 250i
o.s.ř.), je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění
provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná. V
opačném případě, tzn. jestliže by provedené dokazování bylo
nedostačující nebo by bylo zatíženo procesními vadami, by
správní soud musel napadené správní rozhodnutí zrušit jako
nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu
řízení (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Pokud by tak správní soud
neučinil, porušil by základní právo stěžovatele na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z těchto úvah vycházel Ústavní soud také v souzené věci. V
daném případě krajský soud správně konstatoval, že rozhodující
otázkou je posouzení doby prodeje předmětných akcií
stěžovatelem. V tomto směru vycházel především ze smlouvy o
prodeji akcií a ze smlouvy o zastavení akcií, přičemž při
výslechu svědka S. prý sice došlo k rozporu s procesními
požadavky, nicméně toto pochybení nemělo vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí finančního ředitelství.

K tomu Ústavní soud uvádí, že souzená věc představuje značně
komplikovaný a nepřehledný případ, neboť mezi stěžovatelem a
P. S. došlo k uzavření řady smluv, jež mohly být - z hlediska
výsledného zamýšleného efektu - interpretovány rozdílným
způsobem. Za těchto okolností se jevilo důvodným umožnit
stěžovateli osobní konfrontaci s P. S., tzn. umožnit mu klást
otázky a bezprostředně se vyjádřit k jeho odpovědím. Obdobně měl
finanční úřad postupovat v případě výslechu JUDr. R.. Lze sice
připustit (jak uvádí finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní
stížnosti), že finanční úřad nebyl podle stávající zákonné
úpravy stricto sensu povinen stěžovatele k místnímu šetření - a
tedy i k výslechu P. S. a JUDr. R. - obeslat, nicméně s ohledem
na výše uvedené úvahy měl náležitě zohlednit specifické
okolnosti konkrétního případu a účast stěžovatele při těchto
úkonech vhodným způsobem umožnit. I v rámci daňového řízení jsou
totiž správní orgány povinny postupovat ústavně konformním
způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená to
stěžovateli umožnit, aby jeho věc byla projednávána v jeho
přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Tím, že Krajský soud v Brně citované rozhodnutí finančního
ředitelství z uvedeného důvodu, tzn. z důvodu nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, nezrušil, byť i sám konstatoval, že
výslech svědka S. byl proveden v rozporu s procesními požadavky,
porušil ve svých důsledcích ústavně zaručené právo stěžovatelů na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.
1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Z důvodu procesní ekonomie
zrušil i shora citovaný dodatečný platební výměr Finančního úřadu
ve Zlíně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, aby bylo
možno zjednat nápravu v rámci samotného systému finančních orgánů.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. 9. 2001

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 591/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies